Řeknete si asi: No co má bejt? Spousta lidí běhá. Někteří si v rámci zdraví likvidují klouby během po asfaltu, po chodnících a lapají zplodiny kolemjedoucích aut.
Já ne. Běhám, přestože jsem neměl nikdy normálně chodit. Tohle bude dlouhej článek, ale nenechte se odradit.
Stalo se to kdysi dávno. V roce 1994. Byl jsem tenkrát strašně zaláskovanej do jedný krásný holky ze severu Čech. Na můj svátek jsem v noci, rozespalej, mířící v neznámém prostoru za svou noční potřebou, sletěl z žebříkového schodiště tak kvalitně, že se mi noha dostala mezi stojny zábradlí a já se kolem ní otočil. Měl jsem smůlu, protože díky vrcholovému sportu v mládí jsem měl pevné vazy. A tak nepovolil kotník, ale odnesl to nárt. Zpřelámané metatarzy a zlámané kosti prakticky všech prstů.
Stalo se to na můj svátek 29. září 1994. Přesně za týden jsem měl mít první hodinu tenisu. Po jedné noze jsem tenkrát odskákal do auta a odvezl se na ortopedii do Střešovic. Byla to levá noha a tu jsem k řízení automatu nepotřeboval. Po rentgenu mne odvezli do ordinace, kde postával primář ještě s dalšími třemi lékaři.
Pozdravil mne a představil se. Noha bolela a pálila jako čert, ale zkusil jsem zalaškovat:
„No, pane primáři, mám na příští týden domluvenou první hodinu tenisu, to asi budu muset odložit, že jo?“
„Pane Malý, vy tu hodinu budete muset zrušit doživotně. Pozval jsem kolegy a svolal takové malé konzilium, protože váš úraz hodnotím jako těžký. Velmi těžký,“ reagoval s kamenným výrazem za souhlasného přikyvování pánů v bílém plášti.
„Jak to?“ vypadlo ze mne a měl jsem najednou sucho v ústech a studené dlaně.
Pan primář mi na snímcích ukázal doslova změť rozlámaných kůstek a konstatoval, že když se vše podaří, možná budu časem chodit. O holi. Ve speciální, na míru šité obuvi. A dodal:
„Víte, my to nemůžeme otevřít, protože by vám to všechno vyjelo ven. Kdybychom to otevřeli, pak byste taky mohl přijít o nohu pod kotníkem. Tak my vám to tam prostě zkusíme „namačkat" k sobě. Ale tenis už hrát nebudete a běhat taky ne. Nikdy.“
V puse jsem měl najednou tak sucho, že Sahara byla proti tomu jak rýžová pole v době výsadby.
Když mne pod oblbovačkou přivezli na sál, pan primář mne přivítal už s rukavicemi na rukou. Snažil jsem se být za hrdinu a tak jsem zavtipkoval:
„Pane primáři, znáte tenhle fórek? To přivezou pacienta na sál a operatér mu říká: Pane Novák, nebojte se, my vás teď uspíme, odoperujeme to, za chvilku se probudíte a bude vše v pořádku. Chlapa uspali, pak se probudil, nad ním stojí fousatej chlap v bílým plášti a pacient říká: Měl jste pravdu pane doktore, ani to nebolelo a jsem vzhůru. Moment, jakej doktore pane Novák, já jsem Pánbů.“ Pan primář se zasmál a anestezioložka začala odpočítávat.
Probudil jsem se a oddechl si. Nade mnou nestál fousatej chlap, ale sympatická sestřička. Ale abych to zkrátil. Protože jsem měl vevnitř nárt doslova napadrť, měl jsem sádru přes dva měsíce. Když mi ji sundali, zkusil jsem se postavit. Zařval jsem bolestí, nedalo se stát ani na patě.
Začala rehabilitace a i když jsem se snažil, pro bolest to moc nešlo. Navíc noha oteklá jak konev. A tak jsem skákal i o Vánocích o francouzskejch holích s levou nohou o dvou fuseklích. Přišel leden a nic nepomáhalo. Pro bolest jsem na nohu nedošlápl ani v lednu. Známí mi radili léčitele, ale já odmítal. Prostě jsem si říkal, že 99,99% léčitelů a kartářek jsou podvodníci, žijící z neštěstí druhých. Jsem totiž pragmatik a původní profesí stavař, tedy technik. Prostě, na co si nesáhnu, to není.
Pak mne ukecali a já zašel k léčiteli. Pan Kabátek, dnes už bohužel nežije. Položil si moji nohu přes své a dotýkal se jí běžnou vidličkou. V držadle měla ta vidlička dírku, v ní byl uvázaný provázek, který končil v krabičce od sirek a ta ležela na zemi.
„Co to je za blbost?“ pomyslel jsem si, ale nevyslovil.
„To není blbost pane Malý, v tý krabičce jsou šumavský škřítci,“ odpověděl pan Kabátek s úsměvem. Dodnes nepochopím, jak mohl přesně vědět, co si myslím. Pak mi vysvětlil, že ta noha se už nikdy ortopedicky nespraví. Měl jsem nevratně a křivě srostlé metatarzy, prsty vybočené o 30 stupňů doleva a na všech srostlé klouby. Vysvětlil mi, že musím tu nohu vnímat jako součást mého já a stejně tak tu bolest. Vysvětlil mi, že až tu bolest začnu vnímat jako přirozenost a součást mého těla, že jí přestanu ustupovat a tak mám šanci začít chodit. A tak jsem začal. Panu Kabátkovi, který je už dlouho tam nahoře, jsem mnohokrát poděkoval a on to ví.
A tak jsem na své narozeniny, 20. března 1995, pozval svoji vyvolenou na večeři, do jedné, tehdy „in“ restaurace v Chomutově. Nechtěl jsem vypadat blbě a tak jsem se doslova s řevem natlačil poprvé po 6 měsících do polobotek. Koupil kytku, vyzvedl moji vyvolenou doma a přijeli jsme do Chomutova.
Někde mezi předkrmem a hlavním chodem se se mnou rozešla. Prostě, některý ženský si uměj chlapa vychutnat.
Už ani nevím, jak jsem byl schopen dojíst a zaplatit. Pak jsme vyšli ven. Drobně sněžilo, auto jsem měl zaparkované asi 30 metrů od vchodu.
„Nedělej to, jestli je něco špatně, já to napravím,“ vycedil jsem ze sebe.
„Ne! Ty se předěláváš kvůli mně a to já nechci,“ odpověděla mi a podívala se na mne těma bezednejma očima.
„Já se vrátím!“ vyrazil jsem ze sebe.
„Nevracej se, znovu bych ti ublížila. Nikdy se nevrátím!“ zatnula mačetu do mého narozeninového dortu.
„Nikdy neříkej nikdy,“ pokusil jsem se chabě vrátit smeč.
„Primář ti řekl, že nikdy nebudeš hrát tenis. Že nikdy nebudeš chodit nebo běhat. Tak se s tím smiř! To je nikdy!“ tvrdě returnovala do rohu.
Rozhodčí na empairu se usmíval a zvedal ruku, že kontumačně ukončí mač. Hráblo mi. Z pitomé a v té sebedestruktivní touze po té ženě jsem ze sebe vycedil trapný pokus o kraťas:
„Víš co je nikdy? Tohle!“
A poprvé, po 6 měsících jsem se rozběhl k autu. Po deseti metrech mne bolest srazila na zem. Ale pan Kabátek byl se mnou a tak jsem vstal, doběhl k autu a zpátky, a od bolesti s mokrýma trenkama jsem na ni vybafl:
„Tak tohle je nikdy!“
Dívala se na mne těma nádhernejma hlubokejma očima, který plavaly v slzách a na tvářích jí tály vločky sněhu. Pak vyndala z kabelky maturitní šálu a uvázala mi ji jako narozeninovej a rozlučkovej dar kolem krku. Odvezl jsem ji domů. Pak jsem jel do Prahy a po cestě řval jako malej harant. A pak, že chlapi nepláčou. Po půlroce jsem ji získal zpět, aby nakonec měla pravdu a po dalším roce to definitivně ukončila.
No, pokud jste dočetli až sem, tak se ptáte, proč to píšu. Inu, je to jednoduché, i když je to složité a naopak. Nemám zrovna období, kdy by se dařilo, jak bych chtěl. Lidi nedržej slovo v obchodě ani soukromí, co bylo dohodnuto, neplatí. Realita života.
Nedávno jsem dostal pozvání na operu a po 7 letech jsem se nasoukal do svatebního smokingu. Jen košile působila jak zcela nekompromisní korzet. Tak, protože jsem si objednal ještě Aidu a Carmen, řekl jsem si, že si koupím větší košili.
Ale pak jsem si vzpoměl na pana Kabátka. Až měsíc po té opeře. A namíchnul jsem se sám na sebe. Žádná větší košile, bude se hubnout. Vyřítil jsem se najednou ke skříni do sklepa a vyhrabal tenisky Nike, které jsem si koupil před 19 lety na ten tenis. Spoustu let jsem je neměl na noze. Až tuto něděli.
Prostě jsem se namíchnul sám na sebe, vymetl z nich pavučiny a v neděli jsem oběhl blok 16 domů v naší obci. Blbejch 800 metrů. Zkusím do tý košile zhubnout. Dnes jsem se vrátil po půlnoci z jednání v Praze. Ne příliš pozitivního. A tak jsem se zase namíchnul, oblíknul si tepláky a ty tenisky a v jednu hodinu v noci vyrazil mírným poklusem k místnímu fotbalovému hřišti a zpět. Celkem 4 kiláky. Ještě funím, ale už vám píšu.
Takže, pane primáři, pane Kabátku tam nahoře. Běhám, koukám se na letadla a je to krásný! Poprvé v životě a hodlám v tom pokračovat.
Lidi, nikdy nic nevzdávejte a nikdy neříkejte nikdy. Tak, možná zítra vyndáte taky ty „tenisky“ ze skříně. Ale kdyby ne, tak nikdy neříkejte nikdy.
