Všichni běžci, ale zejména maratonci to znají. Ten pocit bezprostředně po protnutí cílové pásky: už nikdy více! Pokud ses vydal ze všech sil, tak prožíváš stavy, které nejsou vůbec příjemné a nezáleží, jestli běžíš za 2:30 anebo za 4 hodiny. Zažil to každý, opakuje se to u všech, jen intenzita a práh bolesti u toho kterého člověka tyto projevy mírní anebo stupňuje. Myslíš si, že ti srdce vyletí z těla, vnitřní orgány se taky derou mimo tělesnou schránku, v hlavě máš prázdno a točí se ti jako na kolotoči, nohy se ti podlamují a do každičkého svalu nohou se zabodávají jehličky, které násobí celkové utrpení.
Když sis zazávodil podle svých představ, tak je to celkem v pohodě, snášíš to vše daleko lépe, ale běda, jestliže se ti výkon nezdařil, to je o mnoho horší a s tím se vypořádáváš méně dobře nejenom fyzicky, ale, a možná ještě tragičtější je to s myšlením, psychika tě pak dorazí úplně. Ach ta hlava! Ale jak už to v životě bývá, všechno se, obzvláště v dnešní době, zběsilou rychlostí mění. Tak i předsevzetí, že už nikdy v životě tohle martyrium nechci zažít po čase vyprchá a ty v zajetí dalšího tréninku, běhání po lese, v přírodě, prostě pod dojmem ti příjemného nastavení těla podlehneš a tvůj nový cíl zní: příště to zaběhnu daleko lépe, nejlépe na osobák! A každodenní dřina v podobě desítek, stovek, tisíců kilometrů ročně tě nabudí a připravuje na další svůj osobní boj s těmi pocity, které tě budou provázet na tvé další „cestě“. Na rovinu: a to přece chceš, ne?
Stejnou úvahou prošly mou hlavou myšlenky po prvním startu ve světové metropoli, ale čas vše otočil a už v Americe jsem cílil na opětovný návrat do „Velkého jablka“. Rok se sešel s rokem a znovu jsem stál na americké půdě, na Manhathanu a doufal, že se mi splní další sen. Když jsem si po svém prvním startu na nejprestižnějším, nejproslulejším, a tím pádem nejznámějším světovým maratonem, vzal do rukou nejčtenější noviny za velkou louží, prvních 25 borců ve výsledcích figurovalo na přední titulní straně. Nechal jsem se unést a zasnil se: Co kdybych se tam někdy viděl i já? Hezká představa, což o to, ale …
Přesně za rok jsem už bydlel ve stejném hotelu v New Yersey, jen podmínky byly vylepšeny tím, že jsem měl díky libovůli a vstřícnosti svého mecenáše nejenom otevřený účet v hotelové restauraci, ale i cestu letadlem zaplatil. Podmínky se staly luxusními, proto jsem startu na tak významné akci podřídil vše okolo.
Žádný výlet, žádná nevyzkoušená strava, nic neobvyklého, prostě asketický a předzávodní režim jako prostředek k času, na který jsem mířil: pod 2:25 a porazit první ženu. Loni jsem se objevil dokonce na nějakých 10 vteřin ve vysílání Eurosportu a stal se „slavným“, ale to jen proto, že mě na 22. míli předbíhala pozdější vítězka Němka Uta Pippig. Věřil jsem, že pokud zabojuju, tak bych mohl svést souboj s něžným pohlavím a dostat se na cílovou pásku rychleji. Povedlo se, i když jsem se s ní napřímo neutkal, první žena v Central Parku na šachovnici Keňanka Tecla Loroupe zůstala ve výsledkové listině až za mnou. Skvělé!
Část svého předsevzetí jsem si splnil, a ačkoli jsem tipovanou hranici nepokořil, nakonec prožitek z konce závodu zmírnil mé maličké zklamání. V náběhu do posledních kilometrů trati jsem dobíhal závodníka a …už 5 metrů za ním jsem to věděl a chtěl jsem začít křičet! Ano, předběhnu Wilieho Mtola, toho Jihoafričana co před dvěma lety, v roce 1992, když jsem seděl doma v Třinci u televice a viděl poprvé „ňújork“, tak ten vyhrál. Pamatuji se, fakt, že přibližně na stejném místě si vzal něco z lemu trenýrek a dal to do pusy.
Tenkrát, na sedačce, jsem si říkal: borec, teď to „naspeedoval“ a už jenom pofičí. A přesně to se stalo, zdrtil konkurenci a slavně zvítězil v asi ve svém nejpovedenějším běhu. A já ho teď předbíhám, neskutečné, snad se nevzpamatuje, škodolibě přemítám a zkusím zrychlit, což se mi nedaří, ale Mtolo rezignoval a jeho tempo není už tříminutové na kilometr, běží si pro startovné a šetří na další start na závodě jinde, protože špičkoví borci jsou schopni se připravit na 2–3 pokusy v roce na časy kolem osobáku. Jsem v euforii, v extázi, dostávám „křídla“, to není možné, já porazím vítěze NYC, ale ještě kousek musím makat.
Poslední míle „letím“, jednou, dvakrát se otočím, za mnou nikdo, což mě nakopne ještě více, už abych byl v cíli. Kolem dost členitého závěru je silnice obsypaná diváky, fandí, ždímám zbytky sil, musím „vypustit duši“, stůj co stůj. Poutač ukazuje 26 míli a v hlavě se mi promítne úleva a slast. Poslední pár metrů a budu to mít za sebou! Hurá! Konečná! Doběhl jsem, skoro vždy odpovídám na otázku jak jsi běžel…a opravdu to vystihuje mé pocity, jsem rád a šťastný, spokojený. Rozmazaně koukám na své Timexy a luštím svůj výsledný čas: 2:26:27, později se dozvídám, že to znamená 40 flek v pořadí a tak se mě bude týkat „jen“ druhá strana New York Timesů. Škoda! Do třetice se to určitě zdaří!
Ale žádný start jsem v „Americe“ už nepřidal… A tak skončila má anabáze na tamních bězích, i když v roce 1996 jsem obdržel nabídku běžet ikonický Boston, ale dal jsem přednost mému srdečnímu Holandsku, kde jsem na přelomu tisíciletí za 20 let absolvoval pod vedením mého guru PaeDr. Bohdana Mullera, vynikajícího běžce, později manažera a hlavně skvělého člověka, dohromady 35 startů na velkých maratónech a poloviční distanci. Ale o tom zase až příště…
Mladá fronta dnes 7.11.1994
Tragédie při slavném maratónu
Dva lidské životy si vyžádal nedělní maratón v New Yorku. Sedmadvacetiletý Američan Pierre Marguette zkolaboval krátce po proběhnutí cílem a po převozu do nemocnice zemřel na zástavu srdce. Jméno 50letého Francouze, který zemřel ze stejného důvodu už na trati, není dosud známo. Jde o první úmrtí na nejslavnějším maratónu světa od roku 1983.
Alena Peterková, jediná startující reprezentantka České republiky, skončila časem 2:35:43 na vynikajícím devátém místě. Světové agentury uvedly ve výsledkové listině na 40. místě (2:26:27) Rosťu Kolicha z „Československa“. Kdo to je, neví ani představitelé atletického svazu. Pravděpodobně jde o československého emigranta.
