Bylo, nebylo, někdy v polovině března volá Libor Svozil, že náš společný kamarád Drago Boroja nás zve týden po Praze na maratón do Sarajeva. Samozřejmě jsem zavětřil, protože v Bosně a Hercegovině jsem ještě neběžel a o maratónu v hlavním městě jsem nevěděl. Povědomost jsem měl o akci v Banja Luce (ale tam bych musel přetrpět cestu autobusem) nebo ve městě Stari Grad na hranici s Chorvatskem (ale tam bych se bez auta nedostal vůbec).
Neváhal jsem a spojil se s Dragem. Ten všechno potvrdil, přeposlal adresu internetových stránek kvůli přihlášce, dokonce zařídil, že jsem neplatil startovné. A vybavil (i kvůli sobě), že stanovený limit pěti hodin můžeme případně o něco překročit. Hotel a letenka byly otázkou chvilky a mohl jsem se těšit.
Než se běželo
Tentokrát jsem vyrazil na celý týden, bydlení je tam oproti západní Evropě skoro zadarmo, tak proč to nevyužít. Letěl jsem ve čtvrtek a v celkem rozumnou dobu, takže na místě jsem byl ve dvě odpoledne. Mělo mě čekat taxi (to bylo v ceně ubytování!), ale nějak jsme se nepotkali, tak jsem jel za svoje, při cenách jaké tady jsou to nebyl nějaký problém. V penziónku (měl 7 pokojů) jsem byl před třetí. Vybíral jsem si ho s ohledem na blízkost startu a cíle, což se povedlo. Méně se povedlo, že jsem buď špatně přečetl popis služeb nebo to bylo chybně napsáno, takže jsem neměl k dispozici ledničku a varnou konvici, což mi zkomplikovalo snídaně.
Prvním úkolem bylo, kromě seznámení se s okolím, najít, kde se vlastně startuje. V propozicích to bylo napsáno třemi různými způsoby, tak jsem tápal. První den nic, přišel jsem na to až v pátek. Taky jsem si zvykal na zdejší zvláštnosti. V Sarajevu je minimálně stovka mešit, pětkrát denně jsem poslouchal ze šesti nebo sedmi nejbližších svolávání mujezinů (tak se to tady píše) věřících k modlitbě. První „Allahu Akbar“ znělo už před pátou ráno, poslední před desátou večer. Jsou tu ovšem i kostely, takže mezi voláním z minaretů se ozývají i zvony. Nezvyklý zážitek. Aspoň, že ze synagog se neozývá nic. Je tady sefardská i aškenázská, ale funguje už jenom jedna. A kostely jsou tady pravoslavné a katolické, jediný luteránský byl přestavěn na akademii výtvarných umění.
Zajímavá je topografie města. To bylo založeno mezi horami okolo řeky Miljacky v místě, kde končí skalnatá soutěska a údolí se začíná rozšiřovat. To je současná Baščaršija neboli Stari Grad. Město se postupně rozšiřovalo podle řeky směrem na západ a tak se zástavba postupně mění od středověké po současnou, od mešit, hammanů, trhů a kostelů k bankám, univerzitám, nákupním centrům a panelovým sídlištím. Není tady vlastně žádná dominanta, hrad, zámek nebo něco. Snad jenom bývalá radnice (teď knihovna) – Viječnice. Nás může těšit, že jejími architekty byli Češi. Ti se podíleli na spoustě zdejších moderních staveb, když Rakousko v roce 1878 Bosnu okupovalo a na začátku 20. století anektovalo a Sarajevo se měnilo na důležitou metropoli.
… a do práce
Startovní číslo jsem si byl vyzvednout v sobotu. Nějaké expo se nekonalo, ale zato jsme nafasovali plnou igelitku „věcí“ – pití, jídlo, tričko i běžecké tílko, jenom zicherky byly dvě.
Start byl v neděli v osm. Drago se před pár dny omluvil kvůli nějaké bolístce a Libor ani jet neměl, chystal se jinam. Všechno se to odehrávalo na náměstíčku (spíše na parkovišti) přes řeku naproti Viječnice. Nějaký obrovský dav nás nebyl, maratónci měli kvótu 400 běžců, půlmaratónci a pětka pochopitelně víc. Start byl společný, přeběhli jsme přes jeden z mostů a kolem tržiště jsme pokračovali přes město na západ. Měli jsme pro sebe jeden směr výpadovky. Nečetl jsem propozice pro ostatní běhy a tak jsem pořád čekal, až se závodníci na pětku budou otáčet a vracet se zpátky ke startu. Nic takového! Prostě po pěti kilometrech společné trasy měli cíl a bylo to. Podobně skončili běžci na půlku, pro ně aspoň byly přistaveny autobusy.
Trať moc zajímavá nebyla, deset kilometrů dálnicí městem, skoro plynule navazovalo další město – Ilidža. Následovala nejhezčí část – pohled na kamenný Římský most, pramen řeky Bosny (Vrelo Bosne) a 2,5 kilometrů dlouhá platanová alej. To už jsme se otočili zpátky so Sarajeva. Následovaly nějaké vesnice a někde na třicátém kilometru naprostá pakárna, vběhli jsme do sídliště na předměstí a přišlo snad 10 pravoúhlých zatáček, jak jsme tam kličkovali. Zhruba na 37. jsme (podobně jako před půlrokem v Málaze) vběhli na stadion, oběhli hřiště a zase ven. A už jen kousek po městě do cíle, který jsme aspoň my měli tam, kde byl start.
Trasa nebyla nijak značená, nebylo třeba, všude byli pořadatelé, kteří nás usměrňovali a hlavně spousta policistů, kteří řešili dopravu a to naprosto nekompromisně v náš prospěch, řidiči měli tuto neděli smůlu. Vždy jsme měli pro sebe buď celý směr (na dálnici) nebo jízdní pruh, žádné auto tam nesmělo.
Mínusem byly občerstvovačky. Bylo jich sice dost, ale všude jenom voda, dvakrát dávali zdejší colu, jednou byly houbičky, ionty nebyly vůbec. Ani se značením vzdálenosti to nebylo nic moc. Cedule s kilometry byly mrňavé a dost podivně umístěné, myslím, že jsem jich zaregistroval tak pět nebo šest. Zajímavé bylo, že i při malém množství maratónců byli vodiči – pajseri. Od 3:15 do 4:45.
Mně se běželo docela dobře. Měl jsem obavy z počasí, to je tady docela loterie. Taky to tak vypadalo, vybíhali jsme, bylo pod mrakem a něco nad 10 stupňů, za hodinu se vyjasnilo. Naštěstí skoro všude pofukoval větřík z okolních hor, tak to bylo snesitelné. Na poslední kilometry se zatáhlo, v cíli už zase svítilo slunko a když jsem potom z penzionu vyrazil na zasloužené doplnění tekutin a energie, pršelo.
Zase jsem něco viděl
Pondělí. Začal jsem vojenským hřbitovem, na který jsem se díval z okna. Je tady pochován i první prezident samostatné země Alija Izetbegovič. Následovala návštěva naší ambasády (jedná se sympatickou patrovou vilku strategicky umístěnou kousek od pivovaru). Současný přidělenec obrany je můj bývalý nadřízený (a běžec!). Pozval mě dovnitř, půlhodinku jsme pokecali a domluvili se na středu „na pivo“.
Pak jsem se vydal hledat historický židovský hřbitov. Píšu hledat, protože jsem zhruba věděl, kde to je, ale na mapě byl v těch místech zakreslen hřbitov pravoslavný. Ale už se nemůže věřit ani mapám, jednalo se o ten správný. Za tu hoďku bloudění to ale rozhodně stálo. Hřbitov má být po Praze druhý největší v Evropě, není sice tak udržovaný, ale zato jsou tu hroby (většinou) sefardských Židů a s náhrobní symbolikou, která prý neexistuje nikde jinde na světě.
Odpoledne ještě zbyl čas na výlet lanovkou na horu Vidikovac. Bylo příjemné ocitnout se na pár hodin mimo město a v lese. Úterý. Mostar. Srandovní bylo obstarání jízdenky na vlak. Lze ji koupit přes internet, ale po zaplacení jízdného nepošlou lístek, ale pouze potvrzení o platbě. To se odevzdá na nádraží v informacích (ne v pokladně), človíček tam vytáhne rukou napsaný seznam, vyplní číslo pasu a nechá cestujícímu podepsat, pak teprve vydá jízdenku. Komplikovanější už to být nemůže. Ale zato vlastní cesta vlakem mě nadchla – hory, les, skály, tunely a řeka Neretva.
Naproti tomu Mostar mě nijak neokouzlil. Hlavní památku – Stari most – jsem sice přešel, ale v davu lidí, který se šine oběma směry a pak se vrhne nakupovat cetky, které se prodávají všude kolem. To už mě více zaujal menší brácha slavného mostu – Krivi most. Ten je na potoce kousek vedle. Nejvíc času jsem stejně strávil u pravoslavných památek – starého kostela, hřbitova se staletými náhrobky a rozestavěného chrámu, srovnaného se zemí za občanské války.
Válka skončila před třiceti lety. V Sarajevu jsou sice občas vidět rozstřílené fasády, ale boje hlavně připomínají muzea, památníčky na ulicích a Sarajevské růže. To jsou červené skvrny na chodnících, díry po bombách a granátech zalitých červeným plastem připomínajícím krev zavražděných a zraněných. Zato v Mostaru jsou stále vidět ruiny zničených domů, působí to hodně depresivně. Středa. Dopoledne pevnost Vratnik kousek nad městem. Jedná se o vlastní pevnost – Bijela Tabija, obranné věže (v jedné z nich je muzeum Alji Izetbegoviče) a bývalá kasárna Evžena Savojského, obrovská, ale už téměř rozpadlá.
No a odpoledne společenská záležitost, posezení s bývalým kolegou z práce. Ale pouze decentně, spěchali jsme na hokej. Čtvrtek. Dopoledne ještě znovu projít starou čtvrť, zkouknout (zvenku!) fakultu islámského učení, podívat se na místo atentátu na Františka Ferdinanda d´Este v roce 1914 (i tady máme svoji stopu – řidič následníka trůnu se jmenoval Lojka a byl to Čech a atentátník Gavrilo Princip zemřel ve vězení v terezínské pevnosti). Ještě pohled na kamenné mosty Šeher a Latinský a hurá na letiště a domů.
