Většině zásadních rozhodnutí předchází úvaha. Než jsem přišel na myšlenku organizovat univerzitní štafetu, proběhlo mi v hlavě hned několik myšlenek…
„Volkswagen Maraton Praha? Hmm… To by mohl bejt pěknej závod,“ říkám si. „Běhám docela dost, ale přeci jen 42 kilometrů je už vcelku hodně. Počkat! Ono se to dá běžet jako štafeta, a za školu. Jasný, to chci!“
Kdybych tehdy tušil, co všechno tahle myšlenka zapříčiní… Pěkně se to řekne, že chce člověk běžet ve štafetě za univerzitu, ale v okamžiku kdy jsem zjistil, kolik je potřeba peněz na startovné, jsem trochu zaváhal. Tohle mi přece nezaplatí. Nu, alespoň to nějako zkusit, uvidíme co na to vedení školy.
Pak ale přišla zásadnější otázka a sice, s kým to na univerzitě řešit. Kde v komplexu České zemědělské univerzity v Praze, tedy sedm fakult a jeden rektorát, najít člověka, s kterým mám o tomhle mluvit?
Nevěděl jsem. Zachránil mě Akční tým PEF. Stačilo pár tweetnutí a byla domluvena strategická schůzka, kde jsme se dohodli na všem podstatném. No dohodli, nechal jsem se slečnami v čele s Bárou Podzemskou vést. Organizovaní měly v malíčku.
Celý projekt se rozdělil na následující části:
Postavit štafetu:
• napsat článek vysvětlující co že to Univerzitní maraton je
• vymyslet a nechat vyrobit plakáty
• propagovat
• čekat, kolik běžců se přihlásí
• trpělivě odepisovat na maily
• vybrat z běžců ty, kteří si budou výkonnostně co nejvíc odpovídat (s přihlédnutím k tomu, abych mohl běžet i já :-) )
Nějak to zaplatit:
• domluvit si schůzku s panem rektorem a s děkany zainteresovaných fakult
• prezentovat Univerzitní maraton a obhájit proč by bylo fajn mít tam štafetu reprezentující ČZU v Praze
• zajistit byrokracii (tedy pohlídat aby byly proplaceny účtenky a faktury)
Ve spolupráci s Akčním týmem PEF to byla všechno hračka, ochotného (a ne už tak schopného) grafika jsme našli, plakát byl nakonec poměrně k světu, a co je hlavní: běžce nalákal.
Propagaci na sociálních sítích měly holky zmáknutou a tak se dostatečný počet běžců přihlásil během pár dní. Hvězdná čtyřka byla vybrána, štafetu jsem měl rozbíhat já, druhý úsek si vezme Ondra, třetí Renča a poslední (nejdelší) si vezme na triko zkušený matador Martin.
Zbývalo už jen účast na maratonu obhájit před vedením univerzity. Nebýt Báry, tak bych tuhle část asi nezvládl. Ona věděla kdy za jakou nitku zatáhnout a já měl potřebné informace o závodě. Klaplo to jak u děkana PEF tak i FAPPZ K děkanovi FŽP a panu rektorovi jsem šel nakonec sám, vyzbrojen zkušenostmi posbíranými s Bárou jsem to zvládl. Štafeta měla cestu volnou.
Nicméně těžce jsem podcenil registraci štafety. V okamžiku, kdy byl vedením vyřčen poslední potřebný souhlas, už byla kapacita Univerzitního maratonu vyčerpána. Co teď? Čtyři nadupaní běžci vybráni, bylo to jak zaplatit. Ale ta registrace… Dny plynuly a závod se blížil, vyzkoušeli jsme snad všechny možnosti jak se na startovní listinu dostat. Nakonec nás zachránila Martina Kozáková, s jejíž pomocí jsme získali „zapomenutou“ registraci, kterou disponoval Klub nemocných cystickou fibrózou. Dostali jsme krásná startovní čísla (20001 – 20004). Start byl zpečetěn. Už to „jenom“ zaběhnout.
Den závodu: Trochu velké teplo
Organizačně jsme závod zvládli na jedničku. Na sraz před závodem dorazili všichni. Na předávkách jsme se taky hned našli. Martin byl pro čtvrtý úsek nejlepší možná volba. Mně a Renče výkon dost zhoršilo počasí, bylo moc velké teplo.
Mě ovlivnila i nervozita. Po proběhnutí startovní branou si pamatuju jenom padesátiminutové temno, závod jsem si nedokázal užít, instinktivně jsem chtěl předběhnout každého, kdo měl na zádech nápis Štafeta/Relay. Takže jsem svoje tempo přepísknul. Musel jsem párkrát přejít do chůze. Na předávku jsem dorazil o tři minuty později než jsem těch 10 km uběhnul v rámci Hervis půlmaratonu…
Po doběhnutí jsem měl strašnej pocit, ale ukázalo se že moji běžeckou nekompetenci jsem vykryl coby organizátor. Ondra s Martinem můj výpadek vyžehlili, štafeta „ČZU FAPPZ & FŽP & PEF“ tak do cíle dorazila v čase 03:11:06 (realtime 03:09:39) Podařilo se nám ukořistit 35. místo z 556 štafet. V rámci Univerzitního maratonu jsme skončili na 7. místě. Tím jsme naplnili plán a dostali se do první desítky. Nakonec jsem tedy spokojený.
Účastnit se závodu formou štafety je dobrý pocit, zvlášť u běhu, který je jinak dost individualistickým sportem, takže jedno je jasné, za rok běžíme znovu! A registraci si pro jistotu zaplatíme už v únoru, jeden nikdy neví, kdy bude kapacita závodu vyčerpána :-)
Autorem článku je Honza Kačer, student třetího ročníku a nadšený běžec.
