Původně mělo být v nadpisu „splněná povinnost“ nebo něco podobného, jako že jsem vyrazil na maraton do destinace, kde jsem neočekával nic moc zajímavého. Co také chtít od periferie bývalého Sovětského svazu a jedné z nejchudších zemí v Evropě. Líbit se mi tady ale začalo už po příletu. Řidič taxi, co jsi mě odchytil, nasadil po zjištění do jakého hotelu jedu o polovinu vyšší sazbu, ani okem nemrknul. Evidentně byl rád, jak se mnou vyjebal. Kdyby tak věděl, že před pár hodinami jsem na letišti ve Vídni dal víc za dvě piva, blbec.
Příjemné překvapení byl ten hotel. Vybíral jsem ho s ohledem na blízkost závodu a samozřejmě podle recenzí, víc jsem nezkoumal. Čekal mě ale moderní, na moje poměry luxusní hotel, žádné papundeklové zdi nebo olezlá koupelna. Takhle jsem už dlouho nikde nebydlel.
V pátek jsem se ujistil, že mě tady žádná hrůza nečeká. Centrum (kde jsem bydlel) vypadá skoro stejně jako v jiném velkoměstě, snad je tady více parků a zeleně. Když se jde dál, už to tak veselé není, přibývá odrbaných domů, cesty už jsou také rozbitější, ale je to snesitelné. Stejně jako všude jsou i tady bezdomovci a žebráci. Trochu vyšší sorta jsou pak lidé, co na nejrůznějších místech prodávají cokoliv – obnošené oblečení, staré hrnce, kytky nebo třeba pytlík ořechů či dokonce kotě. Zboží mají rozložené na zemi nebo na chodníku. Sympatické zjištění bylo, že rozdíl od ostatních zemí na východ od řeky Moravy tady mají chodci přednost a že řidiči to bez problémů respektují. Zaujalo mě zdejší nádraží, zachovalé, čisté, s fungujícími informacemi, směnárnou nebo občerstvením, akorát, že podle vývěsky jezdí denně jenom tři mezinárodní a dva meziměstské vlaky (možná ale jsou další spoje podle nějakého utajeného jízdního řádu).
Odpoledne jsem si vyzvedl startovní číslo (další možnost byla ještě v sobotu a pro přespolní i v neděli před závodem). Dostali jsme tričko, nějaké pití, hrst voucherů na slevy u sponzorů a poukázku na sobotní pasta párty, to už taky není všude.
Domov mi kupodivu připomnělo pivo. V samoobsluhách prodávají Staropramen a rakovnická piva, viděl jsem i hospodu s Budvarem. A večeřel jsem ve zdejší Kozlovně, tuhle značku sice nemusím, ale jistota je jistota. A grilovaná žebra měli vynikající.
V sobotu jsem už toho moc nenachodil. Dopoledne jsem se vydal za židovskými památkami, ale moc jsem neuspěl. Hřbitov asi pro veřejnost otevřený není a synagoga je uvnitř něj, takže nic. Aspoň jsem prošel další kus města. Při zpáteční cestě jsem si prohlédl (zvenku) budovu parlamentu a prezidentský palác, ten je dost netypický – vysoká věž ze skla a bílého kamene.
Ještě jsem nakouknul do katedrály v parku naproti hotelu a měl jsem zase štěstí, zrovna probíhal křest moldavského mimina. Píšu „zase“, protože včera jsem při putování městem vlezl do pravoslavného kláštera, kde se konala nějaká veliká sláva. Nevím samozřejmě o co šlo, ale nechyběla krásná zpívaná mše, spousty žehnání několika duchovních či líbání ikon věřícími. Mně ale stejně nejvíc zaujala matka představená (nebo jak se to v pravoslaví jmenuje), stará mrňavá paní, která vzbuzovala větší úctu než všichni kněží dohromady. A měla fantastické oblečení, oproti ostatním jeptiškám, které měly „normální“ černý hábit, tak tahle měla na sobě černý plášť se špičatou kápí pokrytý bílými kříži a nějakými nápisy.
No a v neděli jsme běželi. Na start jsem to měl sotva pět minut, tak jsem si mohl pospat a taky nemusel řešit co s věcmi. Maratónců bylo sice jenom něco přes tři stovky, ale jelikož byly i běhy na 5 a 10 kilometrů, půlmaratón, bruslaři, vozíčkáři a lidový běh, tak to byl docela hukot. Trasa byla jednoduchá – čtyřikrát pětikilometrová „pentle“ tam a zpátky po bulváru Knížete Štěpána a dalším bulváru Dacie. Celé to bylo jenom naše, v každém směru tři jízdní pruhy. O to míň to bylo zajímavé, moc jsme se kochat nemohli, budova vlády, parlament, sídlo prezidenta, nějaký památník a klášter. Převýšení na jeden okruh podle propozic 61 metrů.
Co ale vyšlo dokonale, bylo počasí. Přesně podle předpovědi, do soboty „azúro“ a 30 stupňů, v neděli pod mrakem a příjemně. Organizace závodu fungovala standardně. Tři občerstvovačky v každém kole, na pití sice jenom voda, ale k jídlu hromady čerstvého ovoce, kromě obvyklých banánů a pomerančů méně obvyklé hroznové víno a pro obzvlášť tvrdé borce i blumy. Vlastně ještě sólo občerstvovačka jednoho ze sponzorů – Red Bull. Vodiči byli na časy od tří do šesti hodin, těch šest hodin byl limit. Kilometry značené nebyly.
A kultura podél trati! Hudební skupiny od rocku po dechovku i něco jako karaoke (prostě mikrofon a aparatura, kde mohl kdokoliv předvést své umění, někdy to bylo docela šílené). Nejlepší byly ale stejně tři taneční skupiny malých holek, které jely na moderní reprodukovanou hudbu (a stíhaly si ještě plácat s probíhajícími běžci) a další parta dětí v krojích, která předváděla lidové tance. Umělci vydrželi než proběhli půlmaratónci, pro těch zbývajících pár zoufalců to už nemělo cenu. Před startem ani v průběhu nebylo s kým pokecat, bylo tam dost Poláků, ale nikoho jsem neznal. Tak jsem si klusal svoje, občas si plácnul s děckama nebo zareagoval na fandění diváků, kterých bylo překvapivě dost. Žádná krizička se nekonala, při mém současném tempu to snad ani nejde. V cíli nebyl důvod se zdržovat, popadl jsem flašku vody, pár kousků pomerančů a šoural se na hotel dát si pivo, sprchu a postel. No a potom pomaratonská večeře. Už předem jsem si vyhlédl restauraci, která vypadala, že by se tam dalo dobře najíst. A taky že jo! Jen to zdejší pivo… Třetí jsem ani nedopil.
V pondělí začal v Kišiněvě podzim – kosa, vítr, pršet začalo naštěstí až večer. Na to svoje courání po městě jsem si už musel vzít bundu. První cíl byl centrální hřbitov. Našel jsem ho, ale nic moc, myslím, že to byl jeden z nejméně zajímavých, co jsem kde viděl. Ale objevil jsem konečně craft beer hospodu!
Odpoledne zase jinam. Puškinovo muzeum (Puškin byl v Moldávii ve vyhnanství) jsem nenašel. Římsko-katolickou katedrálu po menších problémech ano, hodně katolických kostelů v zemi asi nebude. Raritou (aspoň z našeho pohledu) jsou zdejší květinářství, v centru mají otevírací dobu 7/24! Kdo si ale kupuje květiny ve tři nebo čtyři hodiny ráno? A večer konečně na pivo. Název hospody, kterou jsem ráno objevil, jsem nějak zapomněl, akorát vím, že měla nad vchodem zelený trojlístek. Šest píp místního pivovaru plus Guiness, co víc si přát. Kvalita vynikající, ceny ještě lepší. Jenom cesta na hotel byla trochu náročnější, ale dopadlo to dobře.
V úterý jsem měl ještě dopoledne čas. Hlavním cílem byl cirkus, betonová brutalistní stavba ze sovětské éry. Už je v dost žalostném stavu, ale začíná se opravovat. Doteď vlastně nevím, jestli se mi to líbilo nebo ne. Hned vedle je krušovická hospoda U Čechů (vlastně U Cehov), ale je v podobném stavu jako ten cirkus.
Při zpáteční cestě ještě jeden pravoslavný kostelík s krásnou růžovou zahradou okolo a historickými kamennými kříži, asi nejhezčí místo celého Kišiněva. A nakonec i synagoga, pár set metrů od mého bydlení.
Zkazit dojem z výletu se mi pokusilo připravit letiště. Nejspíš nejhorší, kde jsem dosud byl, a to jsem tam musel strávit přes šest hodin. Odbavovací hala byla přeplněná, možná třetina lidí si neměla kam sednout, já jsem uspěl po dvou hodinách. A ani po check-inu to nebylo lepší, zase více lidí, než bylo únosné, jediný bufet s neuvěřitelně pomalou obsluhou, takže fronta aspoň na čtvrt hodiny.
A nervy na závěr. Moje letadlo mělo zpoždění a ve Vídni jsme dosedli necelou půlhodinu před plánovaným odletem spoje do Prahy. Navíc se z letadla nešlo „chobotem“, ale jelo autobusem, takže při normálním přestupu bych neměl šanci. Rakušani to ale dokázali vyřešit. Na přestupující do Prahy (byli jsme celkem tři) čekal chlápek s osobním autem, prosvištěl s námi k pasové kontrole, kde jsme byli jen my, pak k bezpečnostní kontrole zase jenom pro nás a k letadlu. Pět minut a začalo pojíždět. Akorát s kufrem to tak rychle nešlo, ten se svezl následujícím spojem a domu mi ho příští večer dopravil kurýr z pražského letiště. Uff…!
