Muj kamarad Štefo bydlel ve stejnem panelaku jako ja, akorad v šestem patře. Byl to fakt dobry kamoš. Tež stravil jakysi čas v lochu, ale jenom za jakusi kravinu.
Zašel sem k němu na navštěvu i s flašku slivky, abysme se občerstvili, když je takove vedro. Otevřela jeho baba Monika, a že pry: „Ty, Tibor, chlopa nemam doma, bo šel do kulturaku kupiť bilety na operu Aida, (nebo možna Rajda?) a potom eště ma v planu zajit do knihovny na jakusi cestovatelsku přednašku, takže hned tak nepřijde.“
On je Štefo fakt dobry IQoš. Dost rozumi kultuře. V krymu založil šmytcove kvarteto, a všeci si ho oblibili tak, že ho ani nechtěli pustit do civilu.
Znova podotykam, že bylo nemožne vedro, tak sme s Monču slivku popijali jen tak spoře oblečeni, při otevřenem okně, kvuli čersteho luftu. Jak na potvoru se Štefan vratil dřive než sme si mysleli a jak nas tak uviděl bez gati a pod vlivem, přišlo mu lito, že sme mu ve flašce nenechali ani hlt. Rozlitil se jak pitbull a vyběh proti mně. Jenže minul a jak bylo za mnu to otevřene okno, tak z něho vypadnul. Podle zákona „Gé pul Te na druhou“ mu poslední dvě cele a jedna desetina sekundy života nestačily k tomu, že by se aspoň s Monču rozlučil.
Proběhnul soud, kde mě odsoudili za vraždu na sedumnáct roku, že pry podle jakéhosi Dé eN A jsme se porvali jako koně a kámoše Štefa jsem z okna vyhodil já, což samozřejmě neni pravda. Ja za nic nemožu, nic sem nezrobil a tak jsem se rozhodnul, že z lochu po osmi letech diskriminace, buzerace, šikany a hnusneho žradla jednoduše zdrhnu.
Havířov, náměstí, 8 hodin, sobota 12. 10. 2024: Svázali dvojice pouty, zaslepili nám oči páskou, nahnali do vězeňského autobusu a odvezli ,Někam‘. Kam?, to nikdo nevěděl.
Do terénu jsme byli vypouštěni v pětiminutových intervalech, každý dostal mapu,…a mukli, starejte se! Trasa cestou-necestou měla 28 + –5 km, podle toho, kdo jak bloudil. Během deseti stanovených zastávek bylo nutno splnit zadané úkoly, jako: Vycválat na haldu Emu, po seběhu přeručkovat na laně řeku Ostravici, patnáctkrát přebrodit řeku Lučinu, ponořit se do tůně a nalézt tam přivázaný předmět a řadu dalších.
Za nejnesnadnější však považuji „běh“ několikakilometrovým úsekem v terénu podél řeky, kde bylo nutno se prodírat křovisky a houštinami, brodit se bahnem po nedávných povodních, přelézat popadané stromy. Někde v polovině trasy, když jsme přeběhli asfaltku, nás dopadli strážci zákona.
Nejdříve jsem si myslel, že jedná o jakousi ,kulturní vložku‘, když skříňový automobil s posádkou pěti mužů a puštěnými sirénami nás vybídl, ať opustíme křovisko a podrobíme se kontrole orgánem. Poměrně dlouze jsem polišům vysvětloval, že tady probíhá závod a naše pouta nejsou certifikovaná a taky nás okrádají o drahocenný čas pro konečné hodnocení.
Teprve po předložení a lustraci mého občanského průkazu pochopili, že nejspíš ubytovací zařízení v Heřmanicích nebude naše přechodné bydliště a se zklamaným výrazem ve tváři nás propustili. Ještě jsem si dovolil je požádat, zdali bychom se mohli společně vyfotit, aby mi doma záviděli. Odmítli, odjeli bez pozdravu.
Do cíle 15. ročníku „Útěku v řetězech“ jsme docválali asi tak po šesti hodinách mordu, ale taky s pocitem krásného zážitku. S výsledkem někde v polovině startovního pole jsem spokojený a spokojený jsem byl i s lahví kvalitního alkoholu, kterou jsem dostal jako nejstarší účastník této originální akce.
Je jasné, že jsem doma hned svoji ženu žejdlíkem ohnivé vody počastoval, ale ne tak, jako výše zmíněný Tibor s Moniku. My sportovci, totiž nechlastáme!
Na závěr bych chtěl zmínit, že příští rok (doufám) oslavím osmdesátku a jdu do toho znovu, stejně jako běžecký tým regioRUN Havířov, který do soutěže vyslal nejsilnější, desetičlenný tým borců! Sportu zdar!
Dědek Beskydský
