Ostrov Man, zemička ztracená v moři mezi Anglií a Irskem. Zemička, která je i není součástí Spojeného království, má vlastní parlament, vládu i měnu, s Británií ji spojuje osoba panovníka a také zahraniční politika a obrana. Má dokonce i vlastní jazyk – manštinu, vyučuje se na školách, poslední rodilý mluvčí ale zemřel už před padesáti lety. Žije tady 80 tisíc obyvatel, z toho asi 30 tisíc v hlavním městě Douglas. Ostrov má na délku (ze severu na jih 50 kilometrů, na šířku 20).
Jediné, co jsem věděl, že odsud pochází plemeno bezocasých koček – Manx. Podstatnější je, že se tady uprostřed léta koná maratón a jedná se (aspoň do tabulek Country Marathon Club) o samostatnou zemi.
Připravuju se
Jako obvykle se něco nepovedlo. Tentokrát se to týkalo peněz. Nějak jsem nezaregistroval, že před dvěma lety přešla Velká Británie z papírových bankovek na plastové. Upozornil mě na to až maník při koupi liber u nás v bance. Bohužel měl pravdu i v tom, že normální možnost výměny už skončila a já si mohl libry, které jsem měl z předchozích výletů vyměnit leda v Britské národní bance. Anebo v jedné pražské směnárně/cestovce, ovšem s třetinovou ztrátou. Ale jsou i horší věci…
Letěl jsem s přestupem na londýnském Heathrow a měl trochu hrůzu z přestupu mezi terminály, není to naše Ruzyně, že. Naštěstí obavy nebyly na místě, jako každé solidní letiště i to londýnské má vše navrženo tak, aby přestupy včetně přejezdu autobusy zvládli i jen trochu gramotní lidé. Nakonec největší problém představoval craft pivovar „Big Smoke“, který si neprozřetelně otevřel hospodu zrovna v terminálu, kde jsem čekal na odlet,
Mini letiště na Ostrově Man mi připomnělo černohorskou Podgorici, otočí se tady za den 10 nebo 12 letů a tak není třeba řešit výstup z letadel nějakými choboty nebo autobusy, prostě se sleze po schůdcích a těch pár kroků k příletové hale se dojde. Cesta z letiště do Douglasu, kde jsem bydlel, není problém, autobusy jezdí každých patnáct nebo dvacet minut.
V pátek (přiletěl jsem ve čtvrtek) jsem se vypravil na první výlet. Autobusem jsem zajel na opačnou (západní) stranu ostrova do města Peel. Je tady krásná katedrála a hlavně pozůstatky hradu, který před tisícem let postavil vikingský král. Samozřejmě jsem si památky neprohlížel sám, ale hordy turistů a řvoucích děcek tady nikde nejsou.
Večer jsem si byl pro startovní číslo. Mají to vymyšlené trochu zvláštně. V pátek od 17,30 do 19,00 v klubovně v Národním sportovní centru v Douglasu, v sobotu od 10 do 12 v městě Ramsey na severu ostrova (tam se maratón běží) a případně i v neděli před závodem. Při tom počtu startujících to asi jde.
V sobotu jsem se nechal zlákat na venkov k návštěvě Manx Agricultural Show. A nelitoval jsem! Bylo tady snad všechno co se týká zemědělství na ostrově. Od soutěžních přehlídek býků a ovcí (včetně místního plemene Loghtan, které má dva páry rohů), závodů koní, výstav psů, přes Tractor Machinery Parade nebo soutěž dřevorubců až po ukázky a prodej zemědělských produktů – masa, pečiva, sýrů, ginu, medu, vlny a nevím čeho ještě. Nechyběla spousta jídla a pití, povedlo se počasí, prostě svátek.
Na trati
Ráno před závodem jsem byl nervóznější než obvykle. Do Ramsey zajišťovali pořadatelé dopravu z Douglasu autobusem. Odjezd byl od „zadního vchodu námořního terminálu“, vůbec jsem si nebyl jistý, co je tím myšleno. Pokud bych tenhle autobus minul, na start bych se nedostal, v neděli toho moc nejede. Naštěstí hned jak jsem vylezl z penzionu na nábřeží, uviděl jsem před sebou člověka, který měl evidentně stejný cíl jako já. A při příchodu k terminálu už nebylo pochyb, postupně se tady shromáždilo několik desítek čekajících na „náš“ doubledecker.
Po příjezdu jsme vystoupili u fotbalového stadionu, kde bylo zázemí celé akce. Někdo si ještě vyzvedával startovní číslo, všichni jsme se chystali na běh. Když jsem se v klubovně ptal, kam si mám odložit „my bag“, nějaký chlapík máchl rukou dokola a odpověděl: „Enywhere!“, žádná úschovna nebyla, každý si odložil svůj bágl, jak uznal za vhodné.
Start nebyl na stadionu, ale pár set metrů dál na pobřežní promenádě. Startovní hvizd (ne výstřel!) se pro nás ozval v 8,30, půlmaratónci šli o půl hodiny později. Nejdřív se běželo podél pobřeží, po pár kilometrech se odbočilo do vnitrozemí. Trasa byla dost zvlněná, ale zajímavá. Absolvovali jsme dva okruhy, měli jsme tak možnost poznat kus ostrova. Probíhaly se dvě nebo tři vesničky, jinak jsme se mohli kochat venkovskou krajinou s farmami a spoustou pastvin k krávami a ovcemi. Jednotlivé pozemky tady nejsou odděleny drátěným pletivem, ale kamennými zídkami nebo živými ploty.
Vzdálenost byla značena v mílích, pro mě to znamenalo snažit se o tempo okolo deseti minut. To bylo samozřejmě jenom zbožné přání, ve druhém okruhu to nešlo ani náhodou. Občerstvovaček bylo sice dost , ale sortiment trochu fádní – pouze voda. Jenom při náběhu do druhé poloviny dávali navíc gely. Značení bylo pomocí velkých žlutých tabulí s obrázkem běžce a šipkou. K tomu na každé odbočce nebo křižovatce byl nějaký „máršl“, který nás usměrňoval.
Počasí bylo jako celou dobu pobytu, do desíti hodin pod mrakem, potom skoro jasno. Naštěstí tady pořád fouká vítr, tak to bylo snesitelné. Na nějaký stín se spoléhat nedalo, většinou jsou tady otevřené travnaté pláně, les jsme viděli jenom zdálky. A navíc, teplota je tady v létě zhruba o deset stupňů nižší než u nás.
Doufal jsem, že když míjíme tolik farem, že uvidím potulovat se nějakou zdejší bezocasou kočku. Tak bohužel, nevyskytla se ani jediná, stejně jako na vesnicích a vlastně i ve městě. Jedinou jsem zaregistroval v sobotu na té zemědělské akci, kde byla jako ukázka z nějakého útulku. Zato nám ale párkrát přeběhli přes cestu divocí králíci.
Zvláštní bylo doporučení v propozicích abychom neběželi v černém, že máme mít výrazné světlé dresy. Vysvětlení tam nebylo, ale snad to má souvislost s tím, že na ostrově není mimo obce omezená rychlost a tak aby nás nějaký magor nesejmul.
Cíl byl na fotbalovém stadionu a jak se měřilo pomocí čipů, byly hned k dispozici výsledky, které se průběžně po kategoriích vyhlašovaly. Já jsem se odměnil luxusním pivem z mého batůžku – double ipou z pivovaru Brewdog, u nás bývá v pivotékách, tady se prodává v sámošce. Pivo se prodávalo i klubovně, zadarmo pak byly k dispozici hromady pečiva, trochu jsem jim to tam vyluxoval. Ale opravdu jenom trochu, za čtyřicet minut, co jsem doklusal, se odjíždělo zpátky do Douglasu.
Nejenom pivem živ je člověk
I když…, tady by to možná šlo! Nicméně únavu z maratónu bylo třeba rozchodit. V pondělí jsem zvolil poznávání okolí Douglasu. Nejdřív jsem vyrazil na jednu stranu podél pobřeží do sousedního města Onchan. Přečetl jsem si, že tam je jeden z Manx Cross, což jsou kamenné kříže z počátku křesťanství na ostrově. Ale asi jsem něco špatně pochopil, nic jsem nenašel (třeba je někde v muzeu). I tak jsem byl spokojen, mají tady další kamenný kostel a okolo moc zajímavý hřbitov, takže jsem se mohl realizovat.
Následovala cesta zpátky do města, kde jsem konečně nafotil sousoší Bee Gees, kteří odsud pocházeli (to jen malá poznámky pro velké kluky a holky). Potom jsem pokračoval na opačnou stranu, do vnitrozemí, na venkov. Pár kilometrů od města je moc sympatická instituce – Home of Rest for Old Horses. Tráví tady svoje stáří okolo šedesáti koní (a oslů – těch je asi pět). Jsou to vysloužilá zvířata jak z farem, tak od koňské tramvaje, která jezdí v Douglasu. Mají pro sebe 90 akrů pastvin, stáje i veterinární péči. Spokojeně se pasou nebo jen tak postávají, ta více společenská zajdou k ohradě nechat se podrbat. Přišlo mi to až dojemné.
V úterý jsem se vydal na jih. Busem přes Castletown (je tady hrad Rushen, vybudovaný norskými králi ve 13. století) do městečka Port St. Mary. Odtud pěšky do Cregneash, kde je vesnický skanzen, prý nejstarší na Britských ostrovech. Tak desítka domků s ukázkami původního bydlení a života. V největším z nich je infocentrum s expozicí zdejší historie, včetně zajímavého filmu. Součástí vesničky i je funkční kostelík (kamenný, jak jinak) z 19. století. Dá se taky projít trasa s výkladovými panely do polí a pastvin.
Zpátky jsem se vracel jinudy, přes kopce do dalšího města – Port Erinu. Návrat do Douglasu jsem absolvoval stylově turisticky, parním vláčkem. Není to jediný zdejší dopravní prostředek na kolejích, jezdí tady ještě (jinou trasou) vlak na elektrický pohon, do Ramsey elektrická tramvaj a po promenádě v Douglasu tramvaj tažená koněm. Samé historické kousky!
Na večer už zbylo jenom zhodnocení mého výletu v mé nejoblíbenější hospůdce – U žíznivého holuba. Maratón měl všechno, co potřebuju, perfektní organizaci, spolehlivě značenou trať, dostačující občerstvení, žádné zbytečnosti (i když tričko a medaile byly!). A vlastní pobyt? Nádhera, spousta zajímavých míst, sympatická příroda, vynikající pivo a jak mě vlastně došlo až na konci, všude čisto, žádné odpadky ani černé skládky, žádní bezdomovci ani sprejeři. Kdyby to tak vypadalo u nás!
