Rosničky hlásí inverzi na několik dní dopředu, vzduch za oknem houstne a naše vypracovaná lýtka cukají nedočkavostí, kdy už konečně vyběhneme ven. Je rozumné běhat beze změny i v době inverze, nebo raději s běháním přestat? Jaký vliv to může mít na naše zdraví? Kde je hranice, kdy už si můžeme uškodit?
Ideální by samozřejmě bylo odcestovat do hor a na inverzi se dívat z bezpečné výšky. Komu se to ale povede? Většina z nás zůstane uvězněna pod hustou pokličkou. Kdo by v době inverzí a smogových situací rozhodně neměl běhat venku? Ohroženou skupinou jsou nejmladší a nejstarší věkové skupiny, tedy děti do patnácti let a veteráni nad šedesát. Neberte ale věkovou hranici doslova, pro mnohé běžce je věk jen nic neříkající číslo. Že do smogu nevyběhnou ani lidé trpící astmatem nebo ti, kteří jsou náchylní k chorobám horních cest dýchacích, snad není nutné připomínat.
Pro ty ostatní, kteří nejsou bezprostředně ohroženi zdravotními následky, neexistuje univerzální odpověď, kdy je běh bezpečný a prospěšný a kdy se mění v hazard. Nakonec bude rozhodující motivace a naše vlastní hlava. Každý z nás vnímá okolní podmínky jinak a také má jinou motivaci. Když bydlím uprostřed průmyslového města, považuji za čistý vzduch něco jiného než ten, kdo pravidelně vybíhá z lesní samoty. Velký rozdíl také může být v tom, běhám-li jen pro radost z pohybu, nebo se usilovně snažím dodržet tréninkový plán, aby nepřišla nazmar předchozí několikaměsíční tvrdá příprava.
Cenné informace nám poskytnou meteorologové. Hrozí-li, že inverze potrvá několik dní nebo celý týden, znečištění ovzduší v prvním nebo druhém dni ještě bývá snesitelné a riziko relativně nízké. Vyběhneme tedy možná i mimo plán, když víme, že pozítří už bude mnohem hůř. V dalších dnech se situace zhoršuje a pátý nebo šestý den vyběhnou už jen ti nejotrlejší. Ostatním pak nezbývá, než čekat, kdy se konečně objeví vítr a odfoukne dusivou pokličku.
Když už jsme se rozhodli vyběhnout, omezme se na aerobní aktivity. Prudké a hluboké vdechování při náročném anaerobním tréninku snižuje účinnost našich přirozených filtrů v horní části dýchacích cest. Škodlivé mikroskopické prachové částice pak mají šanci proniknout hluboko do našich plicních sklípků. V sebepoškozování se tím sice ani zdaleka nevyrovnáme kuřákům, ale zdravé to rozhodně není. Ani překonávání rekordů ve vzdálenosti není v době inverze vhodné. Jen tím zvyšujeme množství znečištěného vzduchu, který jsme prohnali plícemi. I ti největší tréninkoví fanatici by v kritické době měli běhat jen „na údržbu“.
Rozhodně také není jedno, jaké běžecké trasy volíme. Je-li to možné, vyhýbáme se místům blízkým zdrojům znečištění nebo uzavřeným údolím, ve kterých je cirkulace vzduchu omezená i za pěkného počasí. Nepodceňujme filtrační schopnosti lesa. I opadané listnaté stromy fungují jako filtr, který část nečistot dokáže zachytit. I tak nás často nepříjemně překvapí, když narazíme na osamocený čoudící komín, ale to už je riziko, kterému se nevyhneme.
Pokud už jsou pro nás podmínky venku nepřijatelné a začínáme být nervózní, že tréninkový plán je v troskách, nebo třeba jen proto, že už se nám stýská po pravidelném pohybu, asi bychom měli vzít na milost tělocvičny a posilovny. Každý si jistě dokáže nalézt náhradní pohybovou aktivitu. Možná nepřinese tolik radosti jako běh, ale v nouzi přijde vhod. Ani proběhnutí na běhátku není žádná hanba, když běhat venku nemůžeme.
Každá smogová situace nakonec jednou skončí, my vyběhneme do čerstvého vzduchu a bude to … bezva.
Autorem článku je Miroslav Kratochvíl, běžecký nadšenec, který bloguje na Než to zapomenu.
