Když venku fičí a mrzne, je třeba některé části těla chránit víc než jiné.
Od dětství slýcháme, že se během mrazivého počasí nadýcháme ledového vzduchu a dostaneme zápal plic (a v různých variantách se tato dozajista dobře míněná rada objeví téměř pokaždé, když si v zimě začneme natahovat elasťáky a chystat kulicha). Větší starost než o vnitřek těla bychom si měli dělat o jeho vnější části.
Varování před ledovým vzduchem v plicích je stálice. Je na něm ale něco pravdy? Prezident běžeckého klubu v aljašském Fairbanksu Steven Bainbridge popisuje, jak takhle před pár lety seděl jeden lednový večer v teple domova, když si všiml, že rtuť na teploměru klesla hluboko pod –30 °C. Uvědomil si, že se mu naskytla vzácná příležitost, oblékl se proto do běžeckého – veškerého, které měl doma – a vyrazil na běh v jediné teplotě, kdy se stupně Celsia rovnají těm Fahrenheita: v –40. Povedlo se, na úpatí jednoho z kopců narazil na teploměr, který ukazoval –45. Při takových teplotách musíte být velmi opatrní.
„Musíme mít zakrytý obličej, abyste neutrpěli omrzliny na uších a nosu,“ napsal ke svému běhu posléze Bainbridge. „Je navíc potřeba, aby byl ledový vzduch, který dýcháte, filtrovaný přes nějakou šálu nebo šátek, a vzduch vymražený na minus 40 vám nepoškodil dýchací cesty.“
Poškozené dýchací cesty zavání zápalem plic. Bainbridge na otázku, zda on sám nebo někdo z jeho běžeckých přátel měli někdy v důsledku běhu ve velkém mrazu zápal plic, odpovídá záporně. „To asi ne, ale při minus 40 vás bude hodně nepříjemně pálit v krku.“
Richard Donovan, první muž, jenž dokončil maraton na Jižním (2002) i Severním pólu (2002, 2003 i 2004) na stejnou otázku reaguje podobně. „Na Jižním pólu to bylo náročné, teplota spadla k minus 50, fičel silný vítr a běželi jsme ve 2800 metrech.“ Maraton mu trval bez osmi minut devět hodin, takže měl spoustu času nadýchat se ledového vzduchu a dostat zápal plic. Nic takového se ale nestalo. „Žádné dýchací problémy jsem nikdy nepozoroval, žádné pálení v krku ani nic podobného,“ konstatoval.
Dokonce ani jeho soupeř z maratonu na Severním pólu, horolezec Sean Burch, jenž pouhých jedenáct měsíců předtím, než v roce 2004 Donovana na severní špičce planety porazil, zdolal Mt. Everest. „Severní pól je v porovnání s Everestem, obzvlášť jeho zónou smrti (nad 7900 metrů) procházka růžovým sadem. Krk a plíce vám tam hoří, jako by vám do nich lili vařící kafe. Ale zápal plic? To mě vážně nepotkalo.“
Důvod je prostý. Tělo se během pěti dlouhých dob ledových adaptovalo a dokáže vzduch při průchodu nosem a ústy velice rychle ohřát. Jediná potíž s plícemi, která může běžcům komplikovat život v mrazech, vůbec s chladným vzduchem nesouvisí.
Ken Rundell, fyziolog, jenže pracoval deset let s americkými olympijskými lyžaři, provedl výzkum, z nějž vyplývá, že suchý vzduch způsobuje „fyzickou aktivitou vyvolané astma“. Sportovec může dle Rundella potížím předejít tím, že bude nosit před ústa šálu, která bude zachytávat vodu z vydechované páry, již při následném nádechu znovu „zrecykluje“.
Při běhání v zimě je tedy spíš než na ledový vzduch potřeba dát pozor na periferie. Na rozdíl od nadýchání se ledového vzduchu a následného zápalu plic je jejich omrznutí reálnější. Aby vám nebylo při mrazivém běhu chladno, zvolte hlavně dostatečný počet vrstev z funkčního materiálu a nezapomeňte na čepici a rukavice. Vybíhejte proti větru, budete se tak méně potit, přílišné pocení je totiž v zimě obzvláště zrádné, voda tělo připravuje o teplo až pětadvacetkrát rychleji než vzduch.
A na závěr, jakmile se venku vyrovnají Fahrenheity s Celsii, vždycky si vezměte dostatečně chlupaté spodní teplé.
