Vánoce – čas dárků, radosti, pokoje, míru, lásky, koled, ale také čas shonu, finišování, zimních radovánek a též čas zimního slunovratu a přípravy na nový rok.

Ale co si vlastně připomínáme o vánocích, že jsme k sobě víc všímaví, laskaví, dobrosrdeční, velkorysí a především usměvaví?

Křesťanský svět si připomíná narození Ježíše Krista v Betlémě. V Bibli se píše: “Také Josef se odebral do města Davidova, které se jmenuje Betlém, aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou. Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit.

A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí… Pastýři si řekli mezi sebou: „Pojďme do Betléma podívat se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil!“ Pospíchali tam a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích…

Mudrci otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. Ve snu dostali pokyn, aby se k Herodovi už nevraceli, proto se vrátili do své země jinou cestou.

Když mudrci odešli, zjevil se Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zastaň tam, dokut ti neřeknu. Herodes totiž bude po dítěti pátrat, aby ho zahubil.“

Možná bychom našli ještě mnoho dalších úryvků, které by nám podaly svědectví, co všechno se tehdy odehrálo v Betlémě. A když se nad nimi zamyslíme zjistíme pozoruhodnou věc.

Všechno se odehrává ve spěchu, téměř nám přijde na mysl, že vše se děje za běhu. Ježíš se nerodí na královském dvoře, ale v chudé jeskyni. Josef musel sebou pěkně „hodit“, aby vše zařídil k porodu.

Myslím si, že Betlémem musel několikrát proběhnout, než sehnal porodní „bábu“. Dokáži si představit jeho netrpělivost při samotném porodu, kdy vartoval před jeskyní. A pak se kolotoč znovu roztočí.

Přiběhli pastýři jen tak „na otočku“, aby se Ježíši poklonili a znovu se „indiánským klusem“ vrátili ke stádu. Josef „zaběhl“ na úřady zapsat Ježíše a sotva doběhl do jeskyně už tu byli mudrci z Východu. A ti museli velbloudy pěkně „honit“, aby to do Betléma stihli.

A to ještě měli zastávku v Jeruzalémě u Heroda. I on se „chtěl“ Ježíši poklonit, ale s mečem. Snad jediný, který si dával načas. Vždyť byl král, měl moc a tomu nikdy nic neuteče. No, ale tenkrát mu to všechno „uteklo“ a tak ukázal svou pravou krutou tvář. Starý intrikář, vychován v hlavním městě římské říše.

No a mudrci? „Poklusem“ se vraceli do své vlasti. A co bylo s Josefem a jeho rodinou? Měl „naspěch“, musel zabalit všechny své věci, hodit je na osla a „vzít nohy na ramena“ a rychle do exilu.

To asi už nebylo tréninkové tempo, ale opravdu ho hnal strach před krutostí Heroda. A tam ve skrytosti žil, než Herodes zemřel. Snad až návrat do vlasti byl už opravdu v klidu, vyjma cestovních problémů a starostí.

Tak to byla realita Ježíšova narození. Vše se odehrává zdánlivě nenápadně, ale v pozadí můžeme spatřovat reálný život člověka. Šlo o záchranu malého, ale velmi důležitého dítěte.

A když máme někdy “naspěch“ zamysleme se nad tím, zda cíl našeho plahočení je životu důležitý. Když zjistíme, že není, pojďme si zaběhat, protože běh je něco co patří ke zdravému způsobu života člověka.

Při běhu můžeme myslet na důležité věci a tím také vyřešit hodně problémů.

A tak vám přeji o Vánocích a do nového roku vždy krásný a bezva běh.