Michal je úplně obyčejný kluk, kterému za pár měsíců bude dvacet tři let. Jeho životní cesta ho vedla strništěm, které bodá do nohou, vyprahlou pouští plnou smutku a bezmoci. Běh se pro něj stal terapií, běhal aby zapomněl, teď běhá, protože běh miluje…
Michale, jaké jsi měl dětství?
Nazval bych ho dětstvím se vším všudy. Spousta skvělých kamarádů, zážitků na sídlišti, u příbuzných na vsi a mnoho bezstarostných výhledů budoucnosti. Samozřejmě i spousta negativ a věcí příslušné době, ale určitě jsem jeden z těch šťastných, co jsi, mohou říct: „Měl jsem super spořádané dětství v rámci možností.“
Sportoval si už od dětství?
Když jsem byl malý, v Chebu se hrála první fotbalová liga, na kterou mě taťka vodil, doma běžely v televizi sportovní přenosy, taťka taky aktivně jezdil na windsurfingu, starší brácha a bratranec hráli fotbal. Sport byl všude kolem a tak i já se viděl jako velký sportovec. Začalo to fotbalem, pokračovalo házenou, florbalem, dokonce jsem okusil i gymnastiku. (úsměv) U žádného sportu jsem ale nevydržel, časem mě případné role profi sportovce omrzely, byly zaslepeny jinými priority.
Vrátíme se o pár let zpět, vaší rodinu zasáhla nepříjemná situace…
Nastupoval jsem na vysokou školu do Českých Budějovic. Na podzim 2010 těsně před mými 20-tinami si můj starší bratr vzal život. Dozvěděl jsem se to na hokeji, když mi volal kamarád, co se stalo. Domů jsem se dlouho nemohl dovolat, do Chebu jak dostat. Moc si toho už z té chvíle nepamatuju, jen vím že jsem se za každou cenu chtěl dostat domů, nevěděl jsem vůbec co se tam děje a ani jsem si nechtěl představovat, co prožívají naši. Když jsem druhý den přijel domů, naplnily se bohužel ty nejčernější představy.
Jak si se k tomu postavil? Byli pro tebe rodiče oporou nebo spíše naopak?
V takové situaci jsem byl z kraje zmatený. Střídali se ve mně pocity lítosti a naštvání. Vůbec jsem nevěděl jak se k tomu postavit. Síla nebyla z čeho brát. Nemusím říkat jaké to pro rodiče je, když přijdou o své dítě. Nemohl jsem tak po nich žádat oporu. Jedinou možností bylo být pohromadě. I když mě pohled na jejich zhroucený život ubíjel, věděl jsem, že má přítomnost jim pomůže.
V tu dobu si začal běhat? Byl to běh, co tě ze všech splínů dostal na hladinu?
I když si hodně lidí myslí, že o této věci se nemá mluvit, myslím si, že je to naopak. Chvíli po události jsme hlavně pro mamku začali hledat pomoc u psychologa. Sám jsem pár sezení absolvoval a zjistil, že nejhorší je své pocity v sobě dusit. Pan psycholog mi řekl, že jsem poslední oporou rodiny, ale že veškerou přítomností s ní zničím i sám sebe. Ať zkusím žít dál život předtím, hlavně ten svůj. Jeden večer jsem se konečně zvedl a šel si s kamarády zahrát fotbal. Při sportu jsem na chvíli na vše tak nějak zapomněl. Další večer se fotbal hrát nešel, tak jsem nazul boty a vyběhl jsem za město. Takhle to bylo skoro každý den a ve mně se všechno začalo při pohybu srovnávat. Samozřejmě tam bylo spousta okamžiků, kdy se všechno vracelo, ale běh byl velkým milníkem k uvědomění si a přijetí všeho toho zlého.
Když řeknu slovo běh je úplně obyčejné… co znamená pro tebe?
Dříve nelibost, utrpení, povinnost. Dnes čistota, zdraví, svoboda a růst. Co děláš v současnosti, jak se máš?
Vnímám svůj život velmi pozitivně. Díky té nepěkné události jsem přehodnotil několik svých životních priorit. Před sebou mám poslední rok vysoké školy. Pomalu si uvědomuji, že jsem si nevybral ke studiu vhodný obor, ale zároveň jsem rád, že konečně nacházím sám sebe a studentských let určitě litovat nebudu.
Pracuji ve sportovní prodejně známé po celém světě. Poslední dva roky se zajímám o psychologii svobodného zaměstnání. Mnoho náznaku tohoto směru ve svém zaměstnání nacházím. Podobným směrem by mělo jít maximum firem u nás a myslím, že lidé by byli v práci spokojenější. Práce v této společnosti mi dává velké zkušenosti.
Má spokojenost se odvíjí samozřejmě i z osobního života. Občas si tedy z důvodu „pendlování“ mezi Č.Budějovicemi a Chebem připadám, že žiju dva životy, ale to k tomu asi patří. Běh je pro mě takový skoro každodenní kostel, který mi pomáhá v tom všem hledat smysl a rovinu. Navíc jsme nedávno rozjeli s Pavlem Jestřábem běžecký projekt, který by měl mít přínos nejenom pro nás, ale hlavně pro všechny, kdo milují a nebo chtějí milovat běh a pohyb.
Ovlivňuje běh i tvůj život?
Na každém kroku, i v tom neběžeckém.
V čem nebo v kom máš oporu?
Samozřejmě v rodině, i když by si mě asi představovali mnohdy jinde a v jiným světle, tak ví, že nejspokojenější budu, když budu žít ten svůj život. Mám také to štěstí a po svých zkušenostech to mohu říct na plnou pusu, že oporu můžu hledat i u přátel a snad i oni u mě.
Vracíš se často do minulosti nebo spíš hledíš do budoucna?
Mnohdy mi připadá, že spousta lidí žije minulostí, budoucností a často zapomíná na to nejdůležitější, přítomnost. Já se snažím z minulosti brát jen zkušenosti. Na budoucnost myslím častěji, občas se i nachytám při snilství,ale nejvíce se snažím myslet na ten třetí čas, který ve výčtu chybí, přítomnost.
Určitě tě tvůj život posílil, co je u tebe jiného než u ostatních?
Je to paradoxním a mnohem lidem se to nemusí líbit, ale moje nepěkná zkušenost mě dosti posílila. Od té doby neřeším prkotiny, jsem ještě ale mladý na to abych hodnotil ostatní, ale myslím si, že na tuto dobu mám oproti jiným v mém věku srovnané priority.
Jaké máš běžecké motto?
Nedovedu si představit žít a neběhat.
