Všechno u mě začalo na jaře roku 2011, bylo to půl roku, co jsem s úspěchem přestal kouřit, ale to se negativně podepsalo na mé váze, která se vyšplhala až k neuvěřitelným 126 Kg. Věděl jsem, že je to špatné, ale pořád ne a ne se donutit až jednou, když jsem potřeboval koupit do práce novou košili a prodavačka mně změřila hrudník a metr neúprosně oznámil 128 cm.
To byl pro mě onen moment, kdy jsem řekl DOST! Košili jsem si sice koupil, ale nikdy jsem ji na sobě neměl a mám ji doma schovanou jako připomínku minulosti.
Jako první jsem omezil jídlo, začal jsem snídat, svačit, obědvat, svačit, večeřet a naprosto jsem vymazal sladké, nejedl jsem pečivo ani přílohy (ze začátku to vedlo k úbytku váhy), ale po nějaké době s pohybem jsem pochopil, že jím málo a to mělo za následek konec hubnutí, tak opět jsem zařadil pečivo a přílohy a díky této úpravě se hubnutí zase nastartovalo. Pochopil jsem, že je potřeba se dobře najíst a hlavně nehladovět.
I. – první krůčky
Jak jsem řekl, potřeboval jsem spouštěcí moment a ten jsem našel, věděl jsem, že se potřebuji začít hýbat a bylo mi jasné, že běhat nemůžu, takže jsem koupil sporttester a podle průměrné tepovky jsem začal chodit. Naštěstí mám psa a tak mi chůze ubíhala vcelku rychle a po pár týdnech pohybu a upravené stravy jsem se dostal o 10 kg dolů a říkal jsem si, že je na čase se trochu zrychlit.
Vyzkoušel jsem tedy svůj první běh, na který nikdy nezapomenu a který to vše nějak odstartoval. Uběhl jsem 2 km v kuse, bez zastávky, tempo jsem neřešil a morální vítezství bylo moje. Nejen chůze a první odběhané kilometry byli součástí smělého plánu, ale i porce ujetých kilometru na kole, snažil jsem se, když už jsem nešel běhat tak aspoň na hodinu na kolo, abych se náhodou nepřestal hýbat.
II. – první závod
Měl jsem za sebou už pár běhů a říkal jsem si, že by nebylo od věci vlastně vědět za jak dlouho a kolik km jsem uběhl, abych mohl sledovat svoje zlepšení, tak jsem pořídil mobil s GPS a začal běhat s Endomondem. Bylo pěkné běžet a po každém uběhnutém kilometru slyšel ve sluchátkách, že už je jeden za mnou. Navíc jsem si tak vedl tréninkový deník.
Tehdejší běhy jsem měl zhruba v délce okolo 5 km a říkal jsem si, že je čas vyzkoušet první závod. Naivní nápad. Protrápil jsem se triatlonem 200 m plavání 20 km kolo a 5 km. Už na startu jsem si teda připadal dost divně, silniční kola v cenách mého auta, šlachovití borci a já suverénně s největším břichem.
Připadal jsem si jako Pavel Horváth na hřišti Barcelony. Plavání jsem ještě zvládl, ale jak přišlo na řadu kolo, pochopil jsem, proč je triatlon tak náročný. V každém kopci mě někdo předjel, a když přišel do cesty nejvyšší kopec, musel jsem potupně slézt a kolo vytlačit. Při výběhu z depa jsem přiklopýtal indiánskou chůzí celou trať běhu a v cíli jsem se svalil tak půl hodiny jsem se snažil popadnout dech. Když jsem se trochu vzpamatoval, podíval jsem se na čas převyšující 1:47:00. I přes ten čas jsem byl spokojený, zdolal jsem první výzvu.
III. – závislost
Byl leden 2012 a kamarád se vrátil po půl roce z vojenské mise a oznámil nám, že nás přihlásil na Vídeňský městský maraton, kde poběžíme štafetu, naštěstí je tento maraton specifický tím, že úseky jsou v různých distancích a na mě připadl ten nejkratší 5,9 km. Toto mě vyburcovalo k tomu, že jsem běh začal milovat. Jelikož jsem nechtěl být pro ostatní přítěží, řekl jsem si, že opravdu musím makat a potrénovat.
Takže jsem začal běhat, co to šlo, prodloužil jsem délky běhů a hlavně pravidelnost. Už od ledna jsem začal běhat, když bylo aspoň trochu slušné počasí, každý den, do toho jsem chodíval ještě plavat a na spinning. Mělo to dobrý vliv na váhu – podařilo se mi dostat na „Vídeňských 104 kg“. Když nadešel den D a postavil jsem se na start ve Vídni netušil jsem, že nám to vše opravdu sedne a podle oficiálních výsledků jsme dokončili jako nejrychlejší česká štafeta na VCM.
Po Vídni jsem se přihlásil na Olomouckou desítku a zdolal jsem svůj první závod na území České Republiky :-) Dokončil jsem v čase 54:16 a stanovil svůj první oficiální osobák. Ještě v euforii po Olomouckém závodě jsem se registroval na půlmaraton do Ústí nad Labem.
Takže další výzva byla stanovena a začal trénink na první půlmaraton v životě (kdo by si kdy před dvěma lety pomyslel, že poběžím půlmaraton). Před touto výzvou jsem prodloužil délku tréninkových výběhů někde na rozmezí 13–20 km, takže v den závodu váha ukazovala 94kg a já jsem si věřil, že to uběhnu – měl jsem stanoven cíl pod 2 hodiny. Celý závod jsem si udržoval dobré tempo, dokonce jsem na 17. km usoudil, že můžu ještě zrychlit, sice mi to vydrželo jen 3 km a posledním kilometrem jsem se doslova prokousal, ale povedlo se. Dokončil jsem v čase 1:56:21.
Běh je doslova závislost, dnes jsem v situaci, když tři dny neběžím, jsem celý nervózní a už hledám cestu jak si obout boty a vyběhnout. Postupně jsem posunul svoje limity, pamatuji se, že jsem si říkal, že když bude mrznout tak běhat nejdu, nyní mám limit na minus deseti.
V roce 2012 jsem zopakoval další ročník triatlonu, o kterém jsem psal, chtěl jsem si dokázat, o kolik jsem se zlepšil, jenže pořadatelé prodloužili o 7km v kopcovitém terénu takže jsem měl obavu, jestli bude nějaké zlepšení vůbec vidět, naštěstí i přes delší kolo ukázala v cíli časomíra ještě o minutu rychlejší než loni. Byl jsem na vrcholu blaha.
IV. – další výzvy
Po proběhané zimě už se nemůžu dočkat dalšího závodu v podobě Olomouckého půlmaratonu, nějaké triatlony a na podzim opět Ústí. A pro rok 2014 mám před sebou další vrchol. Na jaře zkusím odběhnout svůj první celý maraton ve Vídni, symbolicky na místě, kde jsem poprvé přičichl k úžasné atmosféře masových běhů.
No a jak tomu bývá, člověk míní a život mění. V době, kdy jsem psal tento článek byl výzvou Olomoucký půlmaraton. Bylo úterý 2.4. a po návratu z výběhu mi zazvonil telefon a na druhé straně mi kamarád říká, že má volné startovní číslo na Hervis půlmaraton. Možná ještě pod vlivem vyplavených hormonů jsem řekl, že jedu a bez plánované přípravy se v sobotu postavím na start.
Pokusím se zúročit zimní běhy a vyrazím na trať s cílem 1:53:00. Sám ovšem nevím, co od sebe můžu očekávat, ale budu určitě bojovat :-)
Autorem článku je Jirka Machalík, zapálený hobík, který běhá v Olomouci a okolí.
