Se svolením Tomáše Macečka. Převzato z Facebooku https://m.facebook.com/…cecekathlete
KAT 100 by UTMB, 83km, 4.800m+, 9h59min., 2. místo.
Po náročném Marathonu du Mont Blanc jsem čekal příjemnou osmdesátku. Prý rychlá a nenáročná trasa přes tři kopce kolem 2000 m.n.m. Fuj, tohle byl ale letos možná nejtěžší a nejvíc technický závod! Terénem, počasím, ostnatým drátem i kravskými hovny.
Start v 23:59, půjčenou čelovku se mi podařilo zapomenout v Česku, takže musím šetřit svoji a do kopce šlapu radši skoro po tmě. V prvním kopci roztrhám startovní pole, ale když už podruhé hledáme značení někde na svazích sjezdovky Hahnenkamm je mi jasné, že běžet trpělivě ve skupince bude rozumnější, i když mi to pocitově přijde strašně pomalé.
To ještě nevím, jak za tenhle první pomalý kopec budu rád na tom třetím. Nad námi jasné nebe a hvězdy, ale od poloviny závodu začíná pršet a lít, stejně jako v předchozích dnech. V trojce s Danielem Jungem s Španělem Nietem si svítíme na cestu, střídáme se v hledání fáborků, kecáme a je nám jasné, že ze zadu už asi nikdo nepřiletí a že do svítání zůstaneme společně.
Tři kopce nejsou jen tři kopce, ale každý z nich zahrnuje jako bonus takový na profilu téměr zanedbatelný hřeben, kde v realitě trávíme spoustu času a necháváme spoustu sil. Mokré klouzající skály, promáčené louky, bláto, kaluže a kravské hovna nad kotníky.
Jo, na závodní rozpravě sice asi osmkrát zopakovali, že nemusíme mít strach z krav, ale když dupe v klouzajícím seběhu metr ode mně skoro tunová horda masa, kopyta se jí v blátě rozjíždí a rohy se blíží, instinktivně uskakuju, bohužel do ostnatého drátu a dál si nesu sedm krvavých šrámů na stehn.
Druhý kopec už začínám trochu trpět. Dani Jung je strašně silný v technickém terénu. V mlze, tmě a těžkém terénu to je pro mě v seběhu tempo za hranicí rizika, které nechci podstoupit, i tak se mi daří dvakrát lehce podvrtnout kotník. Právě v technickém seběhu a následném běžeckém 6km úseku po asfaltu jsem chtěl původně zaútočit já. Naše trojice se dělí, ale já jsem teď ten nejslabší a mám tuhé nohy. Adel s Vikim zvládají i v lijáku v 6h ráno perfektní občerstvovačku a já je moc rád vidím.
Poslední kopec je nekonečný, i v promočené #Salomon Slab Ultra bundě mi začíná být do kopce zima a snažím se zrychlit možná spíš abych se zahřál, než že bych závodil. Trail je jedno velké koryto vody.
Poprvé v životě si na občerstvovačce dávám koláč, už chybí jen chleba se škvarkama. V seběhu do cíle se zkouším ještě dotáhnout, Adelka mi píše 7, pak 5 a 4km do cíle 3 minuty ztrátu na druhého a já to ještě zkouším prát do plných, ale nic, Španěla nechytím. O to víc nechápu, že jsem v cíli druhý, Španěl se na těch posledních kilometrech někde zamotal, on to byl místy dost orienťák, ale Suunta mě naštěstí dovedly až do cíle.
Závody v noci asi nejsou nic pro mě. Sice jsem se těšil, že mě nebude spalovat slunce a vedro, ale v horách běhám, protože mám rád krajinu a přírodu okolo sebe, výhledy, které se zapíšou do paměti. Z tohohle závodu si stejně za chvíli vybavím jen všudypřítomné kravské sračky a možná ty scenérie z posledního kopce, kdy už se běželo za světla.
A je strašný rozdíl znát trasu v noci nazpaměť jako na B7, nebo se každým krokem rozhodovat, jestli si svítit pod nohy, hledat kolem sebe fáborky nebo koukat do displeje hodinek na gps.
Jo, díky TOP3 jsem se kvalifikoval na CCC v rámci UTMB 2025, ale vlastně ani nevím, jestli z toho mám radost. Letos se ještě zkusím co nejlépe připravit na skyrunningové MS v září a myslím, že toho bude tak akorát.
