Správně, tak to má být. Desítka má být vychlazená. Ta z ječmene a chmele určitě, tato je však běžecká.

Musím říct, že mě to nenadchlo. Buďto jsem na Pečecké desítce ještě nepotkal takto nepříznivé počasí, nebo začínám choulostivět. Každopádně svěží deštík, který skrápěl Pečky po mém příjezdu mě moc nepotěšil, zvlášť když mi po vylezení z auta byla zima. Možná to bylo přehnaným optimismem, kdy jsem do auta nasedal ve tříčtvrťácích, a tak jsem si už cestou k registraci říkal, že takto to nepůjde.

U registrace mě čekalo jedno příjemné překvapení, protože Mizuno se vytáhlo a místo bavlněného trička tentokrát bylo ve startovních taškách tričko funkční. V době, kdy se slovo „šetřit“ ozývá ze všech stran mi to u závodu se startovným pouhých 100,–Kč přijde jako velmi dobrý počin.

Protože venku pršelo, tak jsem si sedl do auta a až do jedenácti poslouchal Beat. Pak jsem se šel převléknout na závod. Volba dlouhých kalhot byla celkem jasná. Na první pokus jsem si ale oblékl jen tenké tričko s dlouhým rukávem a na to mikinu. Tato kombinace mi po chvíli postávání připadala málo a tak jsem udělal zásadní chybu – vyměnil jsem ji za kombinaci silného trika s dlouhým rukávem a bundy s protivětrnou membránou. Na to, jak velká chyba to je, jsem měl velmi brzy přijít.

Tak trochu se stal zázrak a já po rozběhání v parku přišel na start celých deset minut před startovním výstřelem – u mě věc zcela neobvyklá. Ještě jsem za sebou zaslechl instruktáž Evžena Ge, který zde působil v roli vodiče na jednu hodinu, jak vysvětluje, že čas bude měřit od překročení startovní čáry, tedy že poběží na realtime, což je jediný rozumný způsob jak na takovém závodě na daný limit běžet a netrápit se s přepočítáváním tempa tak, aby vyšlo na oficiální čas.

Jak už to u mě bývá, zase jsem se na začátku celkem splašil. Původně jsem chtěl první kilometr rozběhnout na čas kolem 5:10 a pak zrychlovat, k čemuž mě měli pomoci i nové hodinky s GPS, které tempo ukazují. Hodinky s GPS fungovaly dobře. Odpíply mi první zakončený kilometr prakticky přesně u tabule označující první kilometr.

Já už tak dobře nefungoval, protože oproti plánu jsem tam byl za 4:45. V té chvíli jsem přemýšlel, jestli na další kilometr nezpomalit, ale pak jsem si řekl, že se budu snažit držet tempo kolem 4:50 a uvidím, jak to půjde.

Šlo to celkem dobře, přesto že od začátku třetího kilometru mě díky přílišnému oblečení bylo dost vedro. Trochu jsem si pomohl částečným rozepnutím bundy, ale stále to neměnilo nic na tom, že na závod jsem příliš oblečený.

Ještě na obrátce jsem doufal, že nastolené tempo udržím a když jsem na šestém kilometru zjistil, že jsem proti plánu asi o osm sekund pozadu, snažil jsem se do toho opřít. Na dalších dvou kilometrech se mi to částečně povedlo, avšak už na konci osmého kilometru jsem začal hrozivě tuhnout a ze všech sil jsem se snažil, abych ve zbývajícím úseku nacpal čas aspoň pod pět minut na kilometr. No, u toho devátého se mi to nepovedlo a u desátého jen kvůli finiši – i když kvůli mírné nepřesnosti GPS hodinek to taky není úplně pravda.

Vzato kolem dokola Pečecká desítka pro mě nedopadla špatně. Sice jsem v oficiálním čase zaostal oproti loňsku o tři sekundy, ale co se týče reálného, byl jsem o skoro čtvrtminutu rychlejší. Až se mi jednou podaří sám sebe přesvědčit, že na startu nemám vyrazit jako splašený zajíc, tak se třeba znovu i pod těch 48 minut dostanu. Ostatně nebyl jsem rozhodně jediný, kdo měl důvod ke spokojenosti.

Po závodě jsem si popovídal s Evženem a jemu se podařilo několik závodníků a závodnic ke konci závodu přesvědčit, aby udrželi své tempo a svůj plánovaný čas pod jednu hodinu dosáhli. Je v tom ta krásná symbióza běžce a vodiče, kdy běžec má někoho, kdo ho povzbudí a udrží pro něj tempo a vodič pak má dobrý pocit, že někomu pomohl ke splnění jeho cíle.

Vlastně ta desítka tak studená nebyla. A to ani tak nemluvím o tom dvojsmyslu, že Pečecká desítka rozhodně nemá studenou atmosféru. Ale když se na to dívám zpětně co se mého oblečení týče, tak jestliže se obleču tak, jak se oblékám na Jizerskou magistrálu když je těsně nad nulou, tak se pak nemůžu divit, že na závodě kde běžím naplno a je devět nad nulou se hloupě přehřívám.

Musím na to myslet hlavně na Pardubickém půlmaratonu, abych tam tu samou chybu nezopakoval tak jako vloni. Přidám ještě odkaz na GPS záznam z hodinek, kde je krásně vidět, jak jsem v druhé půlce tuhnul (přepnutí do metrické soustavy je vpravo nahoře). Myslím si, že odchylka 30 m na 10 km je od těch hodinek celkem slušný výkon a dá se podle nich docela spolehlivě běhat.

Autorem článku je vystudovaný učitel Ivo Peterka, který bloguje na iDnes.cz.