Vlivem okolností jsem doběhl Sigrid Eichner až na šesté občerstvovací stanici Bystřické etapě Moravského ultramaratonu a požádal ji, zda ji smím doprovodit do cíle, se slovy „velmi ráda“ souhlasila.
Připojil jsem se k ní a spolu s námi běželi ještě Joachim Kortyka, absolvující svůj 300. maraton, s dcerou Sarou a Thomas Radzuweit, všichni z Německa
Sigrid, při běhu používáte stále žluté triko, má to nějaký význam?
Žlutá barva je dobře vidět, jde o bezpečnost.
Na triku máte zřetelně uvedeno Vaše jméno a nebo „Sturmvogel“, co to znamená?
To je moje přezdívka (v překladu bouřlivák), dostala jsem ji od spoluběžců a moc se mi líbí.
Na rameni a kolenu máte šrámy co se stalo?
Dnes asi na 30. km při seběhu terénního úseku jsem upadla, na MUMu je příliš rozbitých kamenitých úseků, mělo by jich být méně.
Mohu vám pomoci (na zvlášť rozbitém úseku podávám ruku)?
Ne, to musím vždy zvládnout sama!
Co by jste ještě změnila?
Dřívější start, aspoň o půl hodiny, ke konci etapy někdy již bývá šero a špatně vidím na cestu.
Ještě něco?
Ano, německé texty na vašem webu jsou špatné, to se musí změnit, já vám s tím pomohu.
Letos jste u nás na Moravském ultramaratonu již po dvanácté, co pro vás znamená?
Jezdím sem ráda, vzpomínám na desetietapový MUM a na všechny ročníky. Je tady vše co potřebuji, zázemí, přátelé, dobré jídlo, příznivé ceny a není to daleko. Ráda jezdím tam, kde se mě líbí.
Sigrid, chtěl bych připravit publikaci o historii Moravského ultramaratonu , rád bych vás proto požádal o autorský příspěvek.
To si musím promyslet a trochu o tom přemýšlet, teď se ale musím koncentrovat na běh, probereme to až zítra. Ale téma by mohlo být, jak jsem při Moravském ultramaratonu bloudila, na to nikdy nezapomenu.
Sigrid to měla prostě naprosto pod kontrolou, nejen fyzicky, ale i mentálně. Během posledního úseku neustále kontrolovala hodinky, měla naplánovaný čas, který chtěla dodržet.
Při rozhovoru se mne ptala, jak daleko za ní se nachází Andrász Maczó a Brigitte Koczy z Německa, aby měla jistotu, že jsou v pořádku. Neustále také komunikovala s německými spoluběžci a bylo zřejmé, že má u nich autoritu a respekt.
Zatímco oni vtipkovali, Sigrid zůstávala vážná. Z běhu jsme v kamenitém stoupavém úseku přešli do rychlé chůze (5–6 km/hod), přičemž se ani při rozhovoru nezadýchala a následně jsme opět běželi.
Při seběhu do Lomnice se osamostatnila a poslední dva km absolvovala sama v čele skupinky, čímž komunikace ustala i pro ostatní. Poslední chvíle před absolvováním jubilejního maratonu si užívala sama.
Byl to sice krátký rozhovor, ale pro mne to byl zážitek. Doprovodit do cíle první dámu běžeckého světa se mě zcela jistě již nepodaří zopakovat. Jak to potom vypadalo v cíli, to náležitě dokladují četné fotografie mnoha autorů. V cíli jsem ještě na přání Sigrid do češtiny přeložil její poděkování všem přítomným za nádherné ovace a ještě přidala, že právě načala druhou dvoutisícovku.
