Velmi mě potěšil článek Vojty Bořila o vhodnosti doplňkového běžkování pro klasický běžecký trénink, se kterým nadšeně souhlasím.
V době svého „nástupu“ k ultramaratonské dráze jsem tento způsob využíval s velikým potěšením – a také vysokou účinností. Běhal jsem, a často i jen brouzdal na běžkách v panenském krkonošském sněhu, na sprintkách a favoritkách dlouhých 215 cm s dřevěnou skluznicí, zápasil s mazáním i s lavinovými poli, ale nejdůležitější bylo získání celkové kondice a odolnosti, takže šlo o to spíše se na běžkách co nejvíce a nejradostněji potrápit, než překonávat rychlostní rekordy – a hlavně úměrně zatěžovat současně celé tělo i duši.
Úžasně jsem si užil běžek jako doplňku po celodenním sjezdování na Kavkaze v Dombaji, v Alpách bývá možnost klasického večerního běžeckého tréninku většinou bezproblémová.
Svou nejdůkladnější běžkovou přípravu jsem absolvoval během 8 prosincových dnů v Novém Smokovci z hotelu MS 70, kam mě pozval můj běžecký přítel Juraj Brincko. On sám vždy večer a v noci dohlížel na kluzišti, pak se zbytek noci věnoval dívkám a vícestupňovým nápojům, a když mě ráno svým hlučným příchodem probudil, abych mu uvolnil postel, lehce jsem posnídal vločky se Stimulou a vydal se električkou Někam.
Vyšplhal se odtud třeba na Terynu, Brnčálku, Skalnaté pleso – kam až to časný sníh dovolil, pil jsem většinou vitacit (teď by to už asi bylo pivo), jedl piškoty, vyšlapal a sjel ještě nějakou neupravovanou sjezdovku.
Za tmy jsem se zase přímo nebo električkou vrátil „domů“, Ďura jsem opatrně probudil do práce, dal si kus vánočky s marmeládou, zapil sladkým teplým mlíkem a vydal se srovnat kostru klasickým během po jediné možné trase – 15 – 30 km po silnici na Štrbské Pleso. Po koupeli sardinky s pivem a zbytek vánočky s máslem, obden (měl jsem 2 páry stejně dlouhých lyží!) jsem vyspravil nalomeniny, zlomeniny a díry na skluznici lepoxem – a spaníčko bylo denně jako v peřince – dokud mě nepřišel vystřídat Ďuro…
A za těch 8 dnů to bylo podle tréninkového denníku asi 250 km – jaký koeficient pro přepočet běžkových na běžecké km jsem používal, už si nepamatuji. Rozhodně to byl vynikající základ pro další sezónu – zvláště když jsem v Krkonoších po (běžecky) volnější rodinné dovolené na sjezdovkách i běžkách proběhal v lednu podobně intenzivním způsobem s Edou Palatkou další týden.
A dnes? Maratonky jsem vyměnil za cyklistické pedály, které šetří moje klouby. Během zimy kolo neopouštím, ale rád ho s běžkami prostřídám. Po loňské smutné sezóně bez běžek, jsem si jich letos užil už na trasách u Velkého Dářka a poslední víkend mě běžkařsky naprosto uspokojily poprvé navštívené Krušné hory, kde z výchozí chaty U červené lišky bylo velmi blízko na velmi dobře udržovanou Krušnohorskou lyžařskou magistrálu, kde kromě okolí Božího Daru bylo téměř liduprázdno – tuto oblast bych ještě do článku Vojty Bořila výčtu rozhodně přidal.
A co dále? Na konci března už to možná nebude v tuzemsku se sněhem tak příznivé, takže se chystám do Finska, kde je stav sněhu stejně jako kvalita stop zaručená, profily přívětivé a krajina velmi příjemná. Nepřidá se někdo nabrat na sever vytrvalost a odolnost v příjemném čistém prostředí?
Nebo by si někdo chtěl aspoň trošku přiblížit, za čím se právě vydal na kole na Aljašku Pavel Richtr? A nebo si dokonce sám vyzkoušet, zda by se sám na Iditarod nebo podobnou šílenost měl šanci vydat?
Také Milan Daněk, autor knihy „Ti, kteří utíkají pěšky“, si velmi pochvaloval sportovně i krajinářsky přípravu na běh s Tarahumary na finském sněhu. A koneckonců Jiří Raška se taky na olympijské zlato připravoval štípáním dříví… Ta poměrně dlouhá cesta se dá vydržet díky nočnímu trajektu a stále se měnící krajině, která se jen tak neokouká…
Další podrobnosti o zájezdu a fotky z trasy si můžete prohlédnout zde.
Tomáš Rusek
