Milan Janoušek vloni doslova vlétl do nudných výsledkových listin středočeských závodů, ovšem žádosti o rozhovor odmítal se stejnou nekompromisností. „Tak třeba až dám půlmaraton pod hodinu deset,“ usmál se tehdy.To se mu povedlo už na dubnovém MČR v Pardubicích.
O minulém víkendu pak jako první domácí běžec od roku 1952 vyhrál silniční dvacítku Kolín – Velký Osek – Kolín a hned ve středu už si doběhl v osobním rekordu na 5000 metrů pro bronz na Českých akademických hrách. Při rozhovoru proto panovala dobrá nálada, smích provázel hned několik odpovědí a řeč byla i o české běžecké špičce nebo guinejských národních rekordech.
Milane, dříve ses věnoval fotbalu, pak ses ale vrhl na vytrvalostní běh. Co za tak výraznou změnou disciplíny stálo?
„Fotbal se mi líbil odmalička a od první třídy jsem už hrál za AFK Kolín. I když se objevily okamžiky, kdy jsem chtěl přestat, nikdy mě nenapadlo, že bych mohl dělat jiný sport, natožpak atletiku. Nicméně je pravda, že běhání bez balónu mi (jak určitě dosvědčí spoluhráči i trenéři) šlo vždycky lépe než s ním (úsměv). Definitivní konec přišel až ve starším dorostu, jelikož AFK Kolín nemá žádné dospělé mužstvo.“
Fotbal je kolektivní sport, běh je naopak individuální. Nechybí ti v tréninku nebo i při závodech kolektiv?
„Jsem, jako asi většina vytrvalostních běžců, povahou spíše introvert, takže nemohu říct, že by mi kolektiv tolik chyběl. Na druhou stranu si nyní užívám týmovou soutěž se Sokolem Kolín v první lize a doufám, že se nám už letos podaří průlom do extraligy.“
Prakticky od svých prvních závodů proháníš středočeskou vytrvaleckou špičku. Čekal jsi, že budeš tak úspěšný? Myslíš, že máš talent nebo za tvými výkony stojí tvrdá dřina od mládí?
„Když jsem v roce 2011 s běháním začínal, nečekal jsem, že bych mohl být konkurenceschopný, ale ukázalo se, že v našem kraji už si úroveň udržují jenom veteráni. Talent nemám, možná jen vhodné fyzické dispozice pro vytrvalce. Každopádně fakt, že jsem od dětství provozoval aerobní sport, byl určitě nezbytným předpokladem pro moje pozdější běhání. Lidé bez sportovní minulosti, kteří začínají s během, to mají samozřejmě o dost složitější.“
Jak je to se sportem u tebe doma? Věnoval nebo věnuje se někdo z rodiny nějakému sportu?
„Můj záletný africký děda absolvoval na začátku šedesátých let v Praze na ITVS trenérskou školu (obor judo-box). Jinak ale naše rodina sportuje zásadně rekreačně: v zimě lyže, v létě kolo.“
Tvůj děda je z Afriky?
„Ano, konkrétně z Guineje. To by bylo ovšem na samostatný rozhovor. Píšu o tom už téměř dva roky knihu, která s pomocí boží snad na podzim konečně vyjde i na papíře pod názvem Kolín-Conakry.
Nemáš tedy podobné genetické předpoklady jako Keňané nebo Etiopané?
(úsměv) „Pochybuji! Guinea leží jinde a na běhání tam nejsou podmínky. Panují tam extrémní teploty, které střídají extrémní deště a k tomu všudypřítomná malárie. Francouzi ji proto nazvali ´hrobem bílého muže´. Děda navíc dělal judo a box a celá guinejská rodina je spíš silově disponovaná. Ale díval jsem se na guinejské národní rekordy a skoro ve všech bězích s výjimkou sprintů už držím rekord.“ (smích)
Loni jsi vyhrál spoustu závodů, úspěšný jsi byl i v zahraničí… Jakého výsledku z loňského roku si nejvíce ceníš?
„Je pravda, že jsem závodil možná až moc, běžel jsem 24 závodů – z toho jsem byl pětkrát první, čtyřikrát druhý, třikrát třetí. Nejvíc se povedl půlmaraton v Belgii (byl jsem tam na stáži v Evropském parlamentu), kde jsem skončil druhý v čase 1:12:01. Marně jsem pokoušel prolomit 33 minutovou hranici na desítce. Nepovedlo se mi to na dráze (33:02), ani na silnici (33:06), naštěstí letos to už klaplo.“
Podařilo se ti letos pocity z půlmaratonu v Belgii ještě překonat?
„Co se týče půlmaratonu, tak mám letos už zřejmě splněno (1:09:53 z Pardubic), ale časy na desítce a na pětce budu chtít na podzim určitě vylepšit, což znamená desítka za 32 minut a pětka za 15:15 a lépe.“
Předloni jsi běžel i maraton. Myslíš si dnes s odstupem času, že to byla v tak nízkém věku chyba nebo jsi za takovou zkušenost rád?
„Maraton jsem běžel ještě jako naprostý hobík. Uvažoval jsem tak, že desítku už jsem běžel, půlmaraton taky, takže ještě ten maraton a budu mít splněno. Samotný závod dlouhou dobu nebolel, ale v závěru se projevilo, že jsem neměl naběháno (běhal jsem asi 50 km týdně). Každopádně na maratony jsem určitě nezanevřel, jen s nimi ještě chvilku počkám.“
Takže jaký věk je podle tebe ideální na maratonskou premiéru?
„Myslím si, že dokud je člověk mladý, měl by upřednostnit rozvoj rychlosti a běhat kratší závody do 10 kilometrů. Ideální věk na maraton u Afričanů evidentně vůbec neexistuje a jinak závisí na délce běžecké přípravy. Kdo běhá odmala, může běžet dobrý maraton už ve dvaceti, ale obecně maratonci zrají tak kolem 27 až 35 let, svědčí o tom i výsledková listina loňského olympijského závodu v Londýně.“
Kromě běhu také studuješ. Jak velká je to výhoda oproti soupeřům, kteří pracují? Nebo si myslíš, že jsi v nevýhodě?
„Samozřejmě je to ohromná výhoda! Rád trénuji dopoledne, většinou před školou a po ní už si jdu třeba jen vyklusat. Jsem ve třetím ročníku na právnické fakultě v Praze a žiji velmi pohodlným životem. Jen se hrozím okamžiku, kdy éra mého nicnedělání skončí. Osobně smekám před běžci, kteří dokážou kombinovat práci s běžeckým tréninkem, tak jak to dělal třeba pan Neuwirth nebo dnes Vít Pavlišta a Petr Pechek.“
Loni jsi pro BezvaBĚH napsal i několik článků, například seriál o Alberto Salazarovi – je četba zahraniční literatury o běhu tím, co tě motivuje a posouvá dále?
„Anglicky psaná běžecká literatura a webové stránky jako je Flotrack.org jsou pro mě určitě zdrojem motivace i inspirace. Vzhledem k tomu, že jsem studoval rok na střední škole v USA, tak sleduji hlavně přípravu a výkony amerických běžců, a při pohledu na jejich výsledky mám často dojem, že tady u nás provozujeme úplně jiný sport.“ (úsměv)
Letos se skvělými výkony prezentují svěřenci Jiřího Sequenta. Kdo trénuje tebe a měl jsi již nabídku na změnu klubu, třeba z pražských klubů Dukly nebo z Olympu?
„Mým trenérem je pan Miroslav Semerád, který má jednoznačně největší zásluhu na všech mých dosavadních výkonech. Vždyť když jsem k němu v lednu 2012 přišel, nevěděl jsem ani to, že atletická dráha měří 400 metrů, takže bych mu i tímto chtěl poděkovat, že se mnou má svatou trpělivost.
Jinak jsem žádné nabídky neměl a popravdě jsem velmi spokojen, že v dresu Sokola Kolín mohu reprezentovat město, které je mému srdci nejbližší.“
Prozradíš nám, jak trénuješ? Kolik naběháš za týden, jak regeneruješ a jaké tréninky máš nejradši? Trénuješ třeba také na kole a v posilovně?
„V přípravě jsem se dostal na 150 kilometrů týdně, v závodním období je to zhruba 70–100 km týdně. Běhám 2–3× týdně úseky, k tomu občas steady-state a kopce, zdaleka nejradši mám ale 20–30 kilometrů dlouhé klusy, při kterých zažívám asi tu největší běžeckou radost. Regeneruji nejčastěji při četbě knížek, v zimě pak sauna.
Pan Semerád mě k posilování nabádá, ale já jsem tak slabý a nešikovný, že mě zatím v posilovně hrozí vážný úraz (úsměv). Výhledově to ovšem bude asi nezbytnost. Zatím alespoň věnuji každý den 20–30 minut kompenzačním cvičením.“
Jaké „palivo“ používáš ke svým výkonům? Máš nějakou tradiční stravu před závody nebo jíš, na co máš zrovna chuť?
„Jsem vyhlášeným žroutem všeho sladkého, zejména BeBe sušenek a čokolády, vejde se toho do mě opravdu dost (úsměv). Před tréninky snídám nejčastěji ovesnou kaši a před závody se držím běžecké klasiky, čili těstovin.“
Nemrzí tě, že zatímco fotbalisté jsou i přes nevýrazné výsledky za hvězdy, zatímco nejlepší čeští vytrvalci tvrdě trénují a přesto musí žít z úspor nebo pracovat? Neříkáš si někdy, že jsi měl zůstat u fotbalu?
„Můj názor je, že zatímco nejlepší čeští fotbalisté hrají v předních evropských klubech, tak čeští vytrvalci bohužel na evropské, natož světové scéně nehrají žádnou roli. Vždyť osobáky Milana Kocourka běhají kluci na každé americké univerzitě. A to, že českým ženám vládne čtyřicetiletá Ivana Sekyrová, taky o lecčems vypovídá.
Nechci výkony obou zmiňovaných v žádném případě snižovat, není jejich vina, že v podstatě nemají rovnocennou konkurenci. Ale dokud tuzemští vytrvalci nebudou vyhrávat velké závody, jako se to skvěle daří na kratších tratích Hejnové nebo Maslákovi, tak myslím nemají nárok na nějakou zvláštní péči.
Fotbal je bezesporu fenomén, hraje se na každé vesnici, vypije se při něm hodně piva, takže v popularitě bude mít asi vždycky nad atletikou navrch,ale závidět pologramotným fotbalistům jejich slávu a podivná tetování myslím nemusíme (úsměv). Fotbal mě bavil, stále ho pozorně sleduji, ovšem běhání se stalo mým životním stylem, takže vůbec nelituji, ba právě naopak, mrzí mě, že jsem s atletikou nezačal dříve.“
Nyní přijde otázka, která bude zajímat naše čtenářky: Máš přítelkyni nebo na randění není vedle školy a tréninku čas?
„Přítelkyni nemám, byla by až dalším místě po běhání a to se mi zrovna moc neosvědčilo.“
V posledních letech zažívá běh v Česku boom. Co bys vzkázal všem začátečníkům, kteří se často musí přemlouvat, aby běželi alespoň 20 minut, a maraton vidí jako něco, o čem mohou jen snít?
„Pokud se musíte k běhu přemlouvat, tak to pravděpodobně nebude sport pro vás. Každý by si měl najít pohybovou aktivitu, která nejlépe odpovídá jeho (či jejímu) zdravotnímu stavu a temperamentu, aneb každému bych běhání doporučil, sám bych do běhání ovšem nikoho nenutil.“
Odhal nám prosím ještě závěrem své další plány.
„Jak jsem naznačil, rád bych letos postoupil s Kolínem do extraligy a vylepšil si svá osobní maxima. Mým dlouhodobým cílem je pak zabojovat o účast v půlmaratonu na Univerziádě 2015 v Jižní Koreji. Každopádně chci každý den vstávat s pokorou a vděčností za to, že jsem zdravý a můžu běhat.“
Milan Janoušek (1991)
Klub: Sokol Kolín
Trenér: Miroslav Semerád
Osobní rekordy: 5000 m – 15:27, 10 000 m – 32:17, půlmaraton 1:09:53.
Autorem článku je Martin Singr, mladý běžec ze středních Čech. Nyní studuje ČZU v Praze a v tomto městě také trénuje, o víkendech jej lze vidět pobíhat v okolí Rychnova nad Kněžnou nebo Sedlčan.
