V poslední době se u nás stává téměř tradicí, že běžecké závody ovládají veteráni. Nejinak tomu bylo i ve 20. ročníku Nemojanského krosu. Na desetikilometrové trati tady totiž zvítězil veterán Ivo Bodiš z Brna, patřící do kategorie B. Ženy měly na pořadu 5 km a nejlepší byla jako tradičně Marie Hynštová z AHA Vyškov, u které raději ani nebudu uvádět, do které věkové kategorie patří.
První ze seriálu čtyř běhů v Nemojanech, takzvané Nemojské běžecké léto, uspořádali společně LRS Vyškov, obce Tučapy a Nemojany a Sokol Nemojany. Vše pod taktovkou jediného muže a tím je tučapský běžecký nestor Vlastimil Brandýs, který se těšil, že si zazávodí mezi sedmdesátníky, ale koleno mu vystavilo stopku.
Pro běžce připravil tradiční náročnou trasu napříč a kolem Liliové hory, na níž stojí kostel Sv. Martina. Zde kdysi stanula kněžna Libuše a svým slavným proroctvím, že všem okolním obcím, které na zdejší posvátné místo dohlédnou, bude dobře a hora je ochrání, předznamenala opravdu historickou věc, že se dosud všechny katastrofy všem vesnicím vyhnuly.
V to ovšem nepočítám bombardování německého vojenského vlaku na nádraží v Lulči za druhé světové války. Čtyři vagony ekrazitu provedly s okolím nádraží své a i na hodně vzdáleném kostele zmizela střecha a kusy kolejnic dolétly až tam.
Ale to jen tak na okraj. Tahle dávná historie byla běžcům celkem jedno, protože se museli pekelně soustředit na tu hrůzu, která je po trase čekala. A to je ještě od loňského roku závod poněkud lehčí, neboť odpadl jeden kopec od přírodního koupaliště „Libuše“ v zatopeném lomu v Lulči.
Doběh lesem do cíle se už nedal proběhnout, protože stezka zarostla jako v amazonském pralese. Muži měli před sebou dvě kola a ženy jedno, ale zabrat dostali všichni. Již od startu z Nemojského lomu v Kutaci se stoupalo ke kostelu. V současné době jsou tady tenisové a volejbalové kurty, ale dřív tu bylo hokejové kluziště, které jako jediné u nás mělo kanadské rozměry, protože se tam větší prostě nevešlo. Podle toho také zápasy vypadaly, téměř vždy se zvrhly divokou bitvu :-) V podstatě už od paty hřbitova, kde leží řada slavných lidí naší historie, běželi všichni v kyslíkovém dluhu a vlastně není možné se z něj nikde po trati aspoň trochu dostat.
To mi potvrdil i dnešní vítěz Ivo Bodiš: „Oni všichni vypálili dopředu, jakoby to tu neznali. Už nahoře jsem neviděl pomalu ani na metr a podlamovaly se mi nohy. Pořád v nich ještě cítím Olomoucký půlmaraton. Jenže tam jsem zjistil, že jsme na tom všichni stejně a tak jsem se jich jen držel a pak před cílem si mi podařilo zrychlit a bylo to.“
Druhý v cíli, Aleš Kotyza z VSK Univerzita Brno se sám divil, jak mu to dnes běželo: „Podařilo se mi konečně zase něco naběhat, ale že mi to tak poběží, to jsem netušil. Nakonec mi Ivoš utekl až v poslední stovce metrů. Pár vteřin za prvními dvěma borci proťal cílovou pásku Milan Adamec z MK Seitl Ostrava a ihned spěchal ještě na soutěž atletických družstev, kde hostuje za AHA Vyškov. Stačil se mnou jen prohodit pár slov a byl pryč: „Musím letos trochu víc zrychlit a vrátit se tam, kde jsem býval. Po těch utramaratonech jsem netušil, že to bude tak těžké, ale už je to lepší a nezbývá mi nic jiného, než se s tím nějak porvat.“
Marie Hynštová, první žena v cíli, se skoro ani nezadýchala: „V takových terénech jsem jako doma, ale v těch sebězích, kde byla vymletá po lijácích obrovská koryta s kluzkými kameny, jsem si musela dávat pozor. Ale když mě doběhla cestou dolů Lucka, tak jsem si zase v kopcích podržela své tempo a podařilo se mi ji opět setřást. Pak už tam se mnou nikdo neběžel, tak nebyl důvod se nějak zvlášť honit.“
Lucie Skybová /AK Olymp Brno/ se při roztláčení otcova auta, neboť jim klekla baterie, jen smála a ve dveřích na mě stačila ještě zavolat: „Já kopce tedy vůbec nemusím, ale dnes to nebylo až tak nejhorší a navíc pět kilometrů se přece jen dá přežít lépe než něco delšího.“ Je pravda, že v extralize běhá jen 3 km překážek a ty jsou přece jen podstatně kratší. Ale jako kvalitní trénink se jí určitě dnešní závod docela dobře hodil. To ostatně všem borcům, co se dnes pustili do souboje s touto náročnou tratí.
A že se pak všechno probíralo u místní udírny nad kusem pořádné cigáry a u piva pod rozložitými korunami majestátných lesních velikánů, to je naprosto jasné a v Nemojanech už je to při tomto závodě opravdu tradice. A i o tom to naše běhání také přece je, ne?
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu.
