Během kolem Mohyly míru v Šaraticích a přilehlém okolí pokračovala Běžecká tour Jihomoravského kraje 2011 svým druhým závodem. Po Velké Moravě v Mikulčicích, následují Šaratice a závěr se odehraje na Svatováclavském běhu v Blažovicích včetně slavnostního vyhlášení celého seriálu, který si získal za svou dosavadní krátkou existenci velký ohlas. Závod je zároveň také součástí Moravsko – Slovenského poháru 2011.
Již od desáté hodiny se po vesnici proháněly v dešti děti od nejmenších prcků až po starší žactvo, přesně podle časového plánu závodu, který pořádají základní a mateřská škola Šaratice ve spolupráci s VSK Univerzitou Brno. Všechno, tedy i počty startujících jak mezi mládeží tak i u dospělých, ovlivnilo krajně nepříznivé počasí, neboť po nočním prudkém lijáku déšť neustal ani po celý následující den a tak se bohužel původní předpoklad rozsáhlého startovního pole nepotvrdil.
Po mládeži se pak v pravé poledne na startovní čáru postavili dospělí, které čekala velmi náročná 12,3 km dlouhá trasa se dvěma prudkými a nekonečnými kopci po silnici a jedním hodně nebezpečným prudkým seběhem v terénu. Liják udělal z tratě, která od osmého kilometru vedla po polní cestě, právě v tomto místě bahnité kluziště, které připomínalo po proběhnutí davu běžců spíš kaliště černé zvěře :-)
Od startu za to vzali hned od píky bratři Martin a Lukáš Kučerové z VSK Univerzita Brno a po prvním kilometru za 2:55 už vlastně nebylo co řešit, protože si ze závodu udělali soukromý tempový trénink, ve kterém pak starší Martin předvedl bráchovi, že se má pořád ještě co od něj učit. Cestou jen tak bokem též vyhrál vrchařskou prémii na prvním kopci. Až z povzdálí je potom sledoval mladý slovenský vytrvalec Jakub Valachovič z AC Malacky, mimochodem student žurnalistiky, který se prezentuje na stránkách jeho klubu skvělými postřehy ze závodů. Za touto trojicí pak již zel propastný odstup více jak dvou minut před dalšími borci celého startovního pole.
U žen si s tratí nejlépe poradila, podobně jako mužský vítěz, Lucie Kolková z Brna, která neohroženě zvítězila. Za ní se na druhém místě objevila ostřílená běžkyně Jana Kadlecová (AK Hodonín) a jako třetí skončila, obrovské překvapení dne, mladá Šárka Macháčková z AC Moravské Slávie. Dlužno podotknout, že se konečně v našem regionu po velmi dlouhé době prosadily na prvních třech místech mladé vytrvalkyně a nechaly za sebou celou tu velmi úspěšnou kliku veteránek Katku Doubkovou, Marii Hynštovou, Martu Durnovou a další skvělé veteránské běžkyně, bez kterých si startovní pole u nás na Moravě ani neumíme představit. Že by se přece jen blýskalo na lepší časy?
A jak to viděl celkový vítěz Martin Kučera? „V podstatě nebylo s kým běžet, protože hned na prvním kilometru jsme měli dostačující náskok, ale pak v tom bahně na polní cestě jsem to snad šel skoro pětiminutovkou a hned se objevil brácha zase za mnou, tak jsem si to pak v posledních dvou kilometrech na silnici, kde se konečně dalo odrazit, trochu pohlídal. Jinak to bylo bez nějakých potíží,“ okomentoval svoje suverénní vítězství a pak ještě dodal: „Původně jsem plánoval cestu na Lysou horu, ale tohle počasí mě od tohoto úmyslu odradilo a udělal jsem myslím dobře.“
Lukáš Kučera k tomu pak dodal: „Martin se mi na trati utrhl, ale když jsem ho viděl na tom poli klusajícího, jako na školním výletě, tak jsem se za ním vydal, nicméně Martin si to pohlídal, na silnici zase přidal a bylo hotovo.“
Slovenský běžec z Malacek, Jakub Valachovič, mi pak potvrdil i můj nepříjemný zážitek z rozbahněného úseku na polní cestě: „Všechno bylo dobré. Kopce mi nevadily, déšť také ne, trať závodu je krásná, ale v tom bahně jsem klouzal (doslovně řekl „šmýkal“ :-) na všechny strany a čekal jsem, kdy se někde pořádně natáhnu. Nedalo se na tom nijak odrazit a s během to moc společného nemělo.“
To usměvavá Lucie Kolková se na rozdíl od všech ostatních tvářila velmi spokojeně: „Dnes se mi běželo naprosto perfektně a nic mi nedělalo problém. Ani to bláto se mi nezdálo tak hrozné, jak to tu všichni popisují.“
Jarda Kaše, známý brněnský trenér a skvělý ultravytrvalec, k našemu rozhovoru podotkl : „Jo, já za ní plaval jak na vodě. A to, že jsem ji málem musel na kolenou prosit, aby přijela, to už neříká. Prý co tam bude dělat, že bude mokrá a špinavá, a že se v tom nedá běžet a pak mi dá takovou nakládačku.“ Ovšem Lucka, která opravdu není registrovaná v žádném atletickém oddíle a chodí se jen tak proběhnout, zase kontrovala: „Jak jsem to mohla vědět, že mi to tak půjde. Když mi to potvrdíš, že to tak zvládnu pokaždé, tak se není o čem bavit a půjdu do toho pokaždé.“ A bylo po debatě.
Velmi zkušená běžkyně Jana Amerová – Kadlecová, obklopená svými dvěma ratolestmi a mužem (známý výborný hodonínský vytrvalec – dnes skončil celkově devátý), si svůj výkon pochvalovala: „Já v takovém terénu a kopcích běhám často doma, tak mi to vyhovovalo a kromě toho jsem byla odpočinutá, proto mi to dnes docela sedlo.“
Když se za mnou v tom prvním šíleném krpálu v obci Zbýšov ozval tichounký hlásek: „Já se s vámi trochu svezu do kopce, sama to pořádně neumím,“ nečekal jsem, že se mi ty tenké nožky, naprosto ve stylu černých gazel, Šárky Macháčkové, hned nahoře začnou tak rychle vzdalovat. A pak jsem na to jen s úžasem hleděl, jak sbírá jednoho borce za druhým a být to trochu delší, tak snad skončila i druhá mezi ženami. Byť dala letos maraton za 3:12, přece jen jsem jí tolik nevěřil. Zmýlil jsem sakra hodně, ale budiž mi odpuštěno, protože takový skromných a dobrých vytrvalkyň je u nás jako šafránu a je jen dobře, že jí to tak lítá. Ostatně sama mi to potvrdila: „My jsme se zaměřili na kopce a sílu, protože s tím jsem měla vždy největší problém. Sama jsem nečekala, že se to tak rychle projeví, a že mi to dnes tak dobře poběží. Jsem ráda, že to mělo a má smysl. Tak ať se daří,“ hodila za mnou úsměv a ladně pak odkráčela na stupně vítězů. No, není dobře dělat novináře? :-)
Jenom kdyby mi to aspoň ještě trochu běhalo a ráno po závodech mě nemuseli zvedat doma z postele pomocí kladkostroje. Pokud tedy již v noci nepřijede, jako občas někdy, taxi v podobě rychlé záchranné služby a s naštvaným doktorem, který mi se slovy: „Tak co jste zase kde běžel,“ vrazí koňskou injekci do hýždě a pak mě na polohovací posteli s kolečky nechá převézt na další pozorování. Nemají mě v nemocnici rádi, ale co s tím nadělám. A přestat běhat? To může navrhnout jen šílenec. Tak si myslíme s panem doktorem každý o tom druhém své a je to. Stejně si na to již zvykli a už to bývá pomalu ranní nedělní folklor, tak proč jim kazit radost. Taky si potřebují vydělat. Ať se pojišťovna prohne. Za celý život jsem tam nasázel sakra dost peněz. Tak co! Z toho si ovšem příklad neberte a užívejte si závodů, počasí nepočasí, každý po svém, stejně jako dnes všichni borci v Šaraticích. Kvůli tomu to snad přece taky trochu děláme, ne? :-)
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu.
