Poslední březnová neděle a maratón v polských Tychách. Moje třetí účast a opět naprostá spokojenost. Není to maratón na osobní rekordy, ale rozhodně má svojí atmosféru a při každé další „edici“ oslovuje víc a víc běžců. Letos na podzim (7 października) bude Perla Paprocan slavit jubileum – pět let od prvního běhu s tímto jménem. Bude to už poosmnácté. Moc se ty počty nerýmují, ale je to tím, že první roky se běhaly tři, čtyři nebo pět závodů, teď jsou dva do roka.

Perla Paprocan se neustále vylepšuje

Před dvěma lety jsem posílal přihlášku e-mailem, teď už spustili přihlašovací systém na svém webu. Mění se i vlastní trať. Tehdy byla část trasy, která vede rekreačním areálem, jenom chodník z udusané hlíny, teď je tam kvalitní zámková dlažba. Podobně se zkvalitňuje i zabezpečení vlastní akce. Proto mi připadá, že pořadatelé jsou zbytečně skromní, když na svých stránkách píší, že „by někdy chtěli uspořádat opravdový maratón“. Po 17 úspěšných edicích a neustále se zvyšujícím počtu trochu nemístné obavy. O oblibě svědčí i počty účastníků. Poprvé jich přišlo 9, vloni na podzim byla účast rekordní – 383 běžců (z toho 39 maratonců). Letos 239 (22 maratonců).

Organizačně to byl jednoduchý výlet. Vlakem v 9 ráno z „rušného městečka s rozvinutou sítí služeb“, slovy Klasika a po něm eN, a s přestupy v Kolíně a Katovicích jsem po 5 odpoledne na hotelu v Tychách. Stejně jako loni jsem volil hotel Arena, předtím jsem spal jinde, ale pak jsem musel šlapat více než hodinu na start. Z Areny je to sotva polovina.

Letos se termín trefil na přechod na letní čas, tak jsem měl o hodinu méně spánku. Start závodu je tradičně v deset hodin, prezentace začíná někdy před devátou. Odsýpá to docela svižně, problém je akorát s běžci, kteří přicházejí zásadně na poslední chvíli. Samozřejmě jim pořadatelé neukážou zalomený loket, ale zbytečně se tak posouvá doba startu.

Vlastní běh má něco ze závodů typu „Hamburg“

Běží se okolo Jeziora Paprocańskiego, jedna „pętla“ má 7 kilometrů. Každý běží, co uzná za vhodné, maximum je 6 kol, maratón. Kromě běhu se závodí v disciplíně „nordic walking“ neboli jak říkají domorodci „bieg s kijami“. Tomuto sportu se v Polsku věnují většinou baby a asi převážně blondýny. Zásadně se staví úplně na začátek startovního pole a samozřejmě vedle sebe. Potom to podle toho při startu vypadá! Slečny a paní „s kijami“ naprosto nechápou, že běžci jsou rychlejší a že by bylo vhodné jim dát trochu prostoru. Tyto „závodnice“ tak úspěšně plní stejnou roli jako na městských maratónech stokilové americké turistky, které se dokážou úspěšně prodrat až těsně za Keňany (a někdy i před ně).

Závod se běží v nádherném prostředí, po pravé ruce je vidět jezero, velká část vede lesem. Horší je to s povrchem. Ten tvoří pestrá směs všeho možného. Od kvalitní zámkové dlažby, přes méně kvalitní asfalt, nějakou starou podivnou cestu ze šestibokých dlaždic až po lesní chodník a dokonce schody. Na prvních dvou kilometrech je několik podmáčených míst, která nejdou oběhnout (vloni, když mrzlo, byly na stejných úsecích ledové plotny). Tady se projevila má jedinečná schopnost využít při závodu jakéhokoliv místa s blátem nebo vodou k tomu, abych se pořádně zprasil. Normální člověk si snad jen trochu zacáká lýtka, ale já si po doběhu vybíral bláto snad i z uší. V této disciplíně (bohužel zase nevyhlášené) jsem opět slavně zvítězil.

Czy pan biegnie do mety?

Samotný závod jsem odběhl bez nějaké větší krize. První dvě kola jsem si naivně myslel, že tempo 5 minut na kilometr je pro mě optimální. Ve třetím mě tato představa opustila a já se postupně dostával z 35 minut na kolo někam k 40. Závod postupně končili závodníci na kratších distancích a nakonec to vypadalo tak, že poslední dva okruhy jsem běžel vlastně sám. Během nich jsem byl v kontaktu s pouhými šesti běžci, aspoň, že jsem je všechny předbíhal! O to více bylo na trati jiných lidiček.

Místní se v hojném počtu vypravili využít nádherný jarní den. Někdo si šel odběhat svoji tréninkovou dávku, maminy vyrazily s dětmi na velikánské pískoviště, někteří pánové rozchodit včerejší opici a některé dámy zase ukázat své nové kabáty. A některé mladé páry se evidentně zajímaly, jestli už jsou dostatečně vyschlé meze. Většinou se ale jednalo o turisty a hlavně jezdce na „rowerach“, těch tam bylo asi milion.

Na trase tak byl celkem solidní provoz. Poláci jsou poměrně společenští a to dělalo trochu problém. Když se s někým předbíhám a prohodíme spolu obvyklých pár vět o dvou, třech slovech, „Czy pan biegnie do mety?“ nebo něco podobného, na což se dá odpovědět zase jedním nebo dvěma slovy, tak to ještě jde. Ale co mám asi odpovědět na sáhodlouhý dotaz protijedoucího cyklisty? Než si uvědomím, co po mě vlastně chce, už je dávno pryč. Zřejmě budu v okolí Katovic za hulváta, který si nechce popovídat.

Chrabuška z Ostrawy

Doběhl jsem v celkem normálním čase 3:43. Zajímavá byla časomíra. Součástí startovního čísla byla samolepka s čárovým kódem a při průběhu cílem rozhodčí k tomuto kódu přiložil čtečku napojenou na počítač a bylo to. Asi to funguje, ale při větším počtu závodníků nebo při doběhu skupiny běžců si to neumím přestavit. V cíli jsem dostal „medal“ (bez toho to v Polsku snad ani nejde), tentokrát žádný ušlechtilý kov, ale poctivá, těžká litina. Při předávání medaile mě ale paní pěkně nasrala. Místo aby se rozplývala nad mým úžasným výkonem, začala se vyptávat na nějakého Chrabušku z Ostrawy, že jim dělá bordel v evidenci, protože si vloni na podzim nepřevzal medaili. To zamrzí.

Bohužel mě také zamrzelo, že neběžel Drago Boroja, který v Tychách bydlí a který byl k závodu přihlášen. Počítal jsem s tím, že po maratónu posedíme u piva, probereme (česko-polsko-srbsko-anglicky) co jsme nestihli minulý měsíc v Prievidzi a drobet se zhulákáme. Drago tedy nepřišel, ale mohu ctěné p. t. čtenáře ujistit, že poslední bod dokážu zvládnout i zcela samostatně.

Trocha z vlastivědy

Tychy leží asi 20 kilometrů jižně od Katovic. Původně to byla vesnice založená uprostřed pralesa (Puszcza Pszczyńska), městem se Tychy staly až v roce 1934. Po válce tady žilo 13 tisíc obyvatel, teď více než desetkrát tolik. Je to tedy jedno velké sídliště, ale budované s rozumem. Je tady poměrně dost zeleně, zdůrazňuje se, že kolem města je stejně lesů jako v 18. století. Historických objektů je tady jen pár: kostel z roku 1782, zámek (ten jsem ještě ale neviděl), několik domů v části Stare Tychy a hlavně pivovar – Browary Tyskie. Je tady i vysoká škola, spousta základních a středních škol, úřady, dalších (nejméně) 15 kostelů,…

Pro běžce je nejdůležitější jižní okraj města – Paprocany (asi název původní vesnice). Je tady zmiňované jezero a okolo něj rekreační oblast – pláže, dětská hřiště, sportoviště, nejrůznější chodníky a lesní cesty, ale také třeba pětihvězdičkový hotel. Zázemí běžeckého závodu je v objektu označeného typickou polskou zkratkou „MOSiR“ (= Miejski Ośrodek Sportu i Rekreacji), pár desítek metrů od břehu. Tady jsou šatny se sprchami, závodní kancelář, úschovna zavazadel (ale ta je pojízdná – stačí označené auto, domácí si nechávají věci ve vlastních autech na parkovišti). Start a cíl je přímo u jezera. Občerstvovačka je jedna, opět v prostoru cíle. A tady je i stánek, kde po doběhu závodníci fasují „posilek“ – letos to byla obligátní polská „grochówka”.

Maratonu Perla Paprocan se už zúčastnilo pár běžců z Česka i Slovenska. Je to blízko a hlavně jarní termín je na maratóny trochu „hluché” období. Snad se tady příště s někým od nás potkám!

Autorem příspěvku je Petr Hrček, trvale žije v Brandýse nad Labem, je vojákem z povolání a jeho vášní je maratonská turistika. Absolvoval již více než 325 maratonů!