Jeho profesí je léčba závislostí – na alkoholu, drogách, automatech. Na tu maratonskou však doktor Bohuslav Plachý lék nehledá. V květnové Praze se na maraton chystá podvacáté. Nechyběl ani jednou…
„Je to pěkný pocit, zavazující. Jen se bojím, abych neonemocněl. Pohybuju se v prostředí, kde nemoci lítají,“ říká 42letý lékař Psychiatrické nemocnice v Dolních Beřkovicích, který žije v Kochovicích kousek pod bájnou horou Říp.
„Pokud mi zdraví dovolí, doufám, že jich dotáhnu čtyřicet,“ věří si. Možná dvaačtyřicet, aby měl to správné číslo, že? To mu bude čtyřiašedesát a kalendář ukáže letopočet 2036…
Jako nadějný atlet se dokonce jednou dostal do mládežnické reprezentace ve Francii. Ale pak dal přednost studiu medicíny a běhal, jak čas dovolil. Až v roce 1995 se zjevila pražská maratonská výzva.
„Vidím to jak dnes. Můj první maraton, obrovská euforie. Přepálil jsem start, první kilometr mi ukázal 3:22. Jenže já ne abych hned zpomalil, brzdil jsem se teprve pozvolna. Ještě desítka byla hodně rychlá,“ vzpomíná.
Tenkrát vedla trať ven z Prahy přes Zbraslav na jih až ke Štěchovicím a zpátky. „Ke konci přišly křeče, to byla muka,“ jako by mimoděk ještě teď zkřiví tvář bolestí. „Šel jsem někde okolo 3:40, ale poučil jsem se dokonale.“
Až tak, že si v roce 2002 zaběhl výborní osobní rekord 2:47,54. A květnový termín maratonu patří od těch časů k základním bodům jeho kalendáře. Rok co rok se vydává na jeho start, k tomu si postupně přidával zážitky maratonské turistiky – Berlín, Budapešť, Amsterdam, Dublin, Lisabon, Dubaj, Atény.
„Před sedmi lety jsem se oženil a když přišly děti, trošku jsem to omezil,“ omlouvá se. Navíc před rokem a půl si utrhnul meniskus před Velkou Kunratickou. „Nevěděl jsem, jak to půjde dál,“ vysvětluje časově slabší roky.
Při jeho tréninkových podmínkách však přesto zůstanete v němém údivu. „Běhám asi tři hodiny týdně. Většinu času natrénuju v noci v areálu nemocnice v Horních Beřkovicích. Někdy po půl jedenácté bývá klid. Vyběhnu tak na padesát minut, víc ne, jsem k zastižení, kdyby se něco dělo,“ vypráví. Z toho si troufne očekávat výkon někde i kolem 3:15.
„To bych byl spokojený. Už přesně poznám svoje tempo, nepřepálím to. První polovinu běžím rychleji na 1:40 a pak se ukáže, jestli vydržím, nebo přijde krize. Hůř než 3:40 bych ale běžet neměl. A za čtyři hodiny? To už bych byl hodně zklamaný,“ povídá.
Praha pro něj zůstává navždy úžasným zážitkem, který nezevšední. „Atmosféra tady je neopakovatelná. Zvlášť když běžíte po centru, přes Staromák. A pak do cíle Pařížskou, tam už to rozběhnete, i kdybyste umírali,“ vypráví nadšeně.
Ani davy v Berlíně ho tolik neohromily. „Se mnou tehdy běželo asi pětadvacet tisíc lidí, bylo to obrovské. Ale tady jsou lidi podél trati běžcům blíž, že je stačíte vnímat.“
Vnímá každý rok vylepšenou organizaci, která se projevuje i v nejmenších detailech. „První dva roky byla nalepovací čísla a jak se člověk zpotil, odpadávala. Vyvíjejí se kelímky na pití, z toho prvního se nešlo napít. Byl to můj sen běhat takhle v Praze a vždycky jsem věřil, že se pražský maraton může dostat mezi nejlepší běhy na světě.“
O to víc si cení členství ve vybrané společnosti čtrnácti PIM kingů, kteří se mohou pyšnit kompletní účastnickou sbírkou. „Teď to mám, takže musím každý rok běžet a doběhnout. Někdy si vymýšlím, co by se asi muselo stát, aby se mi to nepodařilo. Sádra na ruce? To ne, ta mě nezastaví. Ale na noze, to asi jo.“
Jeho okolí ví, že běhá. Rád se pochlubí medailemi a fotografiemi, ale o výjimečnosti nemluví. „Někdy jsem vidět na fotografii na startu, kde máme jako PIM kingové lepší pozici. Se svými 187 centimetry jsem ale úplně trčel mezi africkými běžci na startovní čáře v Dubaji. Mám schované i jejich noviny, kde vyšel obrázek.“
Za nejhorší zážitek nepovažuje běžecké trápení, ale cestovatelskou anabázi do Lisabonu. „Zažil jsem trošku stres. Letěl jsem den předem, ale batoh zůstal při přestupu v Amsterdamu. Měl jsem jen peníze, pas a mobil. Ani jsem nevěděl, ve kterém hotelu bydlím. Nakonec jsem si vyzvedl i číslo, blížila se půlnoc, ale batoh pořád nikde. Přivezli mi ho v šest ráno, v devět byl start. Od té doby si beru běžecké věci radši s sebou na palubu.“
Velké běžecké ani turistické plány si už nedává. „Třikrát jsem se snažil marně dostat do Londýna. Teď jsem řekl manželce, že ho chci k padesátinám, ať mi to nějak sežene,“ usmívá se.
14 pamětníků všech 19 PIM maratonů
· Daniel Dvořák
· Milan Gatial
· Vladimír Klail
· Radim Kotlaba
· Pavel Kratina
· Imrich Mihok
· Petr Mucha
· Miroslav Pánek
· Vladimír Pitter
· Bohuslav Plachý
· Ivan Soviš
· Jan Soviš
· František Večeřa
· Oldřich Vysoudil
