Občas se to na závodech tak nějak přihodí – v lese ani nemusí být mezi běžci velká mezera, stačí přehlédnout šipku na zemi nebo fáborek na větvi a už si to člověk běží vlastní trať, která ale obvykle do cíle nevede…
Buzola a mapa pomohou
Před startem orientačního běhu neexistuje nic jako trať závodu, každý běžec si sám plánuje, kudy běžet. Jestli to vezme zkratkou nebo to roští přece jen oběhne po cestičce a podobně. „Já byla schopná se v polovině zvolené cesty otočit, že poběžím jinudy,“ vzpomíná Helena Poborská, skvělá vrchařka, která dříve běhala hlavně orientační závody.
A když se při orientačním závodě člověk ztratí, může buď dát na svůj orientační smysl nebo má aspoň při ruce mapu a buzolu, podle které se už nějak k další kontrole nebo do cíle dostane. Ti s horší orientací obvykle předstírají sledování mapy, zatímco běží za jiným soupeřem. A po čase zjistí, že soupeř naopak běží stejným směrem jako oni, zahledění do mapy…
Když člověk nemůže, tak si někdy přidá
To běžci mimo dráhu mají trať jasně danou a tak nějak i značenou. Po startu je to snadné, běží se pohromadě a všichni jsou plni sil. Energie ale pak dochází, rozestupy se zvyšují a v průběhu závodu se může stát, že běžec, který má velkou mezeru před sebou i za sebou, vlivem únavy nebo nepozornosti přehlédne odbočku a ztratí se.
Štěstí má, když po ztracení se následuje dlouhá rovinka, kde nikoho před sebou nevidí nebo křižovatka, kde si uvědomí, že neví kudy dál. To je pak nejlepší se vrátit. I když ztráta způsobená zaběhnutím nemusí být nijak velká, třeba jen pár vteřin, rozhozená psychika a tempo způsobí své.
Horší to ale je, když si běžec svojí chybu neuvědomí, a nebo uvědomí, ale až ve chvíli, kdy se rozhodne nevracet se, ale najít si „náhradní“ cestu do cíle. To pak cílovou branou probíhá tu běžec zleva, tu zprava…
A co pak má dělat pořadatel? I když je jasné, že si běžec ze „špatného“ směru trať nezkrátil, ba naopak, copak to jde, ocenit někoho, kdo běžel jinou trať? Naštěstí lze v takových situacích improvizovat a to se pak vyhlašuje třeba pořadí na dvou tratích, když skupinka „bludných Holanďanů“ je příliš velká. A ten, kdo si trať omylem zkrátí, se často přizná a vzdá se nároku na ocenění.
Oblíbená je i historka z jižních Čech. Tam kdysi jeden běžec z předních pozic zabloudil a najednou viděl, že jeho soupeři běží po druhém břehu řeky. Neváhal, skočil do vody, přeplaval za nimi a pokračoval v závodě.
Jsou závody jako Mánesova stezka v Lutíně, kde je ztrácení se tradicí a v zdejších lesích zabloudí i borci běžící zde po několikáté. „Dokonce i Pepa Vozňák, coby pořadatel a strůjce trati, se dokázal jednou totálně ztratit, přestože den před tím cestu značil,“ píše v reportáži Zdeněk Smutný.
Na dráze je to pro změnu o počtech
A že je lepší běžet na dráze, kde se člověk ztratit nemůže? To je sice pravda, ale tam zase hrozí průšvih v počítání. To stačí, aby člověk zvyklý jen na 400m dráhu běžel na oválu, který má 300 metrů. To pak začne při patnáctistovce finišovat o kolo dřív a závod je ztracený.
Jindy se může při závodech na pět nebo deset kilometrů zasnít jury a běžcům spočítá o kolo méně nebo více a zvon oznamující vbíhání do posledního kola se ozve buď moc brzy, nebo moc pozdě. Nevěřím, že by člověk po půl hodině běhu na maximum věděl, kolik už má za sebou kol a když to neohlídá trenér, tak asi nikdo…
Taky při závodech bloudíte? Nebo se vám to ještě nikdy nestalo?
Autorem článku je Martin Singr, mladý běžec ze středních Čech. Nyní studuje ČZU v Praze a v tomto městě také trénuje, o víkendech jej lze vidět pobíhat v okolí Rychnova nad Kněžnou nebo Sedlčan.
