O uplynulém víkendu jsem chtěl běžet Maratón okolo Hracholuské přehrady, který měl pořádat SC Marathon Plzeň. Když bylo do poloviny dubna okolo této akce podezřelé ticho a po předchozích zkušenostech, musel jsem se rozhodnout pro jiný závod. Moc možností nebylo – buď Kodaň nebo některý z německých maratonů.

Do Kodaně to zpočátku vypadalo na levné letenky, ale bohužel to nevyšlo. Nakonec jsem se rozhodl pro maraton v Hamburku, druhý (zřejmě) největší maratón v Německu a také jednoduchá doprava vlakem – ráno o půl deváté odjezd z Prahy, o půl čtvrté bez přesedání v Hamburku, totéž nazpět. Navíc se na tuto cestu dá pořídit na internetu jízdenka za (na německé poměry) slušnou cenu.

Vyřídit přihlášku a rezervovat hotel šlo opět jednoduše přes internet. Startovné na tento závod je poněkud nadstandardní – 70,– Euro pro prvních 15.000 přihlá­šených, 100,– Euro pro další do celkového limitu 25.000 přihlášek. Navíc v tomto startovném není zahrnuta cena pasta párty (myslím, že 12,– Euro) nebo trička.

Informace o zrušení původně plánovaného maratonu v Plzni se objevila na internetu v úterý nebo ve středu v týdnu před plánovaným termínem.

Po poněkud neběžeckém týdnu jsem tedy v pátek ráno vyrazil do Německa. Vše proběhlo hladce, ani v Hamburku jsem moc nekufroval. Jelikož prezence probíhala v pátek i v sobotu až do osmi hodin večer, šel jsem na večeři a až potom do maratonského expa.

Místo, kde se expo konalo – Heiligengeistfeld, mi připomnělo Blonia v Krakově, rozlehlá plocha, na kterou se pohodlně rozmístily stany expa a v den závodu kompletní zabezpečení pro závodníky i pořadatele. Vlastní prezence byla otázkou chvilky a bylo tak dost času prošmejdit jednotlivé stánky vystavovatelů, myslím, že to odpovídalo zhruba letošní Praze.

Jelikož místo expa je na okraji čtvrti St. Pauli, nebyl problém jít si prohlédnout asi nejznámější a nejnavštěvovanější místo v Hamburku – třídu Reeperbahn. Vzhledem k tomu, že toto povídaní bude (třeba) čteno i před 22 hodinou, popis jednotlivých „zajímavostí“ si raději odpustím. Pro informací chtivé zájemce nezbude, než si vygooglovat hesla jako St. Pauli nebo Reeperbahn, případně pro opravdové fajnšmekry ještě Herbertstrasse.

Po návratu jsem se na hotelu vrhnul na materiály, které jsem nafasoval k závodu. Na startovním čísle mě zaujalo označení koridoru, ze kterého budu startovat – „N“. V přiložených informacích jsem přečetl, že je to koridor úplně poslední – pro ty, kdo ještě maratón neběželi a pro ty, kteří do přihlášky neuvedli předpokládaný čas. „Scheisse!“ – to bude přede mnou třeba i 15 tisíc běžců!

V sobotu jsem se vydal za turistikou. Hamburk je ovšem obrovské město a stihl jsem tak projít jen velmi malou část. Doteď vlastně nevím, co je centrum, nejspíš asi oblast okolo radnice se spoustou obchodů, bank či restaurací. Pro nás suchozemce je samozřejmě lákavé prohlédnout si přístav a všechno, co k němu patří. Blízko přístavu je výše uvedený Reeperbahn, kde je něco, za čím jsem mimo jiné přijel – Beatlemania, muzeum Beatles, kteří právě tady v Hamburku začali svoji mezinárodní kariéru.

Jedná se o pětipodlažní budovu, kde jsou prezentovány materiály od vystoupení v roce 1960 (ještě bez Ringo Starra), přes turné o dva roky později až po artefakty z celé jejich kariéry. Bylo pěkné sledovat holky a kluky (v mém věku a starší) jak dojatě popotahují při pohledu na fotky party ušatých mladíčků v oblecích s úzkými nohavicemi, při ukázkách záznamů z koncertů nebo při prohlížení obalů všech alb od Beatles.

TIP: Čtěte také Petr Hrček: Salzburg je pěkné přívětivé město.

No a v neděli se běželo. Nebyl jsem si jistý, jak to bude vypadat s dopravou a tak jsem šel z hotelu už před sedmou hodinou. Samozřejmě zbytečně, protože v areálu Marathon Village jsem byl metrem za dvacet minut. S orientací také nebyl problém, na každé stanici metra přistupovali další a další človíčkové s jednotným očíslovaným vakem, který jsme nafasovali při prezenci a který bylo jako jediné zavazadlo možné odevzdat do úschovny. V prostoru vyhrazeném pro běžce byla spousta místa, šatny, záchody, lavičky, prostě pohoda. Moc pohodově jsem se ale necítil já, protože předpověď počasí byla pro mě asi nejhorší, jaká mohla být – dost vysoká teplota a odpoledne příchod bouřky, takže se dalo čekat nepříjemné dusno. Okamžitě se mi vybavil loňský Silva Nortica Maraton, kde si mě podobné počasí pořádně vychutnalo a kde jsem se po skoro čtyřech a půl hodinách parodie na běh dokázal za cílem akorát svalit do stínu a odpovídat na vtipné otázky ostatních, jestli chcípnu hned nebo až za půl hodiny.

Přiblížil se start a já se vydal do svého koridoru. Sešlo se nás tam tak dvěstě, zčásti trochu nejistí prvomaratónci, zčásti debilové, kteří neumějí správně vyplnit přihlášku. Že se hraje před startem hymna, není až taková zvláštnost, ale tady se hrály (vlastně byly zazpívány) hymny dvě. Jedna „městská“ (Hamburk je totiž městskou spolkovou zemí a má tedy třeba i vlastní parlament) a druhá „spolková“. Startovalo se přesně v devět ne výstřelem, ale zazvoněním. A nic. Minuta, dvě, pět, deset a náš elitní koridor se ještě nepohnul. První kroky jsem udělal po třinácti minutách a na startovní čáře jsem byl přesně po patnácti minutách od startu! I vzhledem na počasí jsem byl smířený s tím, že dneska to žádný excelentní výkon nebude.

První pětka byla za 42 minut (takže 27 minut čistého času) a to byla moje nejrychlejší. Kličkování mezi pomalejšími závodníky mě brzo přestalo bavit a já už se soustředil na to, abych doběhl v relativní pohodě. Divácká kulisa byla vynikající (sice ne jako v Berlíně, ale zase podstatně lepší než v Praze), občerstvovací a osvěžovací stanice fungovaly bezvadně (jinak to v Německu ani nejde), kapely kolem trati se snažily, ale když to neběží, tak to neběží. Trať tvořila jeden velký plochý klikatý okruh, viděli jsme tedy pořádný kus města – od Reeperbanu, přes přístav, spoustu vody (plochu města tvoří nejenom řeky a kanály, ale také třeba jezera), jednotlivé městské části, hodně zeleně.

Počasí bylo čím dál nechutnější a tak domorodci zhruba od pětadvacátého kilometru přidávali své vlastní občerstvovačky a taky sprchy pomocí zahradních hadic. Na pětatřicátém kilometru jsem byl za 3:34:34, to už jsem měl před týdnem po závodě v sobě jedno pivo. Do cíle jsem doklusal v čase zhruba 4:20 (brutto), ale relativně v pohodě.

Za cílem celkem slušná medaile, igelitka s občerstvením, další občerstvení kousek dál. Bohužel pivo pouze nealkoholické a dokonce ne obligátní Erdinger, ale Krombacher, blééé. Na tuhle variantu jsem ale vždy připraven, tentokrát to jistilo speciální pivo Elephant od Carlsbergu s obsahem 10,5% alkoholu. To se mi to pochodovalo na metro!

Trochu čísel. V cíli bylo klasifikováno 11.185 závodníků, já jsem skončil na celkovém 4.344-tém místě. To znamená (i přes zkreslení dané rozdílem mezi čistým a brutto časem), že jsem předběhl skoro sedm tisíc běžců, moc se mi to sice nezdá, ale čísla snad nelžou. Z celkového počtu doběhlo 2.271 žen. Pokud nedojde v počtech k nějaké výrazné korekci, jedná se o pokles oproti loňsku o 3.000 závodníků, nižší počet byl naposledy v roce 1999. Výkony vítězů také nic moc, muži přes 2:11 (rekord je 2:06:52), ženy přes 2:28 (rekord je 2:24:14). V historii jsme měli zastoupení na „bedně“ – v roce 1988 vyhrál Martin Vrábel v čase 2:14:55 a v roce 1993 byl Karel David třetí v čase 2:11:57. Nejchladněji bylo v roce 1988 (2,2°C v 8,30 hod.), nejtepleji v roce 1996 (26,5°C ve 14,30 hod.).

Výlet do Hamburku nebyl pro mě nic moc. Bídný výkon a ani turistika také za mnoho nestála. Hamburk je určitě bohaté kosmopolitní město, ale pro návštěvníka tady toho příliš není (snad kromě speciálně zaměřené turistiky v St. Pauli). Myslím, že ani druhý největší přístav v Evropě, galerie Kunsthalle, Rathausmarkt, Alter Elbtunnel nebo Fischmarkt to nezachrání. Samozřejmě každý to může vnímat jinak. Takže příště zase někam jinam!