Třetí sobota v „sierpniu“ je tradiční termín maratónu v polském městě Lešno.
Po zkušenostech ze všech (dvou) předchozích ročníků jsem ani letos s účastí neváhal a vyrazil na svoji 33. běžeckou akci v Polsku (7× Podolínec – Rytro a 3× Görlitz – Zgorzelec do toho nepočítám).
Pro mezipřistání na cestě do Polska jsem tentokrát zvolil městečko Jablonné nad Orlicí. Po pokusech s ubytováním v Ústí nad Orlicí a v Chocni v loňském roce (při cestě na maratóny v Opole a Ostrówie Wielkopolskim) jsem asi objevil to pravé místo. V Jablonné je všechno co na podobné přespání potřebuji – z nádražíčka do města je to pár minut, náměstí v centru je jako z pohádky a ani hotelu Černý medvěd se vstřícným personálem a pivem Bernard se nedá nic vytknout.
V pátek byl z Jablonné odjezd ráno před osmou a před druhou odpoledne jsem byl v Lešně. Nádraží ve Wroclawi, kde se přesedá, je konečně zrenovované. Kdo tam byl ještě vloni, potvrdí, že to byla vyložená hrůza. Sice nějaké opravy probíhaly, ale hrozně pomalu. Rekonstrukci pomohlo konání fotbalového Eura, kdy tady hrála své zápasy jedna ze skupin. Vše dostalo konečně spád a do začátku mistrovství se z téměř ruiny stalo jedno z nejhezčích velkých nádraží, co znám. Krásná historická stavba zůstala zachována a vnitřek, včetně nástupišť a podchodů, je nový – moderní a hlavně dokonale funkční.
V Lešně jsem zase změnil ubytování, hotel Akwawit není sice na „rynku“, ale i tak je všude blízko. Nejblíže je sice lihovar, ale třeba v Barceloně jsem měl před lety na dohled (a na doslech) velkou věznici.
Odpoledne jsem se podíval po městě, pozdravil krajana Jana Ámose a šel se zaregistrovat na závod. Z centra je to do „biura zawodów“ dobrá půlhodina pěšky. Stejně jako dosud bylo přihlašování přes internet s tím, že zaplatím na místě. A stejně jako předchozí roky to bylo jen za 50 złotych (tedy nejnižší startovné při platbě předem) místo 90 (podle propozic startovné při platbě na místě). Za to je velice pěkné triko z funkčního materiálu, servis při závodě a po akci medaile, pití a občerstvení. Expo se tady nevede, nikoho známého jsem nepotkal a tak to bylo velice rychle odbyto.
Zahájení závodů bylo jako obvykle stanoveno na desátou. Zázemí se nacházelo (stejně jako závodní kancelář) na kraji města v objektu firmy Ambit. Dalo se tam zaparkovat (pokud bylo co), byly tam šatny se sprchami, jako „depozyt“ sloužil přistavený kamion. První mě ráno potkal Dominik Drygalski, hned bylo s kým pokecat. Do odchodu na start jsem se ještě pozdravil s Agnieszkou Mizerou (tu znají, myslím, spíše ultramaratónci) a Wacławem Czuchwiczkim. Že nepřijde Drago Boroja jsem věděl dopředu. Dalších několik běžců se zase hlásilo ke mně a já jako obvykle nevěděl, o koho se jedná.
Na vlastní start se musí jít ještě asi půl kilometru do lesa, na louku, kde je vše, co je k zabezpečení závodu třeba – startovní (a zároveň cílová) brána, časomíra a místo pro rozhodčí, lékařské zabezpečení, ale i stánky s jídlem a pitím nebo přístřešky s posezením. Ještě před startovním výstřelem jsem konečně potkal i Damiana Słotwinského, kamaráda z Ostrówa Wielkoposkiego. Tak tak jsem mu stačil vynadat, že mi neodepsal na e-mail s mým dotazem, kam se přestěhoval (nebo přesněji, kam ho církevní bossové převeleli). Damian je totiž kněz a právě den před letošním maratónem v Ostrówie tam sloužil svoji poslední mši ve svém dosavadním působišti – konkatedrále sv. Jana Křtitele. Když jsem mu ještě popřál ať už „to dá“ dneska pod tři hodiny, reagoval jednak obvyklou běžeckou odpovědí, že ho něco bolí (snad kyčel nebo co) a jednak tím, že si poplácal na břicho a řekl, že je tlustý z piva. Tím mě pořádně rozesmál, je chudý jako lunt a co se týče spotřeby piva, můj pedagogický vliv se zatím projevil jen tím, že si po závodě dá o jedno pivo víc (to znamená dvě).
Letos se trochu změnil systém startu. Nejdříve, přesně v deset hodin, je start maratónu, po dvaceti minutách čtvrtmaratónu, po dalších pěti minutách půlmaratónu a nakonec, o půl jedenácté, „marszu Nordic Walking“. Je to dobře vymyšlené. I když se nejedná o nějaký masový závod, přece jenom se startovní pole roztáhne a běh (nebo „běh“) může být plynulejší. Já chtěl běžet jednotlivá kola za 55 minut, případně o něco pomaleji. Moje první „okrążenie“ bylo za 56 a půl minuty, Wacław začal jako vždy pomalu a jeho „achoj Petř!“ při mém předbíhání jsem uslyšel až na sedmém kilometru. Druhé kolo bylo nejzajímavější. Běželo se mi ještě dobře a na trati bylo docela živo. Začali nás dobíhat závodníci na kratších distancích, my zase předbíhali chodce „s kijami“, ale také nejusilovnější polské sběrače – Jerzyho Bednarze a Barbaru Gil, která měla jako vždy tričko s čerstvě vyšitým pořadovým číslem svého maratónu – tentokrát 282! Oba vybíhali o hodinu dříve.
Občerstvovací stanice měly být podle propozic dvě, ale stejně jako vloni byly tři. První byla hned za startem, tam byly voda a ionťák. Druhá byla mezi 4. a 5. kilometrem, tady byl sortiment nejrozmanitější – v prvním kole sice jenom voda, ale od dalších potom i ionty, banány, melouny a v posledním i coca-cola. Poslední občerstvovačka byla těsně před 8. kilometrem a tady byla „jenom“ voda.
Ve třetím kole to ještě pořád vypadalo solidně, dal jsem ho za rovnou hodinu. Jenže na začátku posledního okruhu „mi došlo“, najednou jsem byl bez energie a hlavně bez chuti běžet. Nějak jsem to doplácal na druhou občerstvovačku a pak už to byla jenom taková parodie. O kvalitě mého běhu v závěru tohoto maratónu svědčí to, že Agnieszka Mizera, která mě předbíhala někde za pátým kilometrem, byla v cíli o 18 minut dříve. To moje poslední kolo trvalo hodinu a 11 minut! Celkový čas: 4 hodiny a skoro 5 minut, ke chlubení to zrovna není. Pro porovnání: vloni jsem měl 3:46, Dominik 3:51 (letos doběhl ve stejném čase jako já), Damian 3:15 (letos 3:24), Agnieszka 3:55 (letos 3:46), Wacław vloni neběžel (letos 3:36).
V cíli medaile (zbyla i na mě), slečna mi odepnula z čísla čip a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty. Neměl jsem sice hned chuť na pivo, ale takový stav bývá u mě velice krátkodobá záležitost. S Dominikem jsme po jednom nafasovali a k tomu typický „posiłek“ – pořádnou polévku. Chvíli jsme se ještě motali okolo cíle a pak odkráčeli do sprch. Když jsme se dali do pořádku, chtěli jsme co nejrychleji do města, ale nikdo z odjíždějících běžců nejel naším směrem. Pěšky to rozhodně nešlo, slunko pálilo, určitě už bylo přes 30 stupňů a tak bychom asi cestou na nádraží bídně zahynuli. Vše vyřešil taxík a ještě z toho byl dobrý skutek – přibrali jsme další dva běžce.
Zkušeně jsme se nechali odvézt k nádraží, kde máme od loňska vyzkoušenou sympatickou hospůdku s posezením venku. Ještě v nás nezasyčelo první pivo, když dorazili (pěšky, chudáci) Czuchwiczki ještě s jedním neznámým kolegou. Přisedli k nám a já se nestačil divit. Měl jsem nějak zafixováno, že Wacław je abstinent. Není. Další překvapení byla informace o jeho povolání. Je učitel (hezčí je polské „nauczyciel“), nějak mi to k němu nepasuje. Běžec, se kterým přišel, je také zajímavá postavička. Piotr Horała (aspoň doufám, že to byl on!). Čas neměl nijak oslnivý, spíše naopak – 4:51, ale je mu necelých třicet let a prý má odběhnuto skoro 150 maratónů a nějaké ultra. Perspektivní kádr!
Probrali jsme všechno možné. Na nelichotivém (slušně řečeno) hodnocení politiky a politiků byla celkem shoda, ovšem na Rathovu krabici se suchým vínem trumfovat nedokázali. Olympiáda vyšla na plichtu. My sice získali více medailí, ale Poláci nám to nandali v maratónu. Henryk Szost – celkově 8. místo, první z Evropanů, čas 2:12:28 (i když daleko za svým osobákem a zároveň polským rekordem – 2:07:39), Karolina Jarzynska – 36. místo, čas 2:30:57. Co dodat? No a při obvyklé jazykovědné rozpravě jsem (doufám) konečně aspoň jednoho Poláka naučil vyslovovat moje jméno – ne Petř a ne Chrček.
Třetí edice maratónu v Lešně se vydařila. Organizátoři odvedli, stejně jako v předchozích letech, výtečnou práci a závodníci (včetně jednoho zahraničního) byli určitě spokojeni. Je jenom škoda, že na podobné akce v Polsku jezdí tak málo běžců od nás. Možná by byli překvapeni, jakým způsobem se dá podobný nenáročný „koleżeński“ maratón udělat a jakou atmosféru tam takové akce mají.
Výsledky
Autorem příspěvku je Petr Hrček, trvale žije v Brandýse nad Labem, je vojákem z povolání a jeho vášní je maratonská turistika. Absolvoval více než 338 maratonů!
