V sobotu 18. ledna 2025 se konal již 21. ročník zimního Třebovického běhání a v rámci Memoriálu Jaroslava Dubničky se mimo hlavní maratonskou trať běželi již tradičně i půlmaraton a čtvrtmaraton.
Počasí na leden běžcům přálo, kdy teplota těsně nad nullou a většinou suchá trať byla příjemná pro všechny. Ony zimní Třebovice, které založil maratonský celebrita Otta Seitl z Ostravy byly původně běhány jako trénink a pomoc všem při polykání kiláků v zimní přípravě.
Ale jak přicházelo více běžců i ze zahraničí tak se časem začalo závodit. A ne jinak tomu bylo i tentokrát. Na start se postavilo více jak šedesát postiženců z celé republiky, Slovenska a Polska.
Průběh závodu je příjemně sledovatelný pro všechny na trati, protože se běhá obrátkově v maratonu osm kol po cyklostezce do Hošťálkovic a zpět k Třebovickému mlýnu. Všichni se na trati míjejí, navzájem povzbuzují a i soupeři se pohledem probodávají. Hned po startu šel do čela maratonu Saša Borovec, který se dlouho držel ve předu.
Ovšem asi netušil, že někde vzadu se vyklusává a vykecává jedna ostravská holka, která má maratony v malíčku. Petra Pastorová si dala první polovinu maratonu zlehka za 1:38 hodiny a pak si naordinovala tempový běh. A v jejím případě to je pro mnohé maratonce tempo vražedné.
A tak všichni kluci včetně vedoucího Saši museli před holkou hlavy zklonit. Poprvé v jednadvacetileté historii Zimních Třebovic vyhrála maraton žena! Petra doběhla s úsměvem na rtech a protla cílovou pásku v čase 3:10:40 hodiny.
Při vyhlašováni bylo konstatováno, že chlapi musejí začít více trénovat, protože všechny maratonské holky doběhli v první desítce. Druhá žena Belinda Kaiser (3:28:37) a třetí Iva Pachtová (3:36:16) podaly také výborné výkony ! V mužích zvítězil nakonec Saša Borovec s časem 3:13:45 před Martinem Petreje (3:22:21) a Arturem Machowskim z Polska (3:32:39).
Půlmaraton vyhrál ve velmi kvalitním čase David Flaša za 1:19:12 před Michalem Bubou (1:21:23) a Ivanem Karasem (1:28:20). Nesoutěžní čtvrtmaraton nejlépe odběhl Kamil Kruml za 46:20 minut před Vaškem Božou (48:31) a třetím Markem Mojakem (48:40). Nejlepší holka v čtvrtmaratonu byla Libuše Pastyříková z Olomouce v čase rovných 57 minut.
Vyhlášení vítězů proběhlo již tradičně v Hospůdce na hřišti za přátelské až rodinné atmosféře při domácí polévce a nefiltrovaně nepasterovaného pivka od Koníčka. Vítězové obdrželi finanční odměny a již psané pivo domů. Na závěr hodně účastníku ještě dlouho posedělo a v uvolněné náladě si povykládali maratonské příběhy ...... třeba …
Jeden příběh jednoho pořadatele z přítomnosti: Na startu jsem jasně zdůraznil, že na trati je sucho a neklouže, až na dvě krátké části kde zůstalo mokré bahínko. Nikdo se nakonec neudělal, až na mě. Ale chápejte běžet za pozdější vítězkou s hezkým výhledem, a když se navíc naproti objeví karásek tak z té krásy prostě ztratíte hlavu a na bahínku se poroučíte k asfaltku. No a jak rychle jsem lehnul tak rychle jsem se zvednul ! Akorát v cíli mě nepoznali a prvně mě do výsledkovky napsali jako obalovaný řízek .....
Druhý příběh první vítězky z minulosti: Svůj první maraton jsem běžela 16.ledna 2010 a byl to Memoriál J. Dubničky. Popravdě, nevěděla jsem, kolik měří, jen, že je to maraton a ten by mě přeci mohl dostatečně unavit. To byl totiž můj záměr – když jsem se dozvěděla, že dva dny před obecním plesem na něž jsme s manželem měli povinnost jít ( a tehdy jsme rádi tancovali ) budou mému manželovi trhat osmičku, hledala jsem něco, co by mě unavilo. Protože jen sedět na plese a koukat, jak ostatní tančí – z toho by pravděpodobně mohla hrozit hádka. Takže když jsem do Google dala slovo maraton, zjistila jsem, že se zrovna v Ostravě běží.
V té době jsem o běhu nevěděla téměř nic, nevlastnila jsem běžecké boty ani jiné speciální vybavení na běhání. Občas jsem si během v lese chodila "vyčistit " hlavu – v kotníkových botech, jež jsem pořídila v Tesco ve slevě.
Na svůj první maraton jsem si však půjčila kožené botasky nejstaršího syna ( tehdy měl stejně velkou nohu ).
Když jsem přijela do Třebovic a hledala start, potkala jsem Otto Seitla a zeptala se ho „běží se tu maraton?“ Ukázal mi, kde se zaregistrovat a pak už jsme stáli na startu. Přede mnou stáli muži z Karviné ve stejných červených SAK Ložiska bundách a já jsem si řekla – „Tihle vypadají jako profíci a ví, jak se to běží, budu se jich držet ". Jaké však bylo mé překvapení, když tito profíci po první půlce, kterou jsme mimochodem zaběhli celkem svižně (cca 1:40), skončili! Nenapadlo mě se jim podívat na startovní číslo, možná bych se jich aspoň zeptala, proč mají jinou barvu něž já. "No, ještě jednou tolik?“, zeptala jsem se a zhluboka nadechla. Tu druhou polovinu už jsem běžela, a občas i chodila, podstatně déle (čemuž se bez tréninku není co divit). Můj čas v cíli – 3:40 a puchýře ze synových bot.
A jak dopadl ples? Skvělé, tancovali jsme hluboko přes půlnoc a já nad ránem lepila pro změnu z tanečních lodiček puchýř přes puchýř.
