Heslo patří sice jiné době a jinému světadílu, ale tady se hodí. Maraton v portugalském Lisabonu je nejzápadnějším v kontinentální Evropě.
Majstrštykem letošního podzimu mělo být ale něco jiného – maraton v Alžíru. Až donedávna (do roku 2008) se v Alžírsku běhával jediný maraton – Sahara Marathon v Tindoufu. Je to spíše charitativní akce na podporu tzv. Saharawis – Sahařanů, vyhnanců, kteří přišli o domov při válce o Západní Saharu a už 35 let žijí zapomenuti skoro celým světem v uprchlických táborech. Jenže Tindouf je tak příšerně daleko a náklady jsou tak vysoké, že účast na tomto maratónu je pro mě pouze zbožné přání.
Roku 2009 se ovšem uskutečnil první ročník maratonu v samotném hlavním městě. Tento ročník je ale tak utajený, že na jejich webových stránkách o něm není ani zmínka. V loňském roce se běželo sice v krásném termínu (4. 6. – moje narozeniny!), ale pro Afriku to asi není nejoptimálnější doba. Běželo tehdy 16 běžců (z toho 3 ženy). Alžír je dvoumiliónové velkoměsto a jednookruhový závod v tomto počtu běžců je dost děsivá představa.
Pro letošní rok se ale termín přesunul na 1. listopad (státní svátek – Den revoluce) a to už jsem zbystřil. V Alžíru pracuje na ambasádě můj bývalý kolega z práce a tak jsem začal zjišťovat podrobnosti o závodě a hlavně možnost, jak Pepovi vnutit myšlenku na moji účast na maratónu. Prvotní informace byly velice kusé, ale na webu byla zveřejněna jména delegátů zhruba pro 10 zemí a kupodivu i pro Česko. Mustafa Tali, tak se jmenoval náš delegát, byl celkem přístupný a hlavně mluvil solidně česky, takže nebyl problém navázat kontakt. Stejně tak s kolegou na velvyslanectví to dopadlo nad očekávání dobře. Z mého nápadu zúčastnit se u nich maratonu byl přímo nadšený. Alžírsko se snaží přesvědčit svět, že se mění a stát má enormní zájem přilákat do země jak podnikatele z Evropy a vůbec ze západu, tak i turisty. Takže Pepa slíbil podporu našeho velvyslance, připravoval články do novin a vůbec blbnul. To vše bylo ještě vloni.
Tip: Čtěte také Werdauer Herbstmarathon 2011 aneb Ve stopách borců
Jenže informace na stránkách závodu se objevovaly pomalu a navíc na naše poměry to vypadalo dost nestandardně. To, že chtěli naskenovat a zaslat lékařskou zprávu, to bych ještě skousl. Že podobně idiotským způsobem se řešila i vlastní přihláška snad také. Posledním dokumentem, který bylo třeba zaslat, byl doklad o zaplacení startovného. Ovšem nikde nenapsali, kolik je startovné a už vůbec ne číslo účtu, na který se má startovné poslat. Navíc zrušili funkci delegáta. Začal jsem o své účasti na tomto maratonu vážně pochybovat. Vše se mělo rozhodnout na konci prázdnin, kdy se Pepa měl přijet podívat do Česka. Naštěstí vše rozhodla vyšší moc. Na jaře vypukla válka v sousední Libyi a v létě do Alžírska uprchla část Kaddáfího rodiny. Tím pádem se v Alžírsku natolik zhoršila bezpečnostní situace, že naše ministerstvo zahraničí vydalo tak důrazné varování před případnými cestami do této země, že to musel uznat i kolega a já mohl svůj plán na exotický maraton s klidným svědomím zrušit.
Jako náhradu jsem si vybral maraton v Lisabonu, který se běží první neděli v prosinci. Tady žádné problémy s přihlašováním nebyly, stejně tak se zajištěním letenek a s ubytováním. Výlet pro mne začal v pátek ráno a to dost nervózně. Letěl jsem s mezipřistáním v Mnichově, kde jsem měl na přestup hodinu. Letadlo z Prahy ale odstartovalo s 25minutovým zpožděním a tak jsem při představě poněkud rozlehlejšího letiště v Mnichově měl celkem bobky, jak to všechno stihnu. Samozřejmě navazující spoj čekal a zbytek cesty proběhl bez dalších komplikací. Letiště v Lisabonu je vlastně součástí města a tak se lze do centra dostat několika autobusovými linkami (a samozřejmě taxíkem). Trefil jsem na tu správnou a autobus mě vyložil přímo před hotelem. I tady to dopadlo a tak jsem byl po druhé hodině (místního času) ve svém pokoji s parádním číslem 1001. Ne, že by hotel měl tolik pokojů, ale bylo tak očíslované.
Trochu jsem si orazil a vydal jsem se na první průzkum do města. Dojmů za první odpoledne a večer bylo dost. Od hektické automobilové dopravy, přes prodavače pečených kaštanů na každém rohu, čističe bot až po zjištění, že Lisabon neleží na břehu moře, ale na řece Tejo [težu]. A hlavně jsem poznal, že se tady pořádně nachodím nahoru a dolů. Město se rozkládá na spoustě nejrůznějších kopečků i větších kopců a tak je to tady samé schodiště a úzké strmé uličky (samozřejmě mimo hlavní třídy a náměstí). Tomu je přizpůsobena i hromadná doprava. Základním dopravním prostředkem je samozřejmě metro, ale jezdí tady i autobusy a tramvaje a jako rarita i „elevadores“ – 3 lanovky a dokonce i výtah! Převýšení se týkalo i hotelu, ve kterém jsem bydlel. Před ním byla široká „avenida“, ze které se šlo do recepce, ale hotelová restaurace byla o dvě patra níž, ale přesto zase na úrovni ulice (na opačné straně hotelu).
Tip: Čtěte také Tallinna Maraton aneb Babí léto v Estonsku
V sobotu jsem se zase vydal poznávat město. Nejdříve jsem ovšem musel odmaturovat s nákupem celodenní jízdenky. Povedlo se a já vyrazil metrem. To tady má čtyři linky, které jsou označeny ne písmeny jako v Praze, ale názvy barev a piktogramy (například zelená je „verde“ a piktogram je plachetnice na vlnách). Jel jsem na konečnou tramvajové linky číslo 28, což je jednak „normální“ prostředek MHD, jednak turistická atrakce. Její trasa vede nejkopcovitější částí města se starou zástavbou a místy jede uličkami, kde se musí koleje pro oba směry svést do jediných kolejí a kde po stranách jsou snad jen metr úzké chodníky. Občas tak zaječí neopatrný turista, kterému se tramvaj otře o rameno, další se pak v krkolomných pozicích snaží udělat co nejlepší záběr historického stroje. Neboť mašinky jsou to opravdu staré, některé prý i přes padesát let, všechny dřevěné, žluté, s 28 místy k sezení a s archaickým způsobem řízení. A samozřejmě souprava se skládá z jediného vagónku.
Druhý konec „eléctrico Nr. 28“ je před hlavním lisabonským hřbitovem, který má krásný název: „Cemitério dos Prazeres“ – Hřbitov radosti! Jeho návštěvu jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít. Praktikuje se tady pro nás neobvyklý způsob pohřbívání. Zesnulí nejsou pochováváni do země, ale do malých domečků postavených z bílošedého kamene. Jsou tu i „klasické“ hroby (tak jsou například pochováni „bombeiros“ – hasiči, v oddělené části hřbitova) nebo hrobové „paneláky“, jak jsem si to nazval kdysi ve Španělsku. Hroby-domečky tady mají ale převahu. Některé to jsou jednoduché stavby, ale jsou tady i domečky s okny se záclonkami nebo třeba předzahrádkami. No, a aby bylo všem jasné, že si nejsme rovni ani po smrti, jsou tady i honosné stavby nebo třeba hrob ve tvaru obranné věže s cimbuřím, co ni nechal vytvořit nějaký generál.
To už bylo odpoledne a tak byl nejvyšší čas jít se zaprezentovat na závod! Maratonské expo bylo na „Estadio 1 de Maio“ severně od centra. Nebylo to nic moc. Během chvilky jsme nafasovali batůžek, funkční tričko, pár hloupostí a samozřejmě technickou obálku s číslem a čipem. Jinak se expo omezilo na pár stánků se sportovním zbožím a jeden stánek s pečivem a občerstvením. Kupodivu skoro žádné prezentace jiných maratonů, jak to bývá zvykem jinde. Pak na hotel si trochu orazit. Večer potom předzávodní večeře, nákup jídla na příští den (v hotelu začínala snídaně pozdě) a už jenom relax.
Tip: Čtěte také Maraton Leszno aneb Jak jsem si spravil chuť
Neděle – závod! Po nezvykle časném vstávání (na to, že jsem byl na dovolené) a obvyklých ranních rituálech, k nimž tentokrát přibyla instalace obtisku s českou vlaječkou na rameno, jsem vyrazil na start. Jel jsem metrem, nejbližší stanice k místu startu byla „Roma“. Zpočátku to ani nevypadalo, že jedu na start velkého závodu. Až po přestupu na druhou linku metra se začaly objevovat obvyklé maratonské postavičky, jedoucí stejným směrem jako já a na konečné se nás už vyhrnul celkem slušný houf. Před startem fungovalo všechno jak se sluší a patří – místo na převlečení, prostor pro případné rozcvičení, záchody i úschovna bagáže.
Start maratonu byl stanoven na devátou, deset minut po nás startoval lidový běh a o půl jedenácté vyběhli půlmaratonci (ale ti z jiné části města). Začínalo se před stadionem, koridory byly označeny cedulemi s předpokládanými časy, kde se každý zařadil podle svého uvážení. Vzhledem k tomu, že nás běželo jenom něco přes tisícovku, nebyla ani nějaká tlačenice. Teplota byla okolo patnácti stupňů, což je v tuto roční dobu pro zmrzlého Středoevropana docela dost.
První část maratonu se běžela na severním okraji města a byla to celkem nuda, sice hezká předměstí, pár stadionů (včetně Benfiky), ale bylo to dost fádní. Překvapil kopcovitý profil trati. Podle plánku to nevypadalo, ale prvních 17 kilometrů bylo pořád výrazně nahoru a dolů. Zhruba na tom sedmnáctém kilometru jsme se ocitli před hotelem, kde jsem byl ubytován a trať začala být trochu záživnější. Následoval dost prudký sešup do centra a potom na pravou ruku do širokánské silnice směřující podle řeky do části města zvané „Belém“.
Tip: Čtěte také Jubilejní 10.Zermatt Marathon s přívlastkem ULTRA
Ukázali se už konečně také nějací diváci, občas se i ozvalo povzbuzování, dokonce „Bravo Čeko!“ – vlaječka na rameni zabrala! V centru se bylo na co dívat, stejně tak v Belému, což kdysi býval přístav, odkud vyplouvaly portugalské koráby dobývat svět. Stojí tam také symbol Lisabonu – „Torre de Belém“, půl tisíce stará stavba sloužící kdysi jako maják a strážní věž. Z novější doby je „Padrão dos Descobrimentos“ – Památník objevitelů, přes padesát metrů vysoká stavba oslavující doby slavných mořeplavců a objevitelů.
Ještě před otočkou v Belému protínáme startovní čáru závodu polovičního maratonu. Naštěstí běžci na tuto distanci už byli dvacet minut pryč a já se nemusel děsit, že mě ušlapou. Občerstvovačky nic moc. Byl jich sice dostatek, ale s velice skromným sortimentem. Voda byla na každé, ale ionťák jsem zahlédl jen dvakrát. K jídlu nabízeli jenom něco zabaleného v celofánu, nevěděl jsem co to je, tak jsem raději neriskoval. V cíli jsem pak zjistil, že to byly kousky proslazeného sušeného ovoce. Stejně mám vždycky svůj gel.
Návrat do centra je stejnou trasou, místa je ale dost. Cesta má dvakrát čtyři jízdní pruhy. V dělícím pruhu ale nejsou kytky, ale železniční trať, takže nám občas naši únavnou zábavu zpestří projíždějící vlak. Na 36. kilometru končí cesta kolem řeky a začíná nejtěžší část závodu. Dostáváme se na „Praça do Comércio“, veliké náměstí na břehu ze tří stran obklopené arkádovými chodbami a sochou nějakého krále uprostřed. Už z dálky slyšíme podivné dunění.
Na náměstí vyhrávala kapela, ale jaká! Snad dvacet bubeníků v černozlatých krojích a hudba, která měla nejblíže k pohřebnímu pochodu. To sem přesně zapadlo, čekalo nás totiž posledních šest kilometrů a ty byly s výjimkou několika set metrů zase do kopce, navíc na dlažbě, po tramvajových kolejích a přes chodníky. Moje už tak vlažné tempo ještě zpomalilo a na nějaký solidní čas nebylo ani pomyšlení. Ale i přesto jsem na těch závěrečných kilometrech udolal hodně běžců.
Tip: Čtěte také Jak se běhá v zemi tulipánů?
Cíl (společný i pro půlmaraton) byl na tartanové dráze stadionu. Nebyl to moc efektní doběh, dráha byla v pohodě, ale travnatá plocha uvnitř se rekonstruovala, takže to vypadalo jako oraniště (asi jako v Brandýse na náměstí). Za cílem nějaké pití, medaile a igelitka s občerstvením a dalším funkčním trikem, tentokrát s hrdým nápisem „I finished Lisbon Marathon“.
Čipy se nevracely, byly na jedno použití. Ještě věci z úschovny, převléknout se, dát si obligátní vlastní pivo (portugalské, ale dobré) a byl konec závodu. Kdo chtěl, mohl se osprchovat na stadionu, já jel na hotel. Cestou na metro jsem ještě měl možnost povzbudit pár běžců, už toho měli plné zuby a byli vděčni za podporu. V metru jsme tentokrát měli jasnou převahu nad civilisty, aspoň zpočátku.
Na hotelu jsem se dal do pořádku, „dáchnul“ jsem si a pozdě odpoledne jsem vyrazil do města. Restauraci „Faz Figura“ ve čtvrti Alfama, kde jsem chtěl večeřet, jsem kupodivu našel hned, ale hned jsem také vycouval – byla jaksi nad moje poměry. Vydal jsem se tedy hledat něco lidovějšího. Nějak se nedařilo, pořádně jsem se nachodil, ale poznal jsem aspoň zase jinou část města. Nakonec jsem pokorně nasedl do „osmadvacítky“ a sjel dolů do civilizace. Na náměstí Rossio pak nebyl problém nechat se přesvědčit k posezení v jedné z mnoha restaurací, kde jsem se nemusel bát, že mi to utrhne kapsu.
V pondělí bylo třeba rozchodit únavu z maratonu. První cíl byl hrad – „Castelo de São Jorge“ (Svatý Jiří je patron Portugalska). Je to sice dominanta města, ale jinak nic moc. Při katastrofálním zemětřesení v roce 1755 byl, stejně jako celé město, zničen a jeho restaurování proběhlo až za Salazarovy diktatury v polovině minulého století. Teď je to vlastně jenom taková „slupka“ – vnější hradby a věže, uvnitř pár zdí, s výjimkou archeologické expozice žádné budovy. Akorát výhled je odsud úžasný.
Další na řadě byla katedrála – „Sé Patriarcal“. To už je něco jiného! Chrám byl postaven na troskách mešity po ukončení rekonkvisty ve 12. století a od té doby představuje křesťanskou moc a převahu. Katedrála byla mnohokrát poškozena a znovu v různých stylech postavena či opravena, ale stále je to impozantní stavba, spolu přilehlým klášterem tvoří v pravém slova smyslu „pevnostní kostel“. Součástí stavby je i „pokladnice“ – několik sálů zaplněných věky nashromážděnými cennostmi.
Už od prvního dne jsem během putování po městě obdivoval všudypřítomné „azulejos“ [azuležus]. Jedná se o kachle, kterými jsou vyzdobeny fasády domů i interiéry restaurací a jiných budov. Z kachlů jsou dokonce vytvořeny velké nástěnné obrazy. Je tady i muzeum věnované tomuto umění. Takže jako má Malta své originální balkóny a Dublin domovní dveře, tak Lisabon se může pyšnit tímto unikátním architektonickým prvkem.
Tip: Čtěte také Brixen Marathon aneb Po stopách Karla Havlíčka Borovského
Odpoledne jsem se vydal zase do jiné čtvrti starého města – Bairro Alto. Konečně byl důvod svézt se aspoň jednou zdejší lanovkou. Moc času to sice neušetří, ale než se pořád štrachat nahoru do schodů … Stroj je to zajímavý. Jeden vagónek, opět žlutý, ještě menší než zdejší tramvaje. A vlečné lano nevede „vrchem“, ale je umístěno ve spáře mezi kolejnicemi, na první pohled to vypadá, že jsou tam tři koleje.
Tentokrát jsem hledal vyhlášenou angolskou restauraci, ale smůla, asi se od vydání průvodce někam přestěhovala. Při bloudění touto čtvrtí jsem objevil mnohem významnější věc – Kostel sv. Rocha. Že vnitřní vybavení tohoto napohled nenápadného chrámu je nejvýznamnější ze všech lisabonských kostelů, jsem si přečetl, ale při vstupu do něj mi opravdu běhal mráz po zádech. Je to přesný opak strohé katedrály, sice jednolodní stavba, ale s osmi bočními kaplemi, které jsou vystavěny tak aby dávaly na odiv bohatství koloniální mocnosti. Byly vytvořeny znamenitými umělci a řemeslníky z Itálie i Portugalska a materiálem pro výzdobu kaplí je kararský mramor, tropická dřeva, acháty, slonovina, drahokamy a samozřejmě zlato a stříbro. Některé jsou vyzdobeny působivými kachlovými obrazy, další mají mozaikovou podlahu. Opravdu zážitek.
No a v úterý mě čekala cesta domů. Odlétal jsem až v poledne, tak jsem se ještě po snídani zašel projít do Parque Eduardo VII, největšího parku v centru města, který ležel přímo proti mému hotelu. Není to sice žádná sláva, ale je odsud pěkný výhled jak na dolní město, tak na řeku Tejo. A také tam pobíhalo pár běžců a běžkyň. Pak už jen autobusem na letiště a domů, tentokrát přes Curych.
Podtrženo, sečteno. Lisabonský maraton je solidně zabezpečený podnik, kde nic podstatného nechybí, ale také to není žádná monstrakce. Závod není vůbec lehký, ale kde se člověku podaří běžet v prosinci v trenkách a tričku? Podobně Lisabon, je tady co obdivovat, ale už jsem byl v krásnějších městech.
Příště?
Uvidíme…
Autorem příspěvku je Petr Hrček, trvale žije v Brandýse nad Labem, je vojákem z povolání a jeho vášní je maratonská turistika. Absolvoval již více než 320 maratonů!
