V dnešní době probíhá běžecký boom, hodně amatérských běžců si chce splnit sen a zaběhnout maraton. Je nutné si uvědomit absolvování maratonského běhu je pro netrénovaný organismus extrémní zátěž.
Proto mě zaujal tento článek publikovaný v Referátových výběrech anesteziologie resuscitace a intenzivní medicíny. Jedná se o doslovný přepis tohoto článku.
Maraton a poučení o významu prekondice
Uběhnout maraton v délce 42,2 km (26,2 míle) je zátěž i pro velmi schopné a připravené běžce. Pro myokard s nedostatečnou prekondicí, zjistitelnou podle hodnoty VO2max, přestavuje maratonský běh neúměrnou zátěž.
Její projevy jsou akutní zánětlivé změny, edém a snížená tkáňová perfuze. Chorobné změny jsou prokazatelné v myokardu pomocí fMRI nejméně po dobu 3 měsíců.
Intenzita poškození myokardu přímo úměrně souvisí s nedostatečnou fyzickou připraveností. Další sledování změn potvrdilo jejich pozvolný ústup – jejich přechodnost.
Pravidelné cvičení, trénink, cílená prekondice snižují riziko kardiovaskulárních příhod při této extrémní zátěži dvoj- až trojnásobně.
Případy, kdy při maratonu běžci náhle klesnou se zástavou srdeční a neodkladná resuscitace je zcela neúspěšná, nejsou vzácné. Časově vznikne náhlá srdeční zástava/srdeční smrt nejčastěji až před koncem závodu.
TIP: Čtěte také Dva maratonci zemřeli v neděli při Philadelphia marathonu
Pouze v části případů lze zjistit jejich patofyziologický mechanismus – ve strukturálních anomáliích myokardu nebo v koronárním řečišti. V mnoha případech zůstane mechanismus neresuscitovatelné synkopy a kardiální smrti nevysvětlen. Do okamžiku náhlé srdeční zástavy se může závodník jevit v povrchním pohledu jako zcela zdravý.
Studie
Výzkumný tým univerzity v Quebecu (Kanada) předložil svou studii a její výsledky na kongresu Canadian Cardiovavcular Congress v roce 2010. Závěry přesahují rámec sportovní medicíny, jsou obrazem stresu myokardu, vystaveného větší zátěži, než odpovídá hranici jeho VO2max.
Studie v klubech běžeckých disciplín a závodníků v Quebecu se věnovala 20 amaterským běžcům a zobrazení jejich myokardu pomocí fMRI.
První vyšetření předcházelo 6–8 týdnů před jejich startem v soutěžním běhu a bylo provedeno v průběhu jejich tréninkové přípravy. Kontrolní vyšetření bylo provedeno 2 dny a 3 měsíce po absolvovaném běžeckém vypětí.
Kromě funkční MRI bylo otestováno VO2max: jeho hodnota posloužila ke stanovení úrovně jejich psychofyziologické připravenosti před závodem. Průměrný věk jednotlivých běžců, zařazených do studie, byl 45 let a 75% závodníků byli muži.
Všichni splňovali požadavek normálního zdravotního stavu, fMRI a hodnoty VO2max byly normální.
Výsledky 3 měsíce po maratonském běhu prokázaly, že poškození myokardu není trvalé. Ale 2 dny po závodě byly známky poškození myokardu velmi zřetelné: vzestup zánětu, prosáknutí a snížení perfuze v oblasti více segmentů stěny levé komory.
Segmenty v počtu 17 byly hodnoceny podle doporučení ACC (American College of Cardiology) a AHA (American Heart Association) a 53 % z nich bylo ihned po skončení maratonu dysfunkčních. Z výsledků vyplynulo, že 47 % segmentů, tj. méně než polovina myokardu je zatížena tím intenzivněji a inklinuje ke vzniku dysrytmii a dalších náhlých příhod.
Schopnější a trénovanější běžci, u nichž byla zjištěna hodnota VO2max vyšší než 50 l/min., měli myokard poškozený méně. Při optimálním aerobním mechanismu nebylo poškození myokardu zjištěno vůbec.
Závěr
Dosud není stanovena hranice zátěže, která vede k akutnímu poškození myokardiálních segmentů levé komory. To se vztahuje nejen na sportovní medicínu, ale i na medicínu urgentní a intenzivní.
Zdroj: O´Riordan, M.: Marathon running hardest on the hearts of those less physically fit., theheart.org
Autorem příspěvku je běžec a lékař v jedné osobě MUDr. Ondrej Krempaský – člen BK SAK Ložiska Karviná a ortoped Karvinské hornické nemocnice.
