Nad touto akcí jsem přemýšlela již vloni, ale odradila mne ta dálka…. až do Františkových lázní se táhnout a někde běhat ve dne v noci. Uzavřela jsem to s tím, že to není nic pro mě. Pak jsem četla články od Zuzky, Jitky, Miloše… Zalitovala jsem a letos se tam vydala.
V předvečer akce jsem usínala plná obav, zda to fyzicky zvládnu, zda mám vše potřebné sbaleno (tímto děkuji Janě za její neustálé zdůrazňování, že musím mít hlavně hodně oblečení, neb již po prvních 12 kolech jsem se musela celá převléknout a přemýšlela, že jestli to půjde takhle dál, tak v neděli dopoledne už tam budu pobíhat nahá).
Ráno dávám nadupanou sportovní tašku do kufru žlutého autobusu, přihodím spacák (který nebyl potřeba, protože hotel byl pěkný a s čistými peřinami), pan řidič vtipkuje: „Na tábor, slečno, na tábor?“. „Ne, jedu do lázní“. „Aha, povalovat se“… tomu jsem se zasmála a nekomentovala. A už jedeme z Hradce s Janou, kterou jsem do této akce uvrtala, a můj strach opadá.
V Praze proběhlo rychlé setkání s naším nejlepším českým ultramaratoncem Radkem Brunnerem, který mi nařídil „nakroužit“ stovku. Ha, ha, budu ráda, když dám třicet. Víc ani náhodou. A už frčíme do Františkovek. Byla jsem překvapená, jaké je to překrásné město. Znala jsem ho pouze z pohlednic od babičky, když zde byla v lázních.
kresba: Pavel Beneš
Vylezu z auta, nadechnu se (vzduch je zde o poznání čistší než u nás v Hradci), sluníčko svítilo a já slyším: „Haní, ahoj!“ je to Martinka. A z okna mává Míla, které tímto moc děkuji za zajištění lůžka.
Nyní, po akci, musím uznat, že i přes kvalitní zázemí je postel důležitá. I když jsme skoro nespaly, neboť jsme byly plné emocí a usnout prostě nešlo, tak dát si sprchu, natáhnout se neoblečená na postel, to je v průběhu této akce k nezaplacení. A cena 250 Kč za noc je velmi rozumná.
Blíží se čtrnáctá hodina, jdeme na zahájení. Pár úvodních slov, pár objetí a už se běží. Obíháme park, poprvé, podruhé, potřetí a už mi v hlavě červík hlodá – bude to pořád dokolečka, dokola. Ty přece nemáš ráda ani závody na dva okruhy, pak se nudíš, a když se začneš u běhu nudit, tak řešíš, proč vlastně běžíš a nesedíš raději u rumíku…
Červík hlodal zbytečně. Malebná podzimní příroda vás rozptýlí, všechny detaily na okolních lázeňských domech si ani nestačíte pořádně prohlédnout. A pak za tmy je to zase všechno jiné. Všimnete si úplně jiných věcí. Sousední ulice jsou již vánočně nasvícené, v místech, kde je přítmí, jsou rozsvícené svíčky. Nás pomalejší neustále míjejí ti rychlejší, prohodí pár slov, povzbudí, zvednou palec, že jako dobrý, nebo zamávají.
Tímto děkuji hlavně Dáše, Blance a Vašíkovi, za jejich slovní doping. Pokřik Slávisty Pepy z Miřejovic na Sparťanku Hanku: „Hanka je nejlepší!“, tak ten si budu dlouho pamatovat. To bylo skoro, jako by volal Spartááá. S báječnou Mílou si to běžíme dle svého, povídáme si a těšíme se na každé pípnutí, kdy vám zařízení sejme čip a přičte další kolo.
Do 20 km jsem nejedla, nepila, prostě jsem se bála. Pak mě Míla zatáhla na občerstvovačku a to byl koncert chutí. Chleba se škvarky, buchty, koláče, ovoce, čokoládka, zázvorový čajík (úžasný, z čerstvého zázvoru, žádná náhražka). A hlavně milé holčiny.
Tímto děkuji všem dobrovolníkům a dobrovolnicím, za jejich úsměvy, pohostinnost a ochotu. Když mě na 30. km začala brát křeč do lýtka a já se belhala pro banán, tak mě jedna hned posílala na masáž a druhá už tahala z kabelky hořčík.
No a paní, co stála v cíli a nabízela čokoládičky (později i rum), tak i tu moc chválím, byla úžasná. Pak už jsme s Mílou přecházely z běhu do chůze, na střídačku, ale pořád jsme držely tempo. Když nás míjel Miloš, tak jsme se vždycky narovnaly, srovnaly běžecký postoj. Když se objevil fotograf, tak jsme hned byly plné sil a zvládly i pózovat.
Ve druhé části okruhu stála (až do nočních pozdních hodin) partička holek, které po celou dobu všechny povzbuzovaly, jejich „hop, hop, hop“ mi ještě teď zní v uších. Holky, děkujeme, moc! Když jsem měla 37 kol (42 km), tak jsem si řekla, že pro dnešek to stačí.
Moje tělo zvyklé na pětky a max. desítky by se také mohlo naštvat a začít stávkovat. Vlastně jsem ho do této akce pořádně neznala v tomto směru. Ano, zde nejen běžíte pro dobrou věc, nejen prožíváte tu skvělou atmosféru, ale i si můžete vyzkoušet, co vydržíte, posunout si vlastní hranici… V neděli jsem vyrazila ráno v sedm kroužit.
Vše bolelo, moje tělo opravdu není natrénované na tuto zátěž. Už to nešlo rozběhnout. Ale rychlou chůzi mi dovolilo. Chvílema jsem se spíše kolébala a vtipkovala, že když ještě začnu pokřikovat kač, kač, tak mě nějaký místní hunter zastřelí a dají si mě ke svátečnímu nedělnímu obědu. Další kilometry byly už více o setkání a povídání si u chůze.
Konečně jsem měla možnost poznat blíže úžasné holky, jako je Zuzka S. a Katka N. Posledních pět kol jsem už cítila všechny puchýře, kyčle, koleno a spáleniny od spodního prádla. Když mi senzor načetl 55. kolo, tak jsem byla šťastná. A po dlouhé době i sama se sebou spokojená. Ráda bych pogratulovala všem stovkařům, neskutečný výkon podali, prostě jsou to BORCI.
Závěrem posílám velké poděkování všem dobrovolníkům a pořadatelům, hlavně Lucii, Daně a Milošovi za nádherný víkend. Těší mě, že jsem mohla aspoň troškou do mlýna přispět jak svojí energií, tak penězi místnímu hospici. Ano, malounko jsem pomohla druhým a hodně sama sobě, neb jsem si nádherně dobila baterky a nakoukla do Hanky.
Ono občasné nakouknutí do „sebe“ je důležité. V denním shonu se vám to nepoštěstí, ale když ráno v sedm kroužíte parkem, trošku mží… Najednou zafouká větřík, který rázem sloupne poslední lístečky ze stromů a ta podzimní krása kolem vás poletuje, snažíte se lístek zachytit… Podařilo se, jeden už se mi lisuje v knížce od Miloše, schovám si ho na památku.
Takže za rok zase na viděnou, běhanou, objímanou a povídanou .
foto: Ivan z Ostrova
