V Bulharsku už jsem byl. U moře, ve Varně, před třiceti lety. V hlavě zůstalo jen pár rozmazaných vzpomínek. Cesta vlakem, ubytování v soukromí ve starší bytovce, kde byl výtah na mince a voněla čubrica. Čisté příjemné město, delfinárium, spousta mladých námořníků ze zdejší kadetní školy…
Tak tentokrát na maratón. Bulhaři jich moc nemají, vlastně jenom jeden (anebo jsem další neobjevil). Do roku 2011 se běhalo ve městě Kavarna, od následujícího roku se koná maratón v hlavním městě Sofii. Zřejmě se jedná o nějakou obnovenou akci, protože na plakátech letošního ročníku je uvedeno pořadové číslo 31. Vypadá to ale, že Bulharsko je během nedotčená země, v roce 2012 dokončilo 48 mužů a 12 žen, loni 121 mužů a 25 žen. Na dvoumiliónové město nic moc.
A letos
Přihlášení je i tady standardně přes internet, obratem přijde konfirmační e-mail a je hotovo. Platí se na místě – 30 leva (asi 15 Euro). Letenka je oproti jiným destinacím za pakatel, stejně tak hotely. Nepředpokládal jsem, že v Sofii bude přehršel věcí, které by mě zajímaly (což se potvrdilo), zvolil jsem tedy pobyt na čtyři noci – pátek až úterý, závod byl v neděli.
Z letiště sice jezdí autobusová linka, ale stejně bych to ani potom neměl jednoduché. Raději jsem zamával, i po loňských zkušenostech z Bukurešti, na taxi. Bylo sice o pár leva dražší, než bylo v průvodci, ale i tak to bylo v normě (a vyrovnalo se to v úterý při cestě zpět na letiště, kdy jsem jel skoro zadarmo). Taxikář byl docela sdílný, dozvěděl jsem se třeba, že ten večer se hraje kvalifikační utkání s Chorvaty (velice důležitá informace!), při průjezdu kolem parlamentu prohlásil, že zrovna tady bude start a cíl nedělního maratónu (což jsem považoval za nesmysl, závod měl být úplně někde jinde).
Když mě vypakoval u hotelu, trochu mě zarazilo prostředí. Brzo jsem se ale přesvědčil, že takhle ušmudlané a rozbité je vlastně celé centrum města (a jinde jsem se nepohyboval). O to příjemněji překvapil vlastní hotýlek. Za pakatel jsem měl menší apartmá.
Odpoledne po příletu jsem se vydal jenom na zběžnou prohlídku okolí a zašel na večeři. Nechtěl jsem se dostat do případného střetu s fotbalovou chátrou, která si jistě kvalifikaci balkánských rivalů nenechala ujít. Na každém rohu byly sice evidentně zesílené policejní hlídky v plné zbroji, včetně přileb a štítů, ale raději jsem se uklidil na hotel.
Za sobotní dopoledne jsem pohodlně prošel vše, co tady stojí za vidění. Baziliku svaté Sofie (postavenou ještě za Římanů, kdy se město jmenovalo Serdika), ještě starší rotundu svatého Jiří (v současnosti se nachází na nádvoří hotelu Sheraton). Blízko sebe stojící bulharský pravoslavný kostel sv. Vzkříšení, mešitu (jedinou, kterou v hlavním městě muslimové mají), synagogu (prý největší sefardskou v Evropě), katolický kostel i rumunský pravoslavný kostel. Ještě chrám Alexandra Něvského (který mě moc nenadchnul, i když by asi podle průvodce měl) a ruský pravoslavný kostel. A to je vše, pokud nepočítám muzea a galerie.
A závod
Brzy odpoledně jsem se docoural k Národnímu stadionu Vasil Levskij, před kterým měla být registrace. Byla. Jediná bouda na kolečkách. Tam se zaplatilo startovné, odevzdalo potvrzení o zdravotní způsobilosti (opravdu, chtěli lékařskou zprávu, včetně tlaku, tepu a záznamu EKG, to vše ne starší než 3 dny!), nafasovala igelitka „with presents for runners“ (nepěkné bavlněné tričko a jeden energetický gel) a na závěr startovní číslo s integrovaným čipem (vlastně čísla dvě, ale zato bez zicherek). Aspoň jsem se nezdržel a mohl jít na hotel, zaplout do postele a léčit rýmičku.
Podle propozic byl start v deset hodin, ale při prezentaci byla nějaká podivná poznámka, že „akce začíná v 9,30“. Pro jistotu jsem ráno vyšel s pořádnou rezervou, co kdyby… Samozřejmě zbytečně, start byl normálně podle propozic. Tak jsem si v klidu zjistil, jak je to šatnami a hlavně s úschovnou, protože to mi zrovna z propozic jasné nebylo. A také jsem si prohlédl (zvenku) stadion. U hlavního vchodu jsou připomenuty úspěchy bulharských sportovců a světové rekordy, které tady byly dosaženy. Třeba, že v roce kdy jsem se narodil, tady vytvořil Valerij Brumel světový rekord ve skoku do výšky – 225 cm.
Konečně se přiblížil start a mohli jsme se řadit a postupně vybíhat, což samozřejmě nebyl žádný problém, je to v porovnání s jinými maratóny komorní akce. Postupně startoval v 9,40 lidový běh na 3 km (ti měli černá čísla), v 9,50 běh na 8 km (čísla se zeleným podkladem), v 10 my (čísla s červeným pokladem) a pět minut po nás běh na 20 km (čísla s modrým podkladem). Pochopil jsem, že tady funguje všechno nějak jinak. O půl desáté ještě nebyla zapojena časomíra a ve tři čtvrtě na deset ještě stáli lidi u výdeje čísel. Nikoho, a už vůbec ne pořadatele, to nijak nevyvádělo z míry. Ale asi oprávněně, protože časový pořad se opravdu na minutu dodržel.
Start a cíl byl, stejně jako celé zázemí závodu, na prostranství před stadionem. Trať maratónu měla pět identických kol, ostatní běhy zčásti kopírovaly ten náš osmikilometrový okruh, zčásti měly vlastní trasu. Centrem města se neběželo. Byla to taková motanice po silnicích s vyloučenou dopravou, přes park, kde byla první občerstvovačka (voda a málo zředěný ionťák) a zpět před stadión, kde na začátku cílové rovinky bylo druhé občerstvení (se stejným sortimentem). Pětky značené byly, ale já při nejlepší vůli nedokázal do konce závodu objevit cedule pět a deset kilometrů.
Značení trati bylo bez problémů, nebyly ani zapotřebí šipky na silnici. Všude byly kovové plůtky nebo bylo natažené „mlíko“, toho musely být stovky metrů. A navíc spousta policistů a pořadatelů, kteří by případné poplety usměrnili.
První tři kola byla poměrně záživná. V prvním jsme dobíhali závodníky na osmikilometrové trati. Spíše závodnice, to bylo třeba trochu načechrat peří (nebo aspoň zatáhnout břicho). Na začátku druhého kola prosvištěl kolem mě první závodník na dvacet kilometrů a postupně pak další, ale my jsme zase dobíhali ty pomalejší ze stejného závodu. Když jsem proběhl cílem druhého kola, procválali kolem černí maratónští kluci. Byla to sice jejich možná třetí liga, ale i tak byla radost se na jejich styl dívat.
Čtvrté a páté kolo byla docela nuda. Kratší závody už skončily a těch pár maratónců se rozprostřelo na osmi kilometrech a moc se toho nedělo. Další běžci mě brali o kolo (včetně prvních tří žen), s několika jsme se přetahovali, no a těm nejpomalejším jsem dal kolo zase já. Kochat se nebylo čím, okolo trati nebyla jediná zajímavější stavba, nic. Jediné, na co jsem se vždycky těšil, byl několikasetmetrový úsek před parkem, kdy jsme před sebou měli hory. Sofia je sice placatá, ale leží na úpatí pohoří Vitoša a jeho nejvyšší kopec – Černou horu s výškou 2,290 metrů – jsme měli před sebou.
Ke konci závodu už také nebylo ideální počasí. Ráno byla ještě docela kosa, ale zároveň se startovním výstřelem vylezlo z mlhy slunce a postupně se oteplovalo. V posledním kole už byl docela hic. Počasí docela kopírují i moje časy jednotlivých kol – první dvě 42 a půl minuty, potom 44, 45 a 48 minut.
Naprosto originální byl ale cíl. Žádná medaile, žádné občerstvení, ani voda, nic. Velký závod bez medaile mě napadá jediný – v Lichtenštejnsku, ale tam se místo medailí dávají zajímavé věcičky od firmy Swarovski. No a co se týká občerstvení, tak v zemi, kde zítra znamená včera, jsme v cíli dostali krajíček chleba a půl nožičky párku, ale je pravda, že vodu nám dali.
Skromnost je hezká vlastnost, ale takto pojatá propagaci mezinárodního závodu určitě neprospěje. Jestli si takhle v Sofii představují podporu kandidatury na evropské město sportu pro rok 2017, tak to, myslím, nevzali za správný konec.
A čísla
Do cíle doběhlo 149 maratónců (čas vítěze – 2:19:06) a 26 maratónkyň (čas vítězky – 2:40:53), naše barvy jsem zastupoval já a Zuzana Pokorná, která dala kousek nad 4 hodiny. Dvacítku dokončilo 288 mužů (vítěz – 1:07:26) a 85 žen (vítězka – 1:15:22), z toho 2 Češi a 1 Češka. Osmičku dokončilo 227 mužů a 173 žen, od nás nikdo. Výsledky lidového běhu na 3 km dostupné nejsou.
Mezi účastníky maratónu jsem napočítal 59 cizinců, ale číslo je třeba brát s rezervou, ve výsledcích je trošku chaos. Nejexotičtější borec dorazil z Marschallových ostrovů (skončil celkově druhý).
