Island?
S Islandem jsem se vlastně setkal pouze jednou. Na jaře roku 2010. Na ostrově začala soptit sopka s poetickým jménem Eyjafjallajökull a do vzduchu se dostalo obrovské množství prachu, které způsobilo přerušení leteckého provozu nad Evropou. Přesně v den, kdy jsem měl odletět na maratón do Bělehradu.
Jinak byl pro mě Island vzdálená zemička úplně na okraji mapy Evropy, zřejmě samý led a sníh (když už se jmenuje Iceland), kde nemůže být nic zajímavého. Naštěstí je všechno jinak. „Zemička“ je čtvrtinu větší než my (i když obyvatel je tady jen o něco více než v Ostravě), jejich nejvyšší kopec je o půl kilometru vyšší než Sněžka, mají nejmohutnější vodopády v Evropě a aby se neřeklo, tak také největší evropský pevninský ledovec. A také tady žijí trollové a skřítkové! A domorodci mluví islandštinou, což je vlastně zakonzervovaná staroseverština, kterou hovořili Vikingové.
Jako turista
Běží se v sobotu, letím středa až pondělí. Lepší by bylo mít více volna spíše po závodě, ale pokud jsem chtěl cestovat přes den, neměl jsem na výběr. V Praze na letišti všechno klaplo. Až na jednu maličkost – nedostal jsem palubní vstupenku na přípojný let, prý ji dostanu při mezipřistání v Curychu na transferové přepážce. S rodnou zemí jsem se rozloučil jako obvykle plzeňskou dvanáctkou v hospodě na letišti. Tentokrát mě cena 149 korun za půllitr nemohla rozladit, věděl jsem, že příštích šest dnů bude jenom hůř.
V Curychu jsem na tranfer desk s žádostí o palubní vstupenku neuspěl a tak až do nástupu do letadla byla ve mně malá dušička. Ale dopadlo to dobře, boarding pass jsem dostal při vstupu do gejtu. Pak už bylo vše bez problémů, na letišti v Keflavíku čekal flybus (jízdenku jsem měl koupenou předem přes internet) a za necelou hodinu jsem byl v Reykjavíku.
Na hotelu jsem se nezdržel, hlady už jsem skoro šilhal. Můj hotel (jeden z nejdražších, ve kterém jsem kdy bydlel, ale na zdejší poměry jeden z nejlevnějších) restauraci neměl. Pár kroků nedaleko ale hospůdka byla. Vybral jsem si stylově „Catch of the day“, prostě nějakou čerstvě ulovenou vodní havěť. Paní číšnice se mi ochotně jala vysvětlovat, co dostanu na talíř, ale já sotva pochopil, že jedna z těch věcí bude losos, zbytek jejího breptání jsem neusledoval. No co, jídlo bylo i tak vynikající a bylo ho dost i na můj hlad. A ani první islandské pivo nezklamalo.
Čtvrtek dopoledne jsem měl na courání po městě. Mezi hotelem a centrem města je jeden ze symbolů Reykjavíku – kostel Hallgrímskirkja. Zpočátku (dostavěli ho v roce 1986) z něj asi všichni nadšení nebyli. Je nezvyklá moderní stavba z betonu, která má vypadat jakoby z čedičových sloupů. Před kostelem nestojí socha žádného světce, ale Leifura Eiríkssona, který před tisícem let doplul do Ameriky.
Střed města tvoří příjemná všehochuť obchodů, restaurací, muzeí. Nechybí katedrála – Dómkirkja, parlament nebo radnice. Na jedné straně je moře, na druhé jezero. U přístavu je další superstavba – Harpa, něco jako kulturní a konferenční centrum. Vypadá jako trochu nepravidelná skleněná krychle, ne ale z hladkého skla, ale spíše to připomíná plástve. Pro mě nádhera.
Odpoledne mě čekal jeden ze dvou výletů, které jsem měl zajištěný přes internet. Golden Circle – Zlatý okruh. Jede se autobusem a jedná se o tři nej v relativní blízkosti (100 km?) hlavního města. Zajímavá je i vlastní cesta, během které si člověk udělá obrázek o zdejší krajině, ale třeba také zdálky uvidí „tu“ sopku, která před čtyřmi lety způsobila tolik nepříjemností.
Prvním cílem je geotermální oblast s gejzíry. Právě tady se nachází i gejzír s velkým G, neboli „Geysir“, který dal jméno všem podobným jevům na celém světě. Tenhle Velký gejzír už ale vodu nechrlí. Teď jej nahradil jeho soused Strokkur, který je aktivní každých 5 až 10 minut a horkou vodu vystřikuje až do patnácti metrů. Samozřejmě jsou tu i další gejzírky, kouřící jezírka s horkou vodou nebo místa, kde jde ze země pára.
Druhým cílem je jeden z nejmohutnějších evropských vodopádů – Gullfoss, česky Zlatý vodopád. Voda ledovcové řeky Hvíta tady padá přes skalnaté stupně do hloubky přes 30 metrů. Po straně vedou ve dvou úrovních chodníky, vyhlídka je úžasná. My to měli s krásným slunečným počasím a tak nad vodopádem byla duha, prostě hotový kýč.
Poslední zastávkou je Þingvellir. Pro Islanďany je to možná nejdůležitější místo na ostrově. Od roku 930 se tady na „Poli shromáždění“ scházeli všichni svobodní (ve smyslu nepoddaní) muži, aby zde rokovali a vynášeli soudy. Tento „Alþingi“ je považován za první parlament, první demokracii v Evropě. Je tady i druhá pozoruhodnost. Island se nachází na střetu dvou kontinentálních desek a právě tady v údolí je jeho projevem dlouhý příkop sevřený skalami, který se pomalu rozšiřuje a prohlubuje.
V pátek dopoledne jsem zvládl vlastně jen dvě věci. Nejdříve Perlan, což je stavba na kopci na kraji města, tvořená šesti obrovskými kovovými válci, zásobníky na topnou vodu, postavenými do kruhu a celé je to překryté skleněnou kopulí. Pořádají se tady výstavy, je tady luxusní otáčivá restaurace a hlavně z vyhlídkové plošiny je ideální výhled na Reykjavík a okolí.
Druhým úkolem na dopoledne bylo zjistit, jak to tady je s chlastem. V barech a restauracích není žádný problém, ale v samoobsluhách jsem viděl jenom light beer s obsahem alkoholu do 2,5%, výjimečně víno, tvrdý alkohol vůbec. Ve městě jsem na žádný specializovaný obchod s alkoholem nenarazil, tak jsem vyzkoušel jedno z nákupních center.
A povedlo se! Speciálka jedna radost. Všeho dostatek, víno samozřejmě jenom cizí, piva islandská i zahraniční (i naše), tvrdého neúrekom. „Národní“ šnaps je brennivín (asi obdoba dánského akvavitu), ale vyrábějí tady i vodku nebo gin, viděl jsem i kořalku z břízy (třeba to pálí ze zkvašeného listí, nevím).
Jako závodník
Odpoledne se šlo pro startovní číslo. Expo bylo ve sportovní hale na předměstí, ale naštěstí ve směru, kde jsem bydlel. Všechno perfektně zorganizováno, číslo a čip do boty jsem měl během minuty. Hůře na tom byli, co se přihlašovali na místě, ti tam museli strávit odhadem aspoň hodinu. Tak, ještě kontrola funkčnosti čipu, nafasovat triko a igelitku s dárky od sponzorů (třeba balíček špaget, ten určitě domů nepovezu). Ve druhé části haly byl obvyklý mumraj prodejců sportovního i méně sportovního zboží plus nějaké občerstvení. Marně jsem se ale pídil po prospektech na další maratónské akce.
Ráno v sobotu jsem se probudil do pošmourného dne. Dosud panovalo úplně neislandské počasí, nebe bez mráčku, a teď tohle. Zbytečně jsem si tři dny lámal hlavu, v čem poběžím.
Protože start maratónu byl v 8,40, nemohl jsem počítat, že půjdu normálně na snídani. Naštěstí se tady dal uvařit čaj a tak se to s jídlem ze sámošky (potkal jsem tam kluka a holku z Česka!) vyřešilo. Z hotelu jsem šel s obvyklou (tj. velkou) časovou rezervou, nesnáším přijít pět minut před startem. Skoro hned jak jsem vyšel ze dveří, potkal jsem první spoluzávodnici, postupně se přidávali další človíčkové v běžeckém a než jsem za půlhodinu došel do prostoru startu, byl nás už pěkný houf. Líbí se mi to stejně jako před dvaceti lety.
Zázemí pro běžce se nacházelo ve škole přímo na úrovní startovní čáry. Originálně byla řešena úschovna. Nafasovali jsme sice igelitový pytel s číslem, do kterého jsme vložili věci, ale všechno jsme pak nechali volně ve třídách, kde jsme se převlékali, nikomu se nic nepředávalo. Už jsem podobně řešení několikrát zažil, ale nesvůj jsem z toho vždycky.
Start byl na historicky první ulici města, Laekjargata, vedoucí od jezera k přístavu. Teď je to široká rovná silnice, kam jsme se spolu s půlmaratónci a štafetami pohodlně vešli, bylo nás okolo čtyř tisíc. Žádná tlačenice se nekonala, právě naopak. Pořadatelé s cedulemi označujícími sektory přišli tak 10 minut před startem a nastal pohyb spíše dozadu. Každý prostě ukázněně napochodoval, kam podle svého předpokládaného času patřil.
Ještě nějaké proslovy (že by i paní premiérka?) a konečně startovní výstřel. Klusat se dalo od začátku, a kdo na to měl chuť a energii, mohl se začít kochat. Národní galerie, radnice, národní muzeum, Perlan, lodě… Podstatné bylo, že se skoro pořád běželo v nějaké zeleni, snad polovina trasy byla kolem moře, dokonce jsme se dostali do přírody na kraji města a běželi kolem řeky, kde místní loví lososy. Prostě nejzelenější městský maratón na světě.
Mně se běželo dobře. Teplota skoro ideální, tak 10 – 12 stupňů. Trochu to občas kazil vítr. Vyhrál jsem to i oblečením, trenky, nahoře tenké triko s dlouhým rukávem plus tílko. Když se běželo za větrem, zdálo se, že by stačila jedna vrstva, ale když začalo foukat, byl jsem rád, že dlouhé rukávy mám.
Zabezpečení závodu bylo standardní. Občerstvovačky, kde měly být, voda, ionty, ve druhé polovině banány. Trasa byla na zemi jen tak lehce načrtnuta zelenými sprejovými šipkami, ale to spíš jenom pro formu, všude totiž byli nějací pořadatelé. Provoz na silnicích se nás netýkal, větší část trasy byla po cyklostezkách, a pokud se měla přebíhat vozovka, bylo to opět zabezpečeno lidmi od závodu (ti ovšem žádné problémy s řidiči neměli, taky se jezdí tak ohleduplně, že by nás pustili sami od sebe).
Překvapili diváci. Chladné seveřany jsem si představoval jinak. Jednak hrálo pár kapel a jednak dost místních neváhalo vyjít před svoje vilky a hlasitě fandit (nebo hrát na saxofon či na bicí). Dokonce jsem mezi diváky zaregistroval Češku! Aspoň si myslím, že to byla Češka, protože měla kolem sebe omotanou naši vlajku. Na dvanáctém kilometru na moje „Ahóój!“ nereagovala, na osmnáctém (stačilo přejít cestu) už to bylo lepší.
No a já jsem byl po delším čase se svým během spokojený. První pětka byla ještě přes 26 minut, zbývající už mezi 25 a 26. A hlavně se mi příjemně běželo, žádná krize, nic. Po 18. kilometr se šlo spolu s půlmaratónci, pořád byl nějaký kontakt, pořád se bylo na co dívat. Pak prdelky odbočily doprava, běžecká poezie skončila a začala běžecká próza. Rozestupy mezi běžci se zvětšily.
Utvořil jsem ale dvojičku s chlapíkem, kterého jsem si okamžitě překřtil na Wayne Rooney, určitě to byl jeho islandský brácha. Docela nám to spolu šlapalo, dokázali jsme udělat dost lidí. Vždycky mi sice odběhl na občerstvovačce, kde já si beru pití a pochoduju, zatímco on dostával flašku od kamaráda na kole a pil za běhu. No a na občertvení po 35. kilometru mě už Rooney nedoběhl. Nepotkal jsem ho ani v cíli nebo v šatně, chtěl jsem aspoň podat ruku.
Cíl byl na stejném místě jako start, akorát nás nasměrovali na levou stranu vozovky. Na pravé dobíhal lidový běh na 3 kiláky. Plynulý proud Islanďanů a Islanďat, skoro všichni v oficiálních červených tričkách, byl to pěkný pohled. Za cílem medaile, vrátit čip, skromné občerstvení (voda, ionty, banány, preclíky) a hurá do šatny. Oddechl jsem si, všechno bylo na svém místě, i plechovka piva. Oblékl jsem si suché triko a bundu a šel ještě povzbuzovat dobíhající závodníky. Moc dlouho ale ne, byl jsem přece jenom v trenkách a dala se do mě zima.
A zase jako turista
Maratónem svátek ve městě teprve začal. Plynule na závody totiž navázala akce „Reykjavik Culture Night“, největší festival na ostrově. 100 000 hostů, 600 nejrůznějších vystoupení, od muzikantů a dalších umělců až po ohňostroj. Co dodávat víc? Na pár hodin jsem se mezi domorodce vmísil, ale při „fireworks show“ v 11 večer jsem už dávno spokojeně chrupal.
V neděli dopoledne jsem nešel ani vyklusávat ani do kostela, ale do Národního muzea. Není to takový kolos jako v Praze, ale o to příjemnější. Expozice jsou tak akorát, aby člověk získal přehled, ale zároveň aby se v množství informací neutopil. Asi to Islanďané neměli během své historie vůbec jednoduché.
Odpoledne byl v plánu druhý výlet. Měl jsem se jet podívat na moře na velryby. Počasí se ale natolik zhoršilo, ochladilo se a hlavně se zvedl pořádný vítr, že cestovka akci zrušila. Mělo se odplouvat ve dvě, o půl dvanácté poslali e-mail, který jsem si přečetl dodatečně až večer. Takže jsem hodinu zbytečně čekal na autobus, který mě měl odvézt k lodi.
Místo tříhodinové plavby jsem si udělal tříhodinový výlet kolem pobřeží a do části města, kde jsem ještě nebyl. Ale aspoň jsem uviděl jedinou pláž na ostrově, kde se dá normálně koupat (do Atlantiku tady totiž vtéká termální pramen a tak v létě má voda 20 stupňů). A samozřejmě jsem nemohl vynechat návštěvu hřbitova, který vypadá spíše jako příjemný park a kde jsem mohl studovat zvláštnosti islandských příjmení (která ale vůbec nejsou příjmení, jak je používáme my).
No a v pondělí se letělo domů. Tentokrát přes Kodaň, zase s novinkou týkající se palubní vstupenky, kdy na jednom lístku byly obě – do Kodaně i do Prahy. Ale hlavně, že jsem letěl, začala totiž být aktivní sopka (opět s krásným jménem – Bárdarbunga) a hrozilo, že mohou nastat zase problémy. Prostě jak říká klasik: „Furt se něco děje“.
A ještě trochu statistiky
V historii maratónu v Reykjavíku zanechali Češi překvapivě výraznou stopu. V roce 1994 vyhrál závod Pavel Kryška za 2:22:41. Tento čas je osmým nejrychlejším v dosavadních jednatřiceti ročnících. V roce 2006 vyhrál Jirka Wallenfels, který byl ještě třetí v následujícím roce. A v roce 1994 ještě doběhla na třetím místě Helena Šediváková, její čas 3:00:45 je historicky dvacátý.
Letos dokončilo maratón 889 lidiček ze 43 zemí (z toho 238 žen), půlmaratón 2 218 (1 030 žen) a desítku 6 213 (více než polovina – 3 688 – žen). Pro mě jsou to s ohledem na počet obyvatel Islandu nepochopitelné cifry. Samozřejmě na maratón a půlmaratón přiletí dost cizinců, ale určitě ne na desítku. A Češi a Slováci? Tři čeští maratónci a jeden půlmaratónec, ženu jsem neobjevil žádnou, stejně tak nikoho ze Slovenska. Čas vítěze – 2:18:00 (třetí nejrychlejší v historii), vítězky – 3:01:47.
