Start na letošním Perunovi byl pro mě takovou malou povinností a už od začátku sezóny to pro mě byl jeden z vrcholů domácích horských závodů. Rozhodování nebylo vůbec složité protože:
- závod měl statut MČR
- chystala se zde velká konkurence
- pořádal to můj kamarád Maky
- mám to skoro za barákem
- ty šílené převýšení mě docela baví!
Týden před závodem jsem si s přáteli prošel první polovinu závodu a hned po prvních kilometrech té naší ,,procházky,, jsem si udělal jasno o tom, jak to celé asi bude naostro vypadat. V duchu jsem si také přál, aby bylo vhodné počasí pro tento závod – z mého pohledu tedy déšť, bahno, zima, mlha a nejlépe ještě vítr, takové podmínky mi prostě sedí a já si můžu závod naplno užít!
Tak tedy sobota 3.5! Budím se do mlhavého, chladného a propršeného rána, přesně takového jaké jsem si přál. Celý závod jsem měl do detailu naplánovaný a doufal jsem v nějaké slušné umístění v první desítce, protože jen při pohledu do startovní listiny bylo jasné, že to žádný pouťák nebude.
Přeci jen už jsem nějaké ty zkušenosti posbíral, takže žádné velké stresy před startem se už neodehrávaly, jen jsem se cítil trochu jako exot, když jsem šel na start bez hůlek, jen v kraťasech a trika bez rukávů , s mobilem a 250 ml vody. Jen jsem někde z davu zaslechl, že poběžím asi dost rychle, když jsem se oblékl tak nalehko.
Start závodu nemělo cenu nějak hrotit, bylo úplně jedno jestli byl člověk nahoře na Javorovém první nebo desátý, protože pak na něj ještě čekala velice slušná a náročná zábava. Zvolil jsem tedy opět rozumný start a pohyboval jsem se někde kolem pátého místa. Měl jsem v plánu běžet napůl plynu až do míst, kde se sbíhá do Řeky a tam to prostě napálit, protože to bylo z mého pohledu docela klíčové místo celého závodu.
Jak jsem tedy naplánoval, tak jsem i v reálu uskutečnil, na začátku seběhu (tím prvním, který vedl přímo lesem) jsem se dotáhl na Honzu Havlíčka a v druhém technickém seběhu (v tom korytě, které si jistě všichni užili) jsem se dostal do čela a od té doby, jsem běžel na prvním místě až do cíle.
Zpět ale k Řece, pod sjezdovku jsem doběhl s mírným náskokem a čekala mě nekonečně dlouhá sjezdovka (chůze ve vysoké a mokré trávě – moc příjemné) a také nekonečně dlouhý seběh, který jsem si ale dost užíval, stále jsem měl však Honzu Havlíčka v zádech.
Toto místo bylo klíčové také kvůli občerstvení. Zde mi hodně pomohl Honza Weber (salomon-run.cz), který mi podal nové pití a sáček mých oblíbených gumových medvídků.
V následujících kilometrech jsem si držel stále mírný náskok a snažil jsem se dávat co nejvíc do seběhů, protože většina mých konkurentů byli výborní běžci vrchaři a ty seběhy měli myslím trochu slabší, za to do kopce mi dávali docela sadu.
Zhruba po třiceti kilometrech už jsem nikoho za sebou neviděl a běžel jsem si tak trochu svůj sólo závod, i když jsem pořád čekal, že mě někdo zezadu za chvílí dotáhne, protože druhá část závodu byla velice běhavá, bez výraznějších krpálů.
Závěrečnou část jsem vůbec neznal, až jsem pomalu začal pokukovat po hodinkách a viděl jsem tam skoro osmatřicet kilometrů, říkal jsem si, ty vole za chvíli budu v cíli! Jen ten čas se mi moc nezdál, protože původní odhady byly, že vítěz bude bojovat o to, aby se dostal pod pět hodin!
Poslední dva kilometry už jsem byl totálně KO, co minutu jsem se díval za sebe, jestli tam někdo není, byla mlha, nic moc nešlo vidět. Občas jsem byl tak zoufalý, že jsem na chvíli zastavil a pořádně se do té mlhy díval, jestli tam fakt někdo není. Kdyby mě někdo dohnal, tak bych už neměl sebemenší sílu ani vůli na nějaký závěrečný souboj!
Závěrečné metry mě doprovází jeden z pořadatelů a utěšuje mě, že už je to jen kousek, opravdu jen kousek, v té mlze nešlo vůbec nic vidět, jen už jsem zaslechl nějaké hlasy a také se začal rýsovat cílový oblouk a to byla ta nejlepší chvíle, protože být to ještě o kilometr delší, tak bych si tam asi někde sedl na pařez, sundal boty a šel spát, protože jsem měl opravdu dost!
Každopádně opět super okamžiky, vítězství, navíc ve skvělém čase 4:07 hod a až za mnou taková jména jako Pavel Brýdl, Honza Mrázek, Honza Havlíček nebo Petr Vabroušek! A pak už to všichni asi znáte, únavu vystřídá euforie, převlečete se do suchého, dáte si něco dobrého k jídlu, napijete se a jste nejvíc happy, a právě takový byl Hyundai Perun Skymaraton 2014!
