Byl to boj a počasí bylo opravdu extrémní. Ale stejně jako loni, tak i letos se mi podařilo na náročné LH24 zvítězit. Radost je o to větší, že se letos sešli na startu opravdu ti nejlepší a počasí připravilo mnohem těžší podmínky než loni.
Před startem se opět jako vždy spekulovalo jak se s tím kdo vypořádá. A hlavně jak velký vliv na výkony bude mít letošní terén s minimem sněhu, zato s kameny a ledem. Diskutovat o tom, jestli by to bylo lepší se sněhem nebo bez něj, je myslím zbytečné, protože každému sedí něco jiného.
Osobně jsem si před závodem myslel, že to v těchto podmínkách bude strašně těžké a nedovedl jsem si představit, jak budu sbíhat Lysou třeba v sedmém kole. Nakonec mi však terén neskutečně sedl a ještě v desátém kole jsem byl přesvědčen, že těch 14 okruhů padne.
Po desátém kole se z toho však staly pořádné psychické muka, které byly horší než ten nejhorší sen, a když jsem se pak dozvěděl, že mám náskok skoro celého jednoho kola, všechno to nadšení do dalších okruhů zcela opadlo a začal ten pravý boj, už to jen nějak dojít a v klidu si to užít jako loni.
Příprava na na závod
Jak už jsem někde psal, je to dlouhodobá záležitost. Ale taková nějaká speciální příprava na letošní závod začala někdy po Vánocích, kdy jsem omezil běhání a soustředil se spíše na dlouhé trekové tréninky na několik hodin s velkým převýšením.
Týden před závodem už jsem víceméně jen odpočíval a promýšlel taktiku. Jelikož mi loňská strategie přinesla úspěch v podobě prvního místa, rozhodl jsem se, že budu to samé praktikovat i letos, tzn. nepřepálit začátek, nezdržovat se moc v depu, držet konstatní tempo a hlavně se nezranit.
Původní záměr byl běhat okruhy za cca 1:40 hod., což by v cíli vyneslo 14 okruhů, ale dost natěsno. Jenže jít první tři kola za 1:40 hod. je neskutečně těžký úkol, protože (i když se to mnohým asi nezdá a myslí si svoje) je to strašně pomalé tempo.
Na Sepetné jsem měl opět připraven svůj podpůrný tým (rodiče, brácha, ségra), kteří mi pomáhali s přípravou jídla, pití a dalších nezbytností tak, abych se tam nezdržoval moc dlouho a mohl se soustředit pouze a jen na výkon.
Start a 1–3 okruh
V sobotu ráno byla neuvěřitelná kosa a dokonce i sněžilo a předpověď slibovala na noc neskutečné mínusové teploty. Všechno jsem měl připravené a promyšlené a bylo jen na mě, jak se stím vypořádám.
V 11 hodin bylo odstartováno, první kilák a půl od bývalé pily k transformátoru jsem pojal jako krátký rozklus před celým tím peklem. Když jsem pak přešel do chůze, mnozí si dělali sradnu, jak můžu takhle vyhrát.
A stejně jsem to přepálil, i když jsem se snažil sebevíc, ty tři první kola jsem šel za cca 1:30 hod na kolo, což mě znepokojovalo, protože to byl dobrý způsob jak se zatavit.
Zima byla opravdu velká, hlavně na severní sjezdovce a na větrech, kde to foukalo nejvíc. Hned po prvním kole jsem vypadal jak děda Mráz a hned jsem musel trochu měnit taktiku, protože pití i jídlo rychle mrzlo, takže jsem musel postupem času doplňovat nové každé kolo.
4–10 okruh
Tahle část byla asi nejlepší a nejvíc se mi povedla. Konečně jsem se dostal do toho správného tempa a pomalu jsem začal navyšovat svůj náskok. Všude na trati jsem cítil obrovskou psychickou podporu a každé povzbuzení od lidí co jsem předběhl, mě hnalo pořád kupředu, za což samozřejmě všem děkuju.
Občas to sice bylo hodně na palici, ale motivaci jsem nemusel hledat moc dlouho, stačilo si dávat krátkodobé cíle, poslouchat hudbu nebo jednoduše myslet na to, že po každém kole si dám něco teplého k jídlu a pití.
Nejhorší a nejtěžší z celého závodu byly pro mě ty seběhy. Loni, kdy bylo dost sněhu, se to dalo hezky pustit a trochu si odpočinout, najíst se a napít. Tentokrát se však musel člověk soustředit na každý krok, protože sebemenší ztráta koncentrace mohla znamenat pád, který by vzhledem k povrchu mohl být taky poslední v tomto závodě.
Když jsem sbíhal a dokončoval desáté kolo, pořád jsem si v hlavě propočítával, kolik toho ještě stihnu. Těch čtrnáct by bylo hezkých v těchto podmínkách, ale veděl jsem, že udržet ty poslední kola aspoň kolem 1:50 hod. by bylo nesmírně težké.
Když jsem se pak na Sepetné dozvěděl, že mám na Zbyňka náskok skoro jednoho kola, všechno se ve mě zlomilo a v duchu jsem si říkal, že se tady přece už nebudu takhle ždímat.
10–13 okruh
V podstatě už bylo rozhodnuto a já si dal za cíl dojít si v klidu a pohodě pro druhé vítězství v tomto závodě. Ten šílený mráz naštěstí trochu opadl a vyjasnilo se. Ale jakmile jsem začal tempo zvolňovat, začalo se to zdát být nekonečné, ztratil jsem veškerou motivaci běhat běhavé úseky, drtit to do kopce, prostě už to bylo hodně na hlavu a vůbec to neubíhalo.
Naštěstí jsem ve dvanáctém okruhu dohnal Zbyňka a tak nějak jsme se po zbytek závodu oba dotlačili do cíle, kde jsem doběhl někdy před půl desátou.
V cíli to byla už taková klasika, radost, štěstí, nějaký ten rozhovor (už jsem si docela zvykl), ale hlavně ta ohromná úleva, že už nikam dál nemusím.
Vyhlášení vítězů jsem si opravdu užil, protože v místní tělocvičně, jsem jako malý se sportem začínal, a i když jsem byl hodně unavený, byl to pro mě velký zážitek.
Celý závod jsem šel v jednom oblečení a měnil jsem pouze zmrzlé šátky na hlavě. Nejvíce jsem ocenil špičkové boty s hřeby SALOMON SNOWCROSS a lehkou záložní bundu SALOMON S-LAB LIGHT JACKET.
V noci mi na cestu svítila skvělá čelovka PETZL NAO a do kopců mi pomáhaly lehké karbonové hole LEKI TRAVELLER.
Na závěr nesmím zapomenout poděkovat hlavně mému podpůrnému týmu, bez kterého bych to takhle hladce nezvládl. Velký dík patří také mým partnerům SALOMON, SUUNTO, SALOMON-RUN.CZ, LEKI jejichž vybavení mě v těch náročných podmínkách podrželo a nezklamalo.
Děkuju také všem, kteří mi fandili a věřili, že to dám!
Nyní mě čeká několikadenní odpočinek a závěrečná příprava na jeden z vrcholů letošní sezóny, březnovou TransGranCanarii.
