Letošní jubilejní dvacátá Pražská stovka slibovala náročnou 145 km dlouhou trať s více než pětitisícovým převýšením a tradičně silnou konkurencí. Do Modřan jsem vyrážel z Beskyd tradičně vlakem s větším předstihem, abych měl dost času na klidnou přípravu.
Je to už taková klasika, dokoupit nějaké jídlo, baterky do čelovky, prezentovat se, v klidu se sbalit, pokecat s kamarády a odstartovat. Předpověď počasí slibovala silný vítr (po Evropě zuřil orkán Xaver), sněžení a trochu mrazu, takže vcelku dobré vyhlídky, až na ten vítr! V devět večer odstartovalo ze Sofijského náměstí v Modřanech zhruba 300 účastníků.
Dlouho jsem plánoval jak takový závod vůbec rozběhnout, protože 145 km, to už je slušná porce a dalo by se zde při přepáleném začátku dobře vytuhnout. Až zhruba do 25km jsem si běžel svoje a snažil jsem se nenechat ovlivnit prvními závodníky, kteří běželi na můj vkus hodně rychle.
Zhruba po třech hodinách závodu jsem se dotáhl na čelo závodu a spolu s Lukášem Masákem jsme začali udržovat neskutečně rychlé tempo. Ze začátku jsem si myslel, že Lukáš brzy vytuhne a já si dál poběžím svoje, jenže jak se později ukázalo, že je to neskutečný bojovník s obrovskou vůlí a odhodláním!
Lukáš měl jednu velkou výhodu, byl místní a skoro celou trať velice dobře znal, takže když jsem mu já trochu poutekl, tak na prvním rozcestí, kde jsem se musel zorientovat kam dál, mě zase doběhl a tak se to několikrát opakovalo. Občas jsem zahlédl závodníky za náma, ale náskok jsme měli stále dost veliký.
Na 60 km (kontrola Všeradickém pivovaru) jsme dali bleskovou polévku a běželi dál. Tady jsem Lukášovi utekl za celý závod asi nejvíc, jenže jsem bohužel přeběhl jednu kontrolu a musel se vracet, sice to bylo jen pár desítek metrů, ale i to stačilo, aby mě Lukáš zase dohnal.
Dál už jsme zase běželi spolu, čekal jsem, jestli nás zezadu někdo doběhne, třeba Cypra nebo Stárek, ale stále nikdo, takže jsme opět osamoceni doběhli na kontrolu na 80 km do Králova Dvora, opět rychlá polévka a vstříc denní části závodu (posledních sakra těžkých 65 km).
Co se týče orientace, trochu jsem zariskoval a zvolil navigaci v mých hodinkách Suunto Ambit a musím říct, že rozhodně nezklamala (samozřejmě jsem s sebou musel mít externí baterii).
Většinu trasy jsme běželi, kromě těch největších stoupání, která jsme dávali rychlou chůzí, takže to ubíhalo vcelku rychle a navíc, když nemá člověk žádnou krizovku, tak ho to strašně moc baví.
Karlštejn (105 km) opět rychlá polévka a další pokus Lukášovi utéct, bral ještě vodu, takže jsem měl nějakou chvíli k dobru. Jenže mě po chvíli zase dobíhá, ta poslední polévka ho nějakým způsobem nakopla. Od té chvíle jsme to rozběhli ještě rychleji než ze začátku. S pomyšlením na to, že nás někdo může dohánět, jsme se několikrát přistihli, jak běžíme i do prudkého kopce! Nahnáno jsem měl osobně po celý závod, protože žádnou informaci o tom, jak je to za náma jsem neměl.
Začali jsme být tak rychlí, že Olaf nestíhal dávat kontroly a dokonce nestíhal ani doznačovat trať. V Nazaretu jsem Lukášovi skoro nestíhal, byl to neskutečný fičák, přes popadané stromy, přes potok a tak pořád dokola, až jsem se pomalu začínal bát, že tohle nevydržím, vše se ale opět srovnalo v následném stoupáku.
Pomalu, ale jistě se začaly blížit poslední kilometry závodu, které obvykle bolí nejvíce a strašně pomalu ubíhají. Člověk si řekne, že je to už jen patnáct kilometrů, ale když si uvědomí co všechno ještě musí absolvovat, aby se dostal do Modřanské rokle, je to prostě na palici. Navíc když příjdou ty pověstné bílé šipky, které jsou prostě všude je to nekonečné, ale to si člověk musí zažít.
Oba už jsme byli s Lukášem docela otupělí a únava byla znát, stále jsme se však snažili držet tempo a být co nejdřív v cíli. Bylo jisté, že čas, který jsem před závod plánoval, tedy pod dvacet hodin, padne.
A je to tady Modřanská rokle, poslední stoupání a závěrečné stovky metrů do cíle, který byl opět v základní škole Profesofa Švejcara v Modřanech. Cílový čas 18:40 hod, doběhli jsme s Lukášem vzhledem k vývoji závodu společně, unavení a pěkně vyřízení, ale první a nesmírně šťastní!
Můj čtvrtý start na tomto závodě mi tedy opět vyšel a po předchozích dvou vítězstvích se mi podařilo zvítězit i potřetí z čehož mám velikou radost, protože každý ročník Pražské stovky je nesmírně těžký a člověk si musí sáhnout opravdu na dno a předvést to nejlepší.
Poděkování patří Olafovi Čihákovi, který opět vymyslel super trať, na které se člověk opravdu nenudil. Velké poděkování si také zaslouží celý realizační tým, který zvládl celou akci ukázkově i ve skromných podmínkách. Nesmím zapomenout ani na Lukáše (bývalého cyklistu, který už moc netrénuje), protože bez něho, bych se do cíle, tak rychle nikdy nedostal.
