Po čtyřleté pauze po soulské olympiádě jsem pochopitelně už nebyl žádný nováček, a tak byly Letní olympijské hry v Barceloně roku 1992 mým jasně stanoveným cílem. Bylo to v době, kdy jsem měl již za sebou svůj nejlepší maratonský výkon, čas 2:11:12, ale samozřejmě jsem nebyl žádným velkým favoritem. Jenom už jsem na Hry odjížděl s touhou dosáhnout slušného, a ve srovnání s maratonem v Soulu i výrazně lepšího výsledku.
První polovina tehdejší sezony se mi vydařila, spokojenost převládala po absolvovaném maratonu v Tokiu i ve Vídni. Barcelonská olympiáda se konala v její druhé polovině, přesněji v letním červenci. Připravoval jsem se opět ve vysokohorském prostředí, jak ve Vysokých Tatrách, tak ve středisku Font – Romeu. Do Španělska jsem tedy odjížděl pocitově s dobrou formou.
Tentokrát jsem neletěl hromadně s ostatními, Barcelona je relativně blíž, takže možností spojů bylo mnohem více. Do Španělska jsem se dostal asi čtyři dny před startem závodu, jenž se konal tradičně v poslední den Her.
Barcelona, přestože je relativně na pobřeží Středozemního moře, je docela kopcovitá. Olympijský stadion se rozkládá na hoře Montjuic. Samotný maraton se nekonal způsobem okruhů, ale běžel se z místa na místo, odstartován byl u Středozemního moře, následujících třicet pět kilometrů lemovalo pobřeží Costa Brava a teprve poté se běželo kousek centrem města a vybíhalo se nahoru směrem k již zmiňované hoře.
Odstartováno bylo někdy v podvečer a dobíhalo se takřka za šera. Podmínky v turisticky oblíbené oblasti byly logicky teplé, vlhké, ale má aklimatizace proběhla vcelku v pořádku, takže jsem s podmínkami neměl vůbec problémy. Závodu se zúčastnilo zhruba sto třicet běžců, dával jsem si záležet, abych se například při občerstvování nedostal do nějaké skrumáže a nedoplatil na to. Přesto jsem se v dlouhých pasážích závodu objevoval na jeho čele.
Běželo se dlouho relativně pomalu a trhat se vše začalo zhruba na dvacátém kilometru díky několika nástupům. V ten moment jsem byl opatrný, raději jsem si chtěl držet své rozumnější tempo, začínal jsem mít pocit, že závod velmi zrychlil a já nechtěl nic zbytečně přepálit.
V samotném centru už došlo k většímu drobení na skupinky. První skupiny jsem se nedokázal udržet. Pak jsem měl drobnější incident se závodníkem z Džibutska, který se na mě obořil, protože mu někdo přišlápnutím vyzul botu. Já jsem to nebyl, ale vzápětí mne ten samý závodník překvapil, když si vyzul druhou botu a olympijský závod doběhl bos.
Posledních deset kilometrů jsem absolvoval v podstatě sám, dobíhal jsem průběžně některé běžce z vedoucí skupinky. Závěrečné stoupání bylo velmi náročné, ke všemu se taky přidalo horko a rozpálené ulice plné diváků. Závod jsem dokončil v čase 2:16 a skončil na 19. místě z celého startovního pole. Po doběhnutí, za soumraku, pro mě výsledek zprvu znamenal velké zklamání. Vnitřně jsem toužil po umístění do desátého místa. S odstupem času vše ale vidím trošku jinak. Na olympiádu už se mi nikdy nepodařilo dostat, protože o čtyři roky později mé třetí účasti, konkrétně na olympiádě v Atlantě, bránilo zranění. Zpětně si říkám, že výsledek nebyl zase tak špatný, přece jenom se jedná o maratonský závod s velkou závodnickou konkurencí a kdyby například Keňané nebo Etiopané mohli na závod postavit třeba deset běžců, špička by se ještě o něco více rozrostla.
Dnes jsem smířen s tím, že pro mě nakonec bylo umístnění i výsledek docela dobrým úspěchem, byť to tenkrát nedopadlo úplně podle mých představ. Má rodina za mnou tehdy do Barcelony přijela, během závodu jsem je na trati i zaregistroval, a rozhodl jsem se, že ještě týden po skončení Her v Barceloně zůstanu a užiju si odpočinku s rodinou v rámci regenerace.
Měl jsem jeden drobnější problém. Rozpálený asfalt mi zapříčinil zpuchýřovatění mých chodidel a písčité pobřeží Costa Bravy nešlo moc s puchýři dohromady. Až snad čtrnáct dní po maratonu jsem své drobné olympijské zranění přestal cítit.
Barcelona pro mě byla ta přijatelnější olympiáda, získala si mě nejenom olympijská vesnice ve formě jakéhosi sídliště, ale také intimnější nádech celých Her. Rád vzpomínám na sympatické a nezapomenutelné momenty, ať už na účast amerického basketbalové Dream Teamu nebo na Roberta Změlíka, tehdejšího olympijského vítěze, se kterým jsem se v té době spřátelil. Robert se po závodě účastnil tradiční tiskové konference a zapomněl si svou zlatou medaili v taxíku. Naštěstí se později našla.
Já si sice žádnou medaili z Olympijských her v Barceloně nepřivezl, ale vzpomínky ve mně už zůstaly napořád.
