Nedávno jsem shodou okolností viděl v televizi pořad s názvem Třináctá komnata, tentokrát věnována Josefu Karasovi, česko-kanadskému desetibojaři, který měl velký sen dostat se na Letní olympijské hry v Pekingu v roce 2008. Jeho sen se bohužel vzhledem k dost vážným zdravotním problémům se zády neuskutečnil. Já jsem měl to štěstí, že jsem se hned ve druhém roce své maratonské kariéry kvalifikoval na Olympijské hry v roce 1988, jež se konaly v jihokorejském Soulu.
Bylo to období za trenéra Juraje Benčíka, který trénoval velmi silnou chodeckou skupinu, a na olympiádu mě takřka prosadil. Zažíval jsem pochopitelně nepředstavitelné pocity. V podstatě jsem k tomu přišel jak slepý k houslím strašně rychlým nástupem. Na jaře jsem v rámci kvalifikace zaběhl celkem slušný čas, který limitně stačil, a společně s Martinem Vráblem jsme byli nominováni jako dva českoslovenští maratonci.
Příprava probíhala dobře, ještě na jaře jsem zaběhl dva maratony, tuším, že za čas 2 hodiny 13 minut, jenž se stal v té době nejlepším českým výkonem (tenkrát ještě rekordy neplatily). Na olympiádu jsem trénoval jak ve Vysokých Tatrách, tak v rámci vysokohorského soustředění také na hranici mezi Španělskem a Francií v Pyrenejích, ve středisku Font-Romeu. Vzhledem k tomu, že se olympijské hry konaly na jiném kontinentu, museli jsme se připravit na dost výrazný časový posun. Vše bylo podtrženo ještě tehdejší složitou dopravou, letěli jsme přes indickou Bombaj.
V Soulu jsem strávil tři týdny. Vůbec jsem neměl představu, do čeho jdu. Nikdy jsem nebyl tak daleko od domova, poprvé jsem letěl na jiný kontinent, byl jsem vlastně úplný nováček, nezkušené ucho, co mělo všechno ještě před sebou.
Olympijská vesnice i s olympijským parkem byla naprosto neskutečná, ohromný a nově vybudovaný moderní komplex si mě ihned získal. Vesnice byla úplně soběstačná, byly tam jídelny, restaurace, diskotéka, sportovní zařízení, herny, tedy z velké míry záležitosti, které člověk u nás neměl šanci kdykoliv spatřit. Ke všemu se navíc přidalo přepychové ubytování.
Párkrát jsme také navštívili centrum města, které bylo od vesnice vzdáleno cestou taxíkem jen pár minut. Obklopovaly nás mrakodrapy, kolem jezdila auta, která se k nám vůbec nedovážela (Hyundai, Daewoo), obchody s nepředstavitelnou elektronikou (jež si dokonce někteří sportovci pořizovali domů).
Samozřejmě nám bylo doporučeno, abychom olympijskou vesnici neopouštěli a veškerý trénink absolvovali v olympijském parku nebo přímo ve vesnici, ale každý byl pochopitelně zvědavý, takže jsem několikrát vyběhl mimo a tam se seznámil i s obrazem periferní části Soulu, s takřka vesnickou oblastí, která byla výrazným kontrastem s centrem města nebo olympijskou vesnicí.
Musel jsem ještě trénovat, protože maraton se tradičně koná až poslední den celých her, což je pro závodníky docela nevýhoda – z olympiády jako takové člověk totiž nic nemá, nemůže jezdit na jednotlivá sportoviště a sledovat nejlepší zápolení celého sportovního světa, jelikož se stále dvoufázově trénuje. Naštěstí byly vhodné tréninkové podmínky, relativně vlhko a teplo, ale jinak jsme měli dostatek možností k závěrečné přípravě. V olympijském parku se krásně klusalo, byly tam rozlehlé cestičky, takže i v tomto naprosto bez problémů.
Čtrnáct dní před startem se stala jedna úsměvná příhoda. Trénoval jsem na dvoukilometrovém okruhu kolem olympijské vesnice a v nějakém druhém kole se ke mně přidal neznámý běžec černé pleti. Běželi jsme spolu v podstatě celou dobu, dokud jsem nedokončil plánovanou třicítku. Nevím, jestli mu to pasovalo, zda klusal, nebo stejně jako využíval tempového tréninku. Prostě se přidal, běžel se mnou a nijak se nevyjadřoval. Nakonec jsme se jen pozdravili a zjistil jsem, že byl snad ze Zimbabwe.
Při pozdějším pohledu na výsledkovou listinu jsem našel, že závod ani nedokončil, a tak jsem se zajímal o osobní rekord, se kterým na olympiádu přijel. Pousmál jsem se, když jsem si přečetl, že jeho osobák byl zhruba na úrovni tempa, které jsme v rámci tréninku vedle sebe běželi. Prakticky si tak pár dní před maratonem zaběhl svůj rekord na tréninku. Kdo ví, jestli to měl v plánu a kolik se to projevilo na samotném závodě.
Podařilo se mi i docela dobře aklimatizovat, měl jsem pocit, že by všechno mohlo vyjít. Samotný maraton ale ukázal trošku jinou realitu. Zpočátku jsem běžel s velkým respektem, ale zhruba od pátého až desátého kilometru jsem začal cítit, že se mi neběží vůbec dobře. Stále mě píchalo v boku. Někde na třicátém kilometru, v místě podbíhání jednoho mostu, byla bolest už tak veliká, že jsem si musel na chvíli sednout, vůbec se nedalo chodit, natož běžet.
Jak jsem tak seděl na obrubníku silnice, začaly se ve mně probouzet myšlenky – „Jsi přece na olympiádě! Buď za to vděčný, hodně ti pomohl trenér, možná se ti už nikdy nepoštěstí olympijský závod běžet.“ Podařilo se mi nějak zmátořit a rozběhl jsem se s cílem prostě nějak doběhnout. Do cíle jsem přes velkou bolest doklusal na 55. místě, což možná z asi 130 startujících nebylo nic tragického, ale s časem 2:26:12 jsem prostě spokojen být nemohl ani náhodou. Vítězem závodu se stal Ital Gelindo Bordin.
Pocity z maratonu tedy nemohly být příliš pozitivní. Následující den náš týmový fyzioterapeut zjistil důsledek mých zdravotních problémů – zablokovaný hrudní koš. V podstatě tedy maličkost, která se, kdybych o tom věděl, dala odstranit i těsně před startem.
Stalo se, možná jsem holt zaplatil nováčkovskou daň, ale i tak mohu celkově na své první olympijské hry vzpomínat jako na něco velkého. Poznal jsem nový, velice moderní kontinent, Jižní Korea se pohybovala úplně někde jinde než naše Československo.
Kladné pocity tedy převládaly i přesto, že mé sportovní vystoupení nebylo úplně nejlepší. Tušil jsem však, že bych si olympijskou chuť ještě rád za čtyři roky spravil…
