Po absolvování svého prvního a navíc vítězného maratonu v Budapešti jsme se s trenérem domluvili na tom, že se na podzim roku 1987 zúčastním klasického Mezinárodního maratonu míru v Košicích.
Velkou část přípravy jsem absolvoval ve Vysokých Tatrách, kde mi největšího rádce dělal již zmiňovaný Ferko Višnický. Příprava se vcelku povedla a má očekávání se tedy mohla vrhnout směrem k metropoli východního Slovenska.
Maraton se tradičně běhával první říjnovou neděli, na tenkrát ještě klasické trati z Košic do Seně a zpět. Jedná se v podstatě o absolutní rovinu, kde jde vidět na několik kilometrů před sebe. V dnešní době se v Košicích běhá již na úplně jiných tratích, ale i dnes jde o klasickou obrátkovou trať s vyběhnutím u stadionu Lokomotivy Košice.
Dále se běhávalo částečně přes město a po dlouhé a táhlé silnici směrem na město Seňa a opět zpátky. Závod pro mě vždy znamenal jakýsi vrchol a sen, vůbec značka mezinárodního maratonu míru něco znamenala, byl to totiž prakticky jediný maratonský závod, jenž byl přenášen Československou televizí částečně v přímém přenosu.
Mezinárodní ráz dávaly maratonu účasti závodníků ze spřátelených zemí, dokonce i ze Severní Korey. Dnes lze jen velmi těžce odhadovat, jestli tam vůbec někdo profesionální běhá, ale v době našeho socialismu se takových závodů účastnili běžně. Doplňovali je i borci ze Sovětského svazu, bývalého východního Německa nebo také z Etiopie.
Největší konkurenci tedy znamenali závodníci z východu, což možná částečně snižuje onu kvalitu konkurence v dnešním měřítku, ale zobecnit se to rozhodně nedá, pozdější vítěz Jörg Peter má osobní rekord 2:08:47. S Peterem jsme se ještě několikrát závodně střetli.
Jako druhého nejstaršího maratonu na světě (po tom bostonském) se jej účastnilo velké množství závodníků, přijeli silní Korejci, kterým byla v relativně příjemném maratonském počasí pod mrakem asi zima. Během závodu jsem si totiž všiml, že se vůbec nepotili, zatímco z ostatních běžců v čelní skupině pot po pár minutách běžně odkapával. Trošku mě na ně mrzelo, že vepředu nechtěli vůbec táhnout.
Je fakt, že jsou jako Asiaté drobného vzrůstu, ale celý čas se jaksi zákeřně schovávali a na rovné silnici bez jakékoliv krajnice se krčili zašití a bez dosahu větru prakticky až na trávě vedle vozovky. Ani na změnu tempa nereagovali a očividně neměli v plánu se na čele střídat.
Jako maratonský nováček jsem netušil, co od závodu vlastně mohu očekávat, jak daleko vydržím s těmi nejlepšími běžet. Měl jsem sice kvalitně natrénováno, ale kolem mě se pohybovali běžci s osobními rekordy kolem dvou hodin a deseti, jedenácti či dvanácti minut.
Já na závod přijel s jedním absolvovaným maratonem nad dvěma hodinami a dvaceti minutami a rozhodně jsem se necítil dost zkušený na to, abych vepředu něco v tak silné konkurenci vymýšlel.
Závod však probíhal velmi příjemně a pozitivně, na otočce se nás drželo možná ještě patnáct a postupně se čelo závodu zužovalo. S blížícími se Košicemi další závodníci odpadali a v době přiběhnutí do města se nás drželo možná pouhých šest a mé naději rázem vzrostly, i s ohledem na probíhané mezičasy. Úplný cíl trati směrem ke stadionu se pak mírně zvedá a rozhodovalo se v samotném závěru.
O prvenství jsem soupeřil s Východoněmcem Jörgem Peterem a s jedním, pro mou paměť i dostupné výsledky na internetu dnes již zapomenutým, závodníkem z Ruska. Nakonec jsem obsadil pro mě krásné třetí místo s časem 2:15:20.
Čas byl v rámci závodu i československého maratonu kvalitní, mnohem cennější a zásadnější však bylo umístění na bedně na mezinárodním a konkurenčně našlapaném maratonu, navíc ještě přenášeném televizí a se slavnostním vyhlášením vítězů. Bonusem byl zisk titulu mistra republiky, protože tehdejší závod byl zároveň také organizován jako naše národní mistrovství v maratonu.
Závod pro mě znamenal obrovský zlom a jeden z klíčových momentů mé běžecké kariéry a domnívám se, že onen úspěch přispěl k tomu, že jsem od maratonu v podstatě už neodešel, a zároveň si nadobro zavřel dveře pro závodění na dráze.
O dva roky později, v roce 1989, jsem se do Košic vrátil, těsně před revolucí. Důvodů k návratu bylo hned několik – důležité byly určitě hrozně dobré vzpomínky na můj tamější první závod. Závod byl zajímavý změnou klasické tratě a také s atraktivní cenou pro vítěze.
Košice nechtěly zůstat za světovými maratony pozadu, a tak byl hlavní výhrou automobil, Škoda Favorit, inovativní a přelomový model tehdejšího automobilového průmyslu. Cena byla tedy logickým lákadlem, jež bylo doplněno ještě dalším faktorem – pro vítěze vypsal Československý atletický svaz letenku na newyorský maraton.
Závod byl dost taktický, neběželo se nijak rychle, a tak jsem tři kilometry před cílem nastoupil a podařilo se mi zvítězit. A výhra českého závodníka na košickém maratonu měla velký ohlas. Do Košic za mnou tenkrát přijela i má manželka a po slavnostním předání cen v košickém divadle jsme v novém bílém Favoritovi absolvovali cestu domů, do mého rodného Nového Jičína.
Paradoxní byl zážitek na parkovišti v Žilině, kde jsme na krátký čas zastavili. Jednoduše mi auto nešlo nastartovat a netušil jsem proč. Po dalším pokusu jsem najednou zjistil, že se zpod kapoty začíná valit dým. Tenkrát jako neznalec automobilů jsem hrdinsky otevřel kapotu a spatřil na první pohled hrozivý kouř. Zprvu jsem byl přesvědčený, že nám právě vyhraný Favorit celý shoří a bál se.
Vše se nakonec ukázalo podstatně méně závažným, uvolnil se pouze kabel od autobaterie a jeho obal se posléze vznítil, kromě nutnosti výměnu onoho kabelu a očouzené kapoty k žádné výraznější škodě nedošlo.
Pamatuji si, že tato historka proběhla tenkrát dokonce i v některých médiích jako ne úplně kvalitní reklama pro automobilku Škoda, šlo přece o úplně nový Favorit. Mé nadšení a spokojenost z obou košických závodů to však nezmírnilo a dodnes na Košice vzpomínám jen v tom nejlepším.
