Už jako malý kluk jsem doslova vzhlížel ke Košickému mezinárodnímu maratonu míru. Tradičně se běhával na podzim a šlo o velmi populární závod. Ve čtrnácti nebo patnácti letech jsem začal běhat a maraton stále s nadšením sledoval. Bylo to pro mě něco nevídaného!
Časem jsem se dostal do klubu Dukla Bánská Bystrica a přidal se k maratonské skupině, jež tam tehdy vznikla pod vedením Juraje Benčíka. Juraj v té době trénoval československou reprezentaci chodců, trénovali pod ním takoví borci jako například Jožo Pribilinec, Pavol Blažek, Roman Mrázek. Následně kolem sebe vytvořil také skupinu maratonců. Tam jsem se potkal se skvělými závodníky – Ferko Višnický, který v té době byl držitelem nejlepšího československého výkonu v maratonu, a byl pro mě jakýmsi učitelem a velkým vzorem, Miťo Láníček, Attila Barus.
Přidal jsem se k nim úplně náhodou. Absolvoval jsem s nimi celou zimní přípravu, převážnou část jsme strávili na Štrbském Plese ve Vysokých Tatrách. Trénoval jsem sice s nimi, ale ne vyloženě na maraton. Mou tehdejší specializací byly tři kilometry překážek a případná desítka, což jsem plánoval běhat v létě na dráze.
Maratonská sezona začíná brzy z jara a celá tréninková skupina se připravovala na maraton v Szegedu. Protože je Maďarsko rovinaté, jednalo se také o rovinatou trať a zde měli v plánu zaběhnout slušné časy. Veškerou přípravu jsem odběhal s nimi, dokonce i dlouhé úseky. Někdy v březnu pak chlapi maraton velmi solidně odběhli a Miťo Láníček přišel s návrhem zkusit ještě další závod, na přelomu května a června maraton v Budapešti. Tenkrát měl závod ještě název Ibusz maraton a jednalo se o velkou akci, vítěz měl dokonce získat letenku na maraton do New Yorku.
Protože jsme s Mitěm společně trénovali, požádal mě, abych jej na maraton doprovodil a zkusil odběhnout aspoň jednu jeho část, nasaju atmosféru a zažiju poprvé pocity velké maratonské akce. S trenérem jsme byli domluvení, že v případě hladkého průběhu můžu závod i odběhnout celý, v rámci tréninku, kde jsem měl naběháno i vytrvalostně poměrně hodně. Nebyla tedy žádná překážka vše vyzkoušet. A přišel květen 1987.
V Maďarsku jsem zažíval dosud neznámé pocity. Velké hlavní město, krásné ubytování, obrovská akce s velkým počtem organizátorů, kteří se o nás výborně starali. Vnímal jsem vše velmi intenzivně, vždyť jsem měl běžet svůj první maraton!
A vyběhli jsme. Bylo relativně dost teplo, kolem nás se pohybovala maďarská špička na velice slušné úrovni, pro kterou byl závod navíc kvalifikací na mistrovství světa, a nikomu z nich se nějak nechtělo rychleji běžet. Na čase jim údajně moc nezáleželo, mysleli hlavně na umístění.
Na závod jsem se dobře vyspal a stále měl pocit, že běžíme hrozně pomalu. I proto jsem se hned Miti ptal, zda někde není chyba a jestli bychom náhodou už neměli trošku zrychlit, je to přece závod a my spíše klusali. Ale zkušený Miťo Láníček mne uklidňoval a já na jeho radu dal, vždyť přece ví, o čem mluví a není kam spěchat. Maďaři se stále vzájemně hlídali a tempo zůstávalo rozběhnuté na dokonce i pomalejší čas než dvě hodiny dvacet.
Na třicátém kilometru jsem Miťa opět vybízel ke zrychlení. Byli jsme parťáci a já nechtěl na svém premiérovém závodě zkoušet nějaké sólové akce. Jenomže Miťo o pět kilometrů později nevypadal úplně svěže a najednou už se mnou ani moc nemluvil. A mně se stále běželo výborně, nohy sloužily a únava mne nijak nedostihla. Tak jsem si řekl, když nikdo nechce běžet, proč ne, proč to nezkusit? A na třicátém osmém kilometru jsem za to vzal a běžel sám.
A najednou ze mě byl vítěz v čase 2:21:15. Vyhrál jsem svůj první životní maraton, mezinárodní maraton v Budapešti a jistě mi uvěříte, jak moc jsem z toho byl nadšený. Jako odměnu jsem získal krásnou vázu z maďarské keramiky. A proklamovaná letenka do New Yorku? Žádná. Údajně byla určena pouze pro maďarské běžce, a protože vyhrál cizinec, rozdána nebude. Ze závodu tedy zůstala váza a zejména nepopsatelný pocit z veleúspěšného absolvování svého premiérového maratonu.
Jakmile jsem první maraton odběhl v takové pohodě, prakticky bez bolesti, navíc s vítězným závěrem, dráha šla najednou úplně stranou a na podzim jsem se chystal již na svůj druhý maratonský závod, mezinárodní maraton v Košicích. Typ mé specializace a směr kariéry pro následujících dvanáct let byl určen.
