No tak není to přímo kurník, nýbrž polské městečko Kórnik. Ale foneticky to vyjde nastejno.
Kdy, kde, proč
Poslední prázdninový víkend vypadal, co se týká maratónů, dost plonkově. Pokud tedy nepočítám pochybnou akci pořádanou Sopúchem v Bratislavě. Vybral jsem si proto maratón v oblíbeném Polsku. V jejich bohaté (a kvalitní) termínovce už od zimy svítil Leśny Maraton v Kórniku. Jelikož pořadatel stanovil limit na 200 osob, neváhal jsem a přihlásil jsem se (a zaplatil startovné, 50 złotych) už v polovině května. Pak jsem průběžně kontroloval startovní listinu, která k mému překvapení nejevila nějaký strmý nárůst – dva dny před startem tam bylo něco přes sto lidí na obě distance, maratón i půlmaratón.
A než jsem odjel do Polska, došel mi e-mail s informacemi ohledně maratónu ve Smržovce – termín sobota 31. srpna! Wood-cross marathon, jak se tento podnik jmenuje, byl vždycky velice utajená záležitost, ale tentokrát byla konspirace dokonalá. Vloni (to se konal desátý ročník) bylo uvedeno, že se jedná o ročník poslední, proč ne. V letošních termínových ani na webu města Smržovka nic nebylo. No a ve středu před akcí mi přijdou propozice. Zúčastnil jsem se dvou ročníků, bylo nás tam tak do mariáše, jsem zvědavý, kolik „doktorovi z hor“ přišlo maratónců letos.
Takže Kórnik. Je to městečko nedaleko Poznaně, což není úplně blízko a tak jsem zvolil zavedený cestovní postup s mezipřistáním v Čechách a ráno pokračováním do Polska. Postupem doby a metodou pokus – omyl se jako nejlepší zastávka ukázalo Jablonné nad Orlicí a hotel U Černého medvěda (a stylově s černým pivem Bernard). Vlak odsud odjíždí na polskou stranu před osmou ráno, tak je dost času pořádně se vyspat. Při aktuálním grafikonu je cesta jednoduchá, přesedá se pouze ve Wroclawi a Ostrówie Wielkopolskim. Novinkou je, že se na všechny polské vlaky IC musí koupit místenka. Smysl mi ale uniká (kromě těch pár złotych navíc), protože vlak byl téměř prázdný.
Do Kórnika jsem přijel ve tři odpoledne, další hodinu mi trvalo, než jsem se dostal na hotel. Nádraží je totiž pět kilometrů od města, ještě, že tam jezdí (občas) takový mrňavý autobus. V hotelu jsem jenom otočil a pádil hned do města. Zámek jsem sice nestihl (je otevřený pouze do pěti), ale podstatnější je stejně zámecká zahrada, která je otevřená až do šesti. Vlastně to už v současnosti není zahrada, ale arboretum, největší v Polsku nebo také dendrologický park Polské akademie věd. Má tady být na 3.000 druhů stromů a keřů, dost nepředstavitelné číslo. Samozřejmě konec srpna není ideální doba na návštěvu takovéto instituce – už nic nekvete a případné plody teprve dozrávají, ale co nadělám.
V samotném městě toho jinak k vidění moc není – historická radnice uprostřed náměstí, pro nás zajímavě vypadající neogotický cihlový kostel a ještě významná knihovna. Parádní je poloha Kórnika, leží na severní straně jednoho ze tří na sebe navazujících jezer, ty mají dohromady na délku přes deset kilometrů. Na opačné straně jezer jsou pak lesy.
Jak, s kým, za kolik
Hledání místa závodu jsem si nechal až ráno. Dopadlo to nad očekávání dobře, stadion, kde se všechno odehrávalo, byl hned vedle hotelu. U výdeje startovních čísel jsem byl jako první. Kromě čísla ještě jsem nafasoval tašku, kde byla kšiltovka s logem pořádajícího klubu, pití a nějaké drobnosti. V areálu stadionu bylo i zbývajíc zázemí závodu – šatny, sprchy, úschovna i prostor pro vyhlašování výsledků a posezení po akci.
Start byl v deset hodin na atletické dráze. Ostrému startu ještě předcházelo jedno kolečko volného běhu na podporu Marty, děvčete na vozíčku, které bylo pro tu chvíli na čele startovního pole. Sympatická věc, která ještě pokračovala zábavným odpolednem pro děcka, kde se angažovali polští skauti, a končila večerním koncertem.
Běh pokračoval ven ze stadionu, následoval asi stometrový úsek po chodníku ze zámkové dlažby, přeběhla se silnice, frekventovaná, ale perfektně zabezpečená policií. Zhruba na značku druhého kilometru se běželo po rovné asfaltové silnici kolem rodinných domků. Zbývající část trati už byla lesem, po cestě s písečným povrchem, jak už to v Polsku bývá. Otočka byla zároveň třetí občerstvovačka, druhá byla na začátku cesty lesem a první na stadionu. K tomu se dá ještě připočítat možnost osvěžení sprchou od hasičů, kteří měli stanoviště před lesem. Stejnou trasou se běželo zpět. Tyto „pęntle“ byly celkem čtyři.
Závod to byl docela náročný. Jednak bylo nepříjemné teplo (déšť, po kterém se výrazně ochladilo, přišel až v noci) a jednak běžet po písku také není žádná slast. Zpočátku to člověku nepřijde, ale s přibývajícími kilometry se zdá písek čím dál hlubší. Naštěstí na trase nebylo žádné převýšení a v lese byl aspoň stín. Mně se klusalo celkem dobře, jednotlivá kola jsem měl za 55, 57, 59 a 64 minut, takže žádná tragédie. Výsledný čas – 3:55:07. Snad jsem si tedy tu krásnou polskou medaili zasloužil.
Odstartovalo nás (podle hlášení komentátora) 64 maratónců a okolo 100 půlmaratónců. Vypadá to, že dost běžců to vzalo jenom jako pokus, protože ve výsledkové listině je nás pouhých 42 (z toho 5 žen) a 75 na poloviční trati (z toho 19 žen). Takže na polské poměry spíše takový větší Hamburg. Moc známých jsem tam neměl, hlásil se ke mně jeden Polák, kterého znám z Ostrówa a Leszna (ale jako obvykle jsem si nevzpomněl, jak se jmenuje), musel jsem se pozdravit s s Asayevičem z Běloruska a ještě jsem potkal s polským sběračem maratónů No. 1 – Jerzym Bednarzem.
Sprchy na stadionu jsem po závodě nevyužil, na hotel jsem to měl jenom o pár minut dále. Vrátil jsem se včas, abych ještě před vyhlašováním výsledků využil nabízený „posilek“. Ten byl poněkud netradiční – opečené klobásy, škvarky, pečivo a pivo. Tedy nic pro zaryté vegetariány, ale v Polsku se stejně tato úchylka moc nevyskytuje. Lístek na občerstvení, který jsme nafasovali při prezenci, jsme ani nepotřebovali, každý dostal jídla, kolik chtěl.
Vyhlašovala se pouze první tři místa v absolutních kategoriích – muži, ženy. Ještě předtím dostal pohár jeden z běžců, který ten den absolvoval svůj „setny“ maratón. Nakonec ještě tombola s obvyklým výsledkem, ale aspoň jsem nemusel sebou nic tahat. Na závěr potlesk pro pořadatele a bylo hotovo. Zase jeden maratón za mnou, perfektně zorganizovaný a hlavně v příjemné, přátelské atmosféře.
Autorem příspěvku je Petr Hrček, trvale žije v Brandýse nad Labem, je vojákem z povolání a jeho vášní je maratonská turistika. Absolvoval více než 380 maratonů!
