Těžko uvěřitelné se stalo skutkem a parta nadšenců, kteří si říkají Statečná banda, pokořila 12. května 2013 magickou hranici 42 195 metrů a uběhla maraton! Většina z nich v čase 5 hodin 17 minut 7 vteřin.
Den poté si všichni uvědomují svůj výkon díky bolavému tělu, obtížné chůzi ze schodů a gratulacím ze všech stran. Ve vzpomínkách jim tyto chvíle zůstanou a jak napsala Maggie, budou jednou svým vnoučatům říkat: „Když jsem ještě nebyla stará babka a neměla jsem berli, tak jsem s partou fajn lidí běžela pražský maraton. Tím to všechno začalo…“
Maggie si na svůj velký happy end ještě chvíli počká, společně s dvěma dalšími Statečnými nedoběhli až do cíle. Způsobila to vleklá zranění a nemoc v důležitém období tréninku. Nikdo už jim však nevezme vzpomínky a to, že v sobě probudili sílu začít trénovat. Ivo, Ondro, Maggie! Jste Stateční, poslechli jste signály svého těla a včas odstoupili. K tomu je potřeba odvaha. Všichni vám fandíme a obdivujeme vás!
V tomto místě vám chci popsat pár příběhů…nebude to všech 21 osudů Statečných běžců z GoManga, ale vězte, že když úplní amatéři přijmou takovouhle výzvu, čeká je úsilí, bolest, slzy a odříkání. Každý by si dal teplou kaiserku, kafíčko nebo sklenku vína a místo toho si dali vincentku, ovesnou kaši a neděli co neděli trávili odpoledne v hradeckých lesích. Běhali, seznamovali se vzájemně a trénovali například ipití z kelímku v běhu nebo tleskání s diváky.
Ale zpět k příběhům. Radka vyběhla poprvé 6. března a za dva měsíce je z ní maratonská běžkyně. Markéta odběhla větší část trati s migrénou, Vašek běžel druhou půlku maratonu sám, protože jeho kamarádka Martina se rozhodla na 29. kilometru vzdát a hlavní skupina již byla daleko. A Martina? To je naše vítězka! Není na fotografiích po závodě, ale nevzdala! Úplně sama doběhla do cíle s časem 6 hodin 42 minut. Obdivujeme, tleskáme a jsme rádi, že ji známe!
Maraton mi strašně utekl, mám pocit, že jsme pořád jenom pili, jedli a zdravili diváky. Po dosažení půlmaratonu jsme si zahráli slovní fotbal a během chvilky jsme byli na 30. kilometru. Nestihli jsme ani zaregistrovat obávanou maratonskou zeď, protože jsme zrovna hráli hru „hádejte, co jsem za postavu“, později jsme si dokonce zazpívali.
Probíhali jsme Prahou křížem krážem a divím se, že mne ruce nebolí stejně jako nohy. Pořád jsme mávali a zdravili úžasné diváky. Naše krásné dresy zdobila na prsou vlaječka a tak jsme slýchali „Ó, czech“ a opakovaně dokonce skandování „Hradec Králové“.
A skupina mladých lidí, která nám opakovaně předvedla mexickou vlnu? Super. Za pohodu na trati děkujeme našemu vůdci Jakubovi, který zvládl nejen sám sebe, ale nás všechny. Stále nás počítal, hlídal tempo a rozdával pohodu. Jsi frajer, Kubo!
Tenhle článek se mi píše těžko. Mám totiž tendence se jen usmívat a říkat „Bylo to super“. Děkuji Jakube, Tome, Pjeťo, Jirko, Kubo, Zuzko, Radko, Markéto, Petře, Terko, Pavle, Maggie, Vašku, Martino, Ivo, Markéto, Radko a Ondro! Díky za krásné zážitky, jsme Stateční! A kam, že to jedeme příště? Do Wroclawi nebo do Košic?
