Na Vídeňký maraton se s ostatními přáteli z Klubu letmých houbařů Krč přihlašuji s velkým časovým předstihem již koncem srpna 2012. V té době chodím ještě o berlích po operaci kolene a netuším, zda vůbec stihnu natrénovat.
Silniční maraton jsem dokončila naposled v květnu 2011 v Praze a silnice mým kolenům příliš nesvědčí. Přes zimu jsem víc běhala na lyžích než na suchu, proto se ve mě před odjezdem do rakouské metropole mísí pocity očekávání, respektu i obav z neúspěchu.
K naší rodinné posádce příbíráme maratonkyni Lenku a dva závodníky, které vysadíme v Českých Budějovicích, aby si odběhli RunTour. Do Vídně přijíždíme někdy kolem druhé hodiny přímo k místu prezentace, které je na výstavišti vedle zábavního parku Prater. Potěší mě podobnost s PIM expem v Holešovicích a druhý den se ukáže, že hned vedle mají i „Stromovku“ :-)
Vyzvednutí čísel a chipů proběhne hladce a rychle, startovní taška je plná reklamních letáků, jediný užitečný je tam malý pytlíček s magneziem. Asi hodinu hledáme stánek s gelem, který je zde jediný a vyčerpané se vracíme do auta, abychom se přesunuli do kempu. Průjezd centrem Vídně komplikují uzavírky kvůli již probíhajícím běhům na 2 a 4,2km v rámci maratonského víkendu.
Teoretické přípravě na maraton věnujeme večer, připneme čísla na trička, namotáme čip do tkaniček a z informačního bulletinu se dočteme, že zítra poběží 38.000 běžců. V recepci ještě získáme mapu Vídně a informaci, jaké spoje máme využít pro přesun na start. Praktickou přípravu, rozklusání a protažení vypouštíme. Povečeříme těstoviny, nastavíme budík na 6.00h a jdeme spát.
Ráno jde vše jako po másle. Na zastávce autobusu už postává pár lidí v maratonkách s povědomými vaky. Na vaku má každý nalepenou nálepku se jménem a číslem. Já s Lenkou máme číslo kolem 3000, což nám připadá normální, ale 18.500 se na nálepku horko těžko vejde. Lovíme dvě eura, ale paní v běžeckém s vakem nás upozorňuje, že doprava je pro účastníky grátis.
To nás potěší a zároveň překvapí, protože jsme po této informaci velmi intenzivně pátraly, ale nikde ji nenalezly. Na jedné lince autobusu a dvou linkách metra postupně přibývají další, snadno identifikovatelní, účastníci nedělního podniku. Ani nemusíme sledovat zastávky a přestupy a jen se držíme davu. V metru jsme ještě spočítaly, že pokud doběhnu, bude to můj 20. dokončený maraton (z 21 zahájených).
Start maratonu, půlmaratonu i štafet je na poloostrově na Dunaji, kterému dominuje moderní architektura. Hned po výlezu z metra je blok s toitoikami, které nemineme bez jejich využití a pak se vydáme hledat auto, do kterého si uložíme vak s věcmi. Cíl je totiž přímo v historickém centru Vídně na Heldenplatzu. Náš náklaďák najdeme během chvilky a začneme se trošku protahovat.
Lidí přibývá a já se musím ještě jednou vydat k toikám. Cestou překvapivě potkám několik známých. Fronta na toiky je už dlouhá a zatočená. Překvapuje mě že, na 38.000 lidí, je tu asi jen 20 budek. Z fronty na mě mává Danuška, tak se k ní přifařím, pohovoříme a popřejeme si hodně štěstí. Dav houstne a s menšími problémy se prodírám zpátky k Lence. Kousek od nás se protahují další Houbaři. Uložíme vaky do aut, společně se vyfotíme a rozcházíme se každý do své vlny.
Potěší mě, že přímo vedle mé vlny jsou další toiky. Kromě elitní a mistrovské je tu dalších 6 barevně odlišených vln. Ale nikdo nijak zvlášť nekontroluje barvu tečky na čísle a označení vlny. Jediné výraznější odlišení je pravého a levého koridoru. Asi 15 minut před startem si najdu místo v davu, několikrát si převážu tkaničky a čekám na start. Ostatní běžci v nepravidelných intervalech něčemu tleskají, ale má němčina je na bídné úrovni, tudíž nevím čemu.
Hrají nám The Final Countdown, Ódu na radost a Vídeňký valčík. Výstřel není slyšet, spíš nějaká siréna. Chvíli se nic neděje a po pár minutách se dáváme do pohybu. Nevím pořádně, která vlastně je ta správná startovní brána (asi jsem málo času věnovala teoretické přípravě), proto zapínám hodinky ve chvíli, kdy mám pocit, že přebíhám nějaký hnědý koberec.
Můj původní plán rozběhnout se po 5:40min./km a po 1/2maratonu, že se uvidí, měním hned po prvním kilometru. Běží se mi velmi dobře tempem 5:30. Zpomalovat se mi nechce a tak přehodnocuji na držet 5:30 až do cíle, případně, kdyby to šlo, ke konci zrychlit. První stovky metrů běžíme po širokém mostě přes Dunaj, každý koridor má k dispozici alespoň tři pruhy a při seběhu dolů je vidět úchvatný barevný had vlnící se po široké vídeňské třídě korunovaný majestátnými budovami i vyhlídkou do zábavního parku.
Zabíháme do zeleně Prátru (místní „Stromovky“), kde se dá běžet i po měkčím povrchu. Na 5 kilometru je první občerstvovačka a pak už otáčíme směrem do centra ke kanálu Dunaje. Po každých 2,5 km se střídají občerstvovací stanice a zastávky s houbičkami a vodou. Všechny jsou avizovány svým charakteristickým hlukem rozdupaných plastových kelímků již dlouho dopředu.
Podle množství odhozených kelímků to vypadá, že všech 37.999 běžců je přede mnou. S blížícím se centrem města přibývá i fandících diváků, což je velmi povzbuzující. Kochám se atmosférou a architekturou, která mi připomíná Prahu a širokými bulváry Paříž.
Mrzí mě , že jsem si dopředu nenastudovala všechny pamětihodnosti a významná místa, abych lépe věděla, co vlastně obdivuji. Na 16 kilometru míjíme i Schönbrunský zámek, kam jsem poslala babičku s Tomáškem do ZOO, podívat se na pandu velkou a koalu. A pak otáčíme zase zpátky do centra. Někteří běžci finišují do cíle půlmaratonu, já zůstávám v klidu a držím si stále těch svých 5:30. Přibíháme na OpernRing, kde je možnost zvolit koridor „do cíle“ nebo „maraton“.
Chvíli tápu, protože jsem si ráno nevzala čočky. Tedy myšlenkově to mám jasné, jen dlouho nevidím, kterou cestu mám zvolit. Po 21 km se mě vždy zmocní blažený pocit, že jsem už za půlkou a že už poběžím jen „s kopce“. Sbíháme ke kanálu Dunaje, podél kterého běžíme asi 5 km, nacházím si paralelu s rovinkou na Smíchově. Zatímco dost borců již občas přechází do chůze, mé kilometry stále odsýpají stejným tempem.
Vbíháme znovu do „Stromovky“, ale do druhé části Prátru, kde nám nepříjemnou rovinku zpříjemňuje hudba z reproduktorů. Hrají samé úžasné pecky a já si začínám vybavovat všechna moudra, která jsou k překonání maratonské vzdálenosti potřeba. Myslím i na rady z mentálního koučinku Andrey Změlíkové ohledně vizualizace. Jediné co můžu udělat teď pro dosažení cíle je běžet, tak běžím.
Snažím se vždy mezi občerstvovačkami stáhnout průměrné tempo pod 5:30 a pak se za výkon odměním mohutným douškem a vylitím vody na hlavu. Dělím si zbývající kilometry na úseky. Je to velmi účinné, jedu jak stroj a nikdo mě nepředbíhá, jen někteří štafetáři.
A už se zase blížíme k centru a lidi povzbuzují jak o život. Na 39 km mě na kole dojede Jiřík a říká, že jsem všechny předběhla. No, všechny tedy určitě ne, ale pár jich snad bude. Poslední občerstvovačku na 40 km již míjím bez povšimnutí a chvátám do cíle.Poslední dva kilometry jsou mírně do kopce a skutečně nekonečné. Zvyšuji úsilí ale průměr na kilometr se mi zlepšit nedaří.
V dáli je vidět mnoho reklamních brán, ale žádná se netváří jako cíl. Konečně zatáčíme doprava, žlutý koberec, cíl. Podlamují se mi nohy. Hodinky ukazují čas 3:54 a 42,6 km. Trošku zklamání z výsledného času, tajně jsem si myslela na 3:52. Medaile je krásná, ve tvaru hvězdy a s kamínkem v jednom cípu.
Jsem příjemně unavená, ale nijak výrazně mě nic nebolí. Koleno vydrželo a druhý půlmaraton byl o minutu rychlejší než první. Po chvíli odpočinku, pár litrech vody, jablku a banánu se do mě dá zima. Jdu tedy hledat auto s vakem. Bez čoček jsou pro mě navigační šipky zcela nečitelné.
Bloudím po Volksgarten a úplně náhodou se potkávám s Jiříkem. Svačí na lavičce „vídeňský“ řízek od babičky. Hmmm, je výborný, i s okurčičkou. Společně najdeme cestu k autu s vakem. A pak zpátky do zahrady na sraz s Lenkou a Jitkou. Zbývá už jen najít babičku s Tomáškem, což se nakonec ukáže jako největší dobrodružství z celého dne. Konečně jsme zase všichni pohromadě.
S medailemi na krku opouštíme Vídeň, stále vykřikujeme „jéé tady jsme běželi“….“ jé a tady byla občerstvovačka“… všude už uklízejí, uvolňuje se doprava a město se vrací do běžných kolejí.
30.ročník Vienna City Marathonu právě skončil, ať žije Vienna City Marathon 2014, registrace byla již spuštěna.
