Martin, kolega ze zaměstnání a začínající maratónec, byl vyslán na zahraniční pracoviště, konkrétně do Ammánu, hlavního města Jordánska. Ještě před jeho odletem jsme se domluvili, že si společně odběhneme jeden z maratónů, které se v této zemi pořádají.

Oproti ostatním státům regionu (kromě Izraele) se jich tady pořádá poměrně dost, přesněji 5. A to byl ještě vloni zrušen maratón v Petře, jednom z novodobých divů světa (na podnět „ochranářů“, kterým vadilo několik desítek běžců, přestože místo navštíví ročně okolo půl milionů turistů).

V současnosti se tedy pořádají Dead Sea Marathon (z Ammánu k Mrtvému moři), Amman Marathon (ve městě, říjen), Aqaba Marathon (Akaba je město na jediném kousku jordánského pobřeží Rudého moře, listopad), Full Moon Desert Marathon (v pouštní rezervaci Wadi Ram, květen) a The Mad Dog Desert Marathon (v další pouštní rezervaci – Wadi Feynan, srpen, start v pravé poledne. Proč? „Only mad dogs and Englishmen go out in the noonday sun“ – Rudyard Kipling.

Volba padla na Dead Sea Marathon (přesněji je v názvu „Ultramarathon, protože se běží i padesátikilo­metrová trasa). Vloni se podle údajů na oficiálních stránkách mělo závodu zúčastnit 7.000 běžců. Ovšem maratón dokončilo 69 lidí a ultramaratón něco přes padesát, zbytek byli účastníci běhu na 10 kilometrů. S Martinem jsme se domluvili, že přiletím v noci z pondělí na úterý a vracet se budu v noci ze soboty na neděli. Závod se běží v pátek, chtěl jsem mít pár dnů na aklimatizaci (což se ukázalo jako docela prozíravé, protože jsem nakonec odlétal ze sněhové kalamity do třicetistupňových veder).

Přihláška se dala vyřídit přes internet, ale platbu startovného jsem nechal až na prezenci, protože číslo jejich účtu se mi zdálo nějaké pochybné. Výše startovného byla stanovena v duchu zdejšího názoru, že každý cizinec se topí v penězích – místní platili 15 jordánských dinárů (neboli „džej dí“), přespolní 110 amerických dolarů (v přepočtu 78 dinárů)!

Cestoval jsem tedy v pondělí po šmigrustu. Odlet po šesté večer, přestup ve Franfurtu a přílet do Ammánu před druhou hodinou ráno. Jako příjemný bonus jsem měl, že se mnou cestovala Martinova manželka, paní Ivana, která se vracela z dovolené v Česku. Domluvili jsme si sraz v Praze na letišti, společně jsme odmaturovali u samoobslužného výdeje palubních lístků, tak abychom seděli vedle sebe a mohli se trochu seznámit.

Od paní Ivany jsem se dozvěděl spoustu informací o Jordánsku a hlavně jsem si byl jistější po přistání v Ammánu (na Mezinárodním letišti královny Alii, jehož nový terminál otevřeli před několika dny a rozhodně na něm nešetřili). Tam si je nutné po příletu koupit vízum (za 20 džej dí) a ještě předtím vyměnit peníze. Všechno klaplo, pasová kontrola, včetně očního skeneru (pro mě novinka) a hotovo, jsem v Jordánském hášimovském království!

V příletové hale už čekal Martin, naložil nás do auta s diplomatickou značkou a jelo se bydlet. Z letiště je to sice 40 kilometrů, ale v noci byly silnice (mimochodem ve výtečném stavu) prázdné, tak to dlouho netrvalo a mohl nás všechny doma přivítat nejdůležitější člen rodiny – pejsek Thabo (skoro dospělý ridgeback s rodokmenem, oficiální jméno má tedy o něco složitější).

Martin s Ivanou tady žijí celkem skromně. Byt má sotva 350 čtverečních metrů, v „obýváku“ by se dal hrát florbal a Thabo má pro sebe pokoj větší než je moje garsonka.

Úterý – Jak to tady funguje

Ráno musel Martin do práce, tak jsem se vydal poznávat nejbližší okolí svého přechodného bydliště. Bylo mi sice řečeno, že „tady nic zajímavého není“, ale já to viděl jinak. Vždyť už z pokoje jsem měl výhled na mešitu a na typické arabské domy z bílého vápence a s rovnou střechou, které se táhly až k obzoru. Nafasoval jsem tedy klíče od bytu a vyrazil. Měl jsem jenom velice hrubou mapu v průvodci, ale dostal jsem pokyn nepřekračovat na žádné straně dálnici a nemohu zabloudit, naštěstí to byla pravda.

Okolím domu a vlastně celou čtvrtí Džabal Amman („džabal“ znamená kopec) jsem byl příjemně překvapen. Plno moderních vilek nebo bytových domů v arabském stylu, relativně čisto, přepychová auta. Další dny jsem samozřejmě zjistil, že takhle to určitě v celém městě a už vůbec ne na venkově, nevypadá. Džabal Amman je rezidenční čtvrť se zastupitelskými úřady, bydlí tady západní cizinci a místní honorace. Hotely jsem viděl jen dva – Sheraton a Four Seasons, typické ubytování pro batůžkáře.

Nedalo mi to a zašel jsem i do „sámošky“, i když jsem nic nepotřeboval. Koupil jsem nějaké sušenky, abych mohl bádat nad záludnostmi zdejšího oběživa. Drobné se tady nazývají „filsy“, ale na mincích (kulatých) jsou napsány „piastry“ a „kirše“ nebo na hranatých „half dinar“ či „quarter dinar“ (teoreticky ještě „dinar“, ale ten tady nikdo neviděl). Piastr má stejnou hodnotu jako kirš a oba jsou deset filsů, jak prosté. A dinár má tisíc filsů.

Samozřejmě jsem také musel vyzkoušet přecházení frekventované silnice. Přechodů se tady moc nevyskytuje a řidiči jezdí jako paka – brzda, plyn, brzda, plyn, neustálé přejíždění z pruhu do pruhu (které jsou jen výjimečně vyznačeny) a do toho neustálé vytrubování. Pro chodce je tak možný jediný způsob překonávání takovéto nástrahy (pokud nechce čekat hodinu, než se stane zázrak a proud aut se přeruší) – prostě vstoupit do vozovky před přijíždějící auta a „in ša´Allah“, děj se vůle Alláhova. Kupodivu to funguje a člověk se na druhou stranu silnice dostane.

Po trochu pozdním obědě jsme se jeli zaprezentovat. „Expo“ bylo v Parku krále Husseina. Otevřeno bylo už od minulého čtvrtka, předtím od 14. do 27. března probíhala prezence v jednom ze supermarketů. Park krále Husseina je poměrně sympatické místo se stromy, trochou trávy (teď na jaře) a nějakými sportovišti. Ta moc přeplněná nejsou, ale zato v pátek (ale i jindy) park využívají arabské rodiny pro pořádání pikniků (pokud se jim nechce vyjet za město). My na piknik nešli, ale zato jsme sebou vzali Thaba. I když mě paní Ivana na něco podobného připravovala, chování místních, když viděli psa, mě šokovalo. Někteří z něj měli panickou hrůzu, ale naopak hodně bylo takových, co nás zastavovali a chtěli se s Thabem fotit. Dokonce pár řidičů neváhalo odstavit auto a s rodinkou napochodovat k nám a požádat o svolení nechat se společně vyfotit s tak vzácným zvířetem, jako je pes.

Po sérii podobných zastavení jsme přišli k expu. Vlastní registrace, včetně zaplacení startovného, proběhla sice pomalu (i když jsme byli jediní), ale jinak bez problémů. Dostali jsme technickou obálku, kde bylo startovní číslo s integrovaným čipem, pokyny k závodu, slevový kupón do obchodu se sportovním zbožím a nějaké reklamní vzorky. Ještě malý sportovní pytel a bavlněné tričko. To bylo celé „expo“, žádné stánky se sportovním zbožím, nic.

Závěrečný bod programu úterního dne byl týdenní nákup. Tentokrát už bez psa. Jelo se do supermarketu Cozmo. Musím přiznat, že takový sortiment zboží, co do množství i kvality, jsem ještě neviděl. Fascinovala mě zelenina, kde jsem třeba poprvé viděl prodávat čerstvé vinné listy nebo zelený heřmánek (to ani moji hostitelé netušili, k čemu se používá), maso, s výběrem od australského jehněčího přes živé kraby a čerstvé ryby v ledové tříšti po desítky druhů naporcovaného a ochuceného masa, obrovský pult se sýry z celého světa, hromady koření prodávaného na váhu nebo jemenský med s prodavačem oblečeným v tradiční džalabíji. Prostě shoping a kulturní zážitek v jednom.

Středa – Džeraš a dopravní nehoda

Džeraš je po Petře druhou nejvýznamnější památkou v zemi. Jedná se o nejlépe dochované pozůstatky římského města na Blízkém východě. Místo samotné je nepřetržitě osídleno od mladší doby kamenné, první město tady bylo založeno Řeky za Alexandra Velikého a největší rozkvět města nastal v prvních stoletích letopočtu za římské nadvlády. Starověkou slávu Džeraše ukončily nájezdy Peršanů a muslimů v 7. století a zemětřesení v polovině 8. století.

Džeraš se od Ammánu asi padesát kilometrů daleko, autem tedy docela pohodlný výlet. Jelo se bez Martina, ten byl opět v pracovním procesu. Po cestě toho moc zajímavého není – trhovci se zeleninou a ovocem na kraji silnice, kopečky s bídnou vegetací, řeka Zarká, jediná široko daleko, a na ní přehrada.

Antická Gerasa začíná 13-ti metrovým Hadrianovým obloukem. Ten je ještě před branami města, stejně jako hipodrom s kapacitou 15 tisíc diváků. Jižní branou se vchází do vlastního areálu uvnitř hradeb. A tady je vše, co antické římské město obvykle mělo – fórum (netypicky oválné), Diův chrám, divadla, hlavní třídu cardo maximus (tu lemovalo 500 sloupů, většina je znovu vztyčena), agoru, nymfeum (kašna zasvěcená vodním nymfám), lázeň. Nejpůsobivější stavbou je pak Artemidin chrám. Po změně oficiálního římského náboženství přibyly katedrály a kostely, kterých tady bylo minimálně patnáct.

Stavby se zachovaly v různém stavu, vše se postupně odkrývá a rekonstruuje. Dohromady to vytváří úchvatné místo. Courali jsme se tam asi dvě hodiny. Nevybrali jsme si ale nejvhodnější den (pokud takový existuje). Džeraš byla plná školních výletů a Thabo působil ještě větší rozruch než včera v parku. Část děcek od nás s řevem utíkala, část si psa prohlížela, některá si ho chtěla pohladit a Thabo se tak stal mediální hvězdou, je teď zřejmě nejfotografova­nějším zvířetem v Jordánsku. Navíc se školáci pořád dokola vyptávali, jak se jmenuje pes, jak se jmenujeme my a odkud jsme přijeli. Já jsem z toho měl srandu, ale paní Ivana z toho byla pěkně otrávená.

Výlet jsme ukončili v restauraci před branami města. Tam školní výlety nebyly (vlastně tam nebyl vůbec nikdo), zato jsme si povykládali (já tedy moc ne) s postarším majitelem restaurace i s jeho synem. Oba znali Prahu, syn, který vypadá jako playboy, má dům ve Vídni, jeho sestřenice prý má někde na Praze 1 hotel. Pan majitel nám dal bezplatnou lekci arabštiny a také vizitku, ať se mu přihlásíme na facebooku. Prostě – arabská idyla.

Po návratu zbyl pozdě odpoledne ještě čas na výlet do města. Chtěl se podívat na nějaký hřbitov, tak Ivana (už jsme si potykali) nějaký v navigaci našla a jeli jsme. Směr Down Town. Ke hřbitovu jsme se dostali, ale stačil mi pohled přes zídku, vchod už jsem ani nehledal. Vypadalo to spíše jako smetiště, kde někdo omylem vybudoval pár náhrobků. Hrůza!

Když jsme takhle ušetřili čas, navrhla Ivana návštěvu jednoho z mála křesťanských kostelů, které tady jsou, bylo to jen pár minut cesty autem. Měli jsme ale smůlu. V levém pruhu dálnice, po které jsme jeli, bylo odstavené auto. Zařadit se do pravého pruhu už nešlo, tak Ivana dupla na brzdy. V pohodě jsme zastavili, zastavit ale nestačil dědula, co jel za námi a zezadu do nás narazil. Nikomu se nic nestalo, ale stejně bylo třeba volat policii. Ivana ještě zavolala manželovi do práce. Ten přijel i panem Hamzou, postarším Arabem, který pracuje na našem velvyslanectví a který řeší styk s místními úřady, pojišťovnou a podobné věci. Hodinu po nehodě přisvištěl na Harleyi policista, udělal pár fotek, a jelo se na policejní stanici. Vlastně jsme jeli jenom my, protože Ivanino auto bylo veliké Pajero, které mělo po nehodě jenom o pár milimetrů hnutý zadní nárazník. Chlápek, co do nás narazil, měl auto skoro na odpis.

Čtvrtek – psí školka, Citadela a Down Town

Dopoledne jsem hezky proflákal v bytě, aktivity začaly až po obědě. Nejdříve jsme vezli Tabíska do psí školky, páníčkové ho chtěli začít zvykat na to, že tam bude muset občas strávit nějaký čas. Školka je kus za městem směrem k Mrtvému moři, tak jsme si mohli zároveň ujasnit místo zítřejšího startu.

Pak jsme se rozdělili. Ivana měla nějaké pochůzky a my s Martinem jsme jeli zpátky do města prohlédnout si Citadelu. Ta je na (kdysi) nejvyšším ammánském pahorku džabal al-Kalaa, na místě starověkého města Rabbath Amón. Pahorek byl pevností od doby bronzové. Celý komplex je obklopen hradbami o délce 1.700 metrů. Uvnitř se nacházejí zbytky nejrůznějších staveb od Herkulova chrámu, Umajjovského paláce po byzantskou baziliku. Nachází se tady i Národní archeologické muzeum. A je tady parádní vyhlídka na kus města.

Nedaleko Citadely je římské divadlo, které je nejvýznamnějším pozůstatkem římské Philadephie (tak se Ammám jmenoval). Divadlo je vytesáno do svahu kopce a jeho hlediště má kapacitu šest tisíc míst. Zbyl ještě čas na zběžnou prohlídku Down Townu, nejstarší a také nejchudší části města. Slovo nejstarší je v tomto případě trochu zavádějící, protože současný Ammán začal vznikat až na začátku dvacátého století s výstavbou Hidžázské dráhy, spojující Arábii a Sýrii.

Do té doby to byla jen vesnice (teď tady žije 2,5 miliónů lidí). Down Town je změť domů, obchodů, levných hotelů, pouličních prodavačů čehokoliv a také šílené automobilové dopravy. Jsou tady i mešity (třeba al-Husajní) a kupodivu i kostel. Zato tady chybí typické arabské tržiště – súk. Asi by se v ammánském Down Townu dalo chodit a objevovat hodně dlouho.

A ještě zpátky do psí školky. Pejsek dostal pochvalu, že byl hodný a protože se jedná o solidní podnik, tak nám ho ještě na závěr umyli, vyšampónovali a vyfénovali. Akorát, že po téhle proceduře zůstal hrozně navoněný a vysloužil si tak na pár dnů nové jméno – Květinový pes.

Pátek – Klušeme. A s princem!

Původně měl být start v 7,45, ale zřejmě pod dojmem maratónu v Tel Avivu minulý měsíc, který kvůli extrémnímu vedru o týden přesunuli, a stejně jim tam zkolaboval a umřel závodník, byl start přesunut na sedmou hodinu. Místo startu bylo na dálnici z Ammánu k Mrtvému moři, u jedné z čerpacích stanic. Orientačně jednodušší trasa asi neexistuje (snad kromě Chodby). Prostě se od začátku až do konce běží po dálnici. Značení není třeba, akorát je třeba zajistit, aby se na trať nedostaly auta z bočních silnic.

Společenskou úroveň závodu dodal start ne nějakého pisálka nebo zkrachovalé političky, ale bratra jordánského krále. Žádná přehnaná bezpečnostní opatření se nekonala, běželi s ním dva běžci a policie a vojáků bylo po trase i tak dost. Když se objevil, veškerá pozornost se soustředila na něj, neobešlo se to bez televize a novinářů. Není to žádný nafoukaný pablb, ochotně se nechal fotografovat se závodníky nebo i dětmi. Pro prince to byla maratónská premiéra (ve 47 letech). A abych třeba nezpůsobil diplomatickou roztržku – jeho celý titul a jméno je „Jeho královská výsost princ Talal Bin Mohamad“.

Překvapilo počasí. Na začátku týdne bylo ještě ke třiceti stupňům, ale ve čtvrtek se to zlomilo a teplota klesla hodně pod dvacet a navíc se zvedl vítr (naštěstí chamsín – písečná bouře – zůstal na poušti a z Ammánu byla jen v dálce vidět špinavě hnědá mračna zvednutého písku). V pátek ráno poprchávalo a při příjezdu na start bylo 8 stupňů, vítr a hustá mlha, vypadalo to spíš jako na Lysé než na okraji pouště. Vyměkl jsem a místo tílka jsem si vzal tričko.

Před startem žádné velké ceremonie nebyly, čtečkou nám zkontrolovali čipy, poslali nás na startovní čáru a běželo se. První kilometr byl do mírného kopce. Na to, že jsme měli během závodu spadnout o 700 metrů, docela zajímavá věc.

Další kilometry už ale byly opravdu dolů. Zpočátku nám ještě šla pára od pusy, ale postupně se oteplovalo a cesta vysychala. Při prvních kilometrech bylo docela živo, na druhé straně dálnice ještě pořád autobusy navážely běžce na desetikilometrovou trať, většinou to byli školáci, pokřikovali na nás nebo nám mávali. Rád jsem jim odpovídal, ještě jsem byl v pohodě, téměř zadarmo jsem měl první desítku za 46 minut.

Druhá desítka ještě pořád šla, tempo jsem měl zhruba stejné. Asi na 15. kilometru jsme poprvé zahlédli Mrtvé moře a na jeho protější straně Izrael s jeho horami, které ve slunci vypadaly jako pokryté sněhem. Na 19. kilometru jsme míjeli zajímavou značku – „Sea level“, tedy, že jsme na úrovni hladiny moře (normálního, ne Mrtvého). A také mě předběhli první ultraběžci (startovali jako my). Po půlce se profil hodně narovnal a nohy po dlouhém klesání najednou nevěděly, jak běžet (kdo absolvoval třeba Gletschermarathon, ví, o čem mluvím).

Navíc, jak jsme postupně klesali níž a níž, stoupala teplota, naštěstí bylo skoro pořád pod mrakem. Celou dobu závodu foukal vítr (samozřejmě proti nám) a po půlmaratónu bylo znát, že ve vzduchu je jen minimum vlhkosti. I když jsem na každé občerstvovačce pečlivě doplňoval tekutiny, sucho nebylo vůbec příjemné. Třetí desítku jsem dal za 53 minut.

Poslední čtvrtina maratónu už bylo trápení. Projevilo se, že poslední tři týdny jsem běhal jenom po doktorech a léčil si bolavé lýtko. Překvapení (i když mě na to Martin připravoval) jsem se dočkal, když jsme se dostali na trasu desetikilometrového běhu. Je pravda, že i tady se závodilo (vítěz měl čas těsně nad 30 minut), ale většina účastníků závod pojala jako výlet.

Start desítky byl hodinu po nás a já jsem poslední z nich předbíhal na jejich třetím kilometru. Proud desítkářů houstnul a po dalším kilometru nebo dvou to byl téměř souvislý pochodující dav. Vypadalo to sice zajímavě, skoro všichni měli oficiální bílé tričko závodu a červený batůžek, ale dost se motali „nám běžcům“ pod nohy. Jenže já už měl tempo 7 minut na kilometr, tak to ani tak moc nevadilo.

A protože poslední kilometry vedly hotelovým resortem, tak se mi kromě účastníků desítky do cesty pletli i jezdečtí koně a dokonce velbloud, na kterých místní beduíni vozí turisty. Konec maratónu se příšerně táhnul, závěr byl navíc do mírného kopce. Teplota už byla také letní, i když na zdejší poměry žádný extrém, spíše naopak, ale oproti mrazům, ve kterých jsem fungoval ještě před čtyřmi dny, to bylo až až.

Místo cíle jsem představoval jinak, v propozicích bylo „Amman Tourist Beach“. Běžet ale opravdu až na pláž, to bychom se přizabili. Cíl byl logicky na dálnici, po které jsme přiběhli a zázemí závodu bylo také na ní. Trochu se mi motala hlava, tak jsem si vyzvedl svůj batůžek s věcmi, sedl si do stínu na obrubník, popíjel vodu a džus, co jsme za cílem nafasovali, a čekal na Martina. Pivo jsem v batohu jako vždy měl, ale nenašel jsem odvahu ho vůbec vytáhnout, mohl by to být docela průser.

Martin doběhl necelou půlhodinu za mnou a hned hlásil nadmořskou (vlastně podmořskou) výšku, ve které se nacházíme – minus 320 metrů! Za dalších 15 minut přílet vrtulníku a shon v prostoru cíle signalizovaly, že do cíle dobíhá princ Talal. Na to, že dvacet let bojuje s rakovinou lymfatických žláz, trpí astmatem a chybí mu půlka plíce, obdivuhodný výkon. No, zřejmě slušnej oddíl, no.

Nemohl jsem samozřejmě odolat, abych po závodu nevlezl do moře. Amman Tourist Beach je sice veřejná pláž, ale za vstup se stejně musí platit (cizinci 16 džej dí). Jsou v tom ale zahrnuty i šatny a sprchy, součástí objektu je i bazén s „normální“ vodou a také restaurace. Dnes se ale neplatilo. Od silnice k pláži je to pořádný kus dolů, většinou po schodech, ty mi tentokrát dělaly větší problémy než po mém prvním maratónu před dvaceti lety. V moři jsem strávil tak deset minut. Ono se tam toho moc dělat nedá, voda je opravdu tak hustá, že v ní jde buď stát, nebo ležet na zádech. Tak ještě osprchovat a zase nahoru na dálnici, kde už nás čekala Ivana s autem.

Odpoledne už jenom relax. A večer na oslavu úspěšně absolvovaného maratónu do jedné ze zdejších restaurací na Rainbow Street. A dokonce na čepované pivo. V tomto směru není Ammán zrovna ortodoxní muslimské město, nemají tady sice moc obchodů, kde se dá koupit alkohol, ale hospod je tu relativně dost. Na nějaké omezování kouření se tady nehraje, naštěstí část lidí kouří šíšu – vodní dýmku (to se týká i mých hostitelů), která prostor nezasmradí zdaleka tolik jako cigarety.

Sobota – pevnost Karak, (Betánie Zajordánská), hora Nebó

Rozhodnutí, kam na výlet jsme rozumně nechali na ráno. Možnost navštívit Petru jsme zamítli. Já i Martin jsme byli po maratónu dost zdevastovaní a představa téměř čtyřhodinové cesty autem, dalších minimálně tří hodin prohlídky skalního města se spoustou schodů a převýšení a zase cesty zpět byla děsivá. Zvolili jsme jinou variantu závěrečného výletu.

Prvním cílem byla křižácká pevnost Karak. Významná jordánská památka a zároveň jeden z nejslavnějších křižáckých hradů vůbec. Místo leží na prastaré karavanní cestě z Egypta do Sýrie a to od nepaměti určovalo jeho význam. V bibli to bylo Kír – hlavní město království Moáb, za Římanů Karak Moab. Křižácký král Balduin tady postavil pevnost, kterou pak dobyla Saladinova muslimská armáda. Hrad potom sice poničilo zemětřesení, ale i tak působí fantasticky. Zachovalo se množství staveb v různém stavu poškození – hradby, brány, části věží, zbytky kostela i mešity, vojenské ubikace a kuchyně, nádvoří s cisternou, vězení i tržnice. Z vyhlídky se otevírá pohled na wádí Karak s údajnou Sodomou a Gomorou. Koho tento typ památek zajímá, musí být nadšen.

Pak jsem pokračovali směrem k Mrtvému moři. Cesta vede divokými serpentinami wádí Karak, stálo za to párkrát zastavit a kochat se pohledem na okolní hory nebo výhledy do údolí a později na Mrtvé moře. U něj jsme udělali nejdelší zastávku. Tentokrát ne na pláži, ale jen tak na břehu. K němu je to od silnice kus cesty, protože hladina Mrtvého moře je o 27 metrů níž než kdysi. Pobřeží lemuje krusta soli a sůl tvoří i „skály“ na přístupu k moři. A při pozornějším pohledu do vody je vysrážená sůl vidět i mezi pískem na dně. Prostě sůl, sůl a sůl.

Dalším naším cílem byla Betánie Zajordánská. Pro křesťany místo mimořádného významu, protože právě zde, na břehu Jordánu, pokřtil Jan Křtitel Ježíše („Tehdy přišel Ježíš od Galilee k Jordánu k Janovi, aby pokřtěn byl od něho“). Do Betánie jsme sice dorazili, ale vzhledem k tomu, že jsme se po cestě příliš kochali, nebyl čas na návštěvu biblických míst. Protože řeka Jordán tvoří velice citlivou (a střeženou) hranici s Izraelem, není možné k ní jet individuálně. Musí se využít kyvadlová doprava autobusy, které jezdí každou půlhodinu a prohlídka trvá asi hodinu.

My raději pokračovali na další starozákonní místo – horu Nebó. Sem podle bible vystoupil Mojžíš a spatřil Zemi zaslíbenou („Vstup na horu Nebó, kteráž jest v zemi Moábské naproti Jerichu, a spatř zemi Kananejskou, kterouž já dávám synům Izraelským právem dědičným. A umřeš na vrchu, na kterýž vejdeš, a připojen budeš k lidu svému, …“). Na vrcholu hory byla postavena bazilika a klášter, které se nyní renovují.

V roce 2000 Nebó navštívil papež Jan Pavel II. Jeho pobyt připomíná olivový strom, který sám zasadil a pamětní deska. Kamenný obelisk zase připomíná Mojžíše, bronzový kříž s hadem Ježíše. Na nádvoří poblíž kostela je vybudována vyhlídka, ze které se dá dohlédnout (za příznivé viditelnosti) až k Mrtvému moři, Jerichu, Jordánu či Jeruzalému (ten je odsud jen 46 kilometrů). Nedaleko je i malé muzeum, kde jsou mimo jiné vystaveny mozaiky přenesené z objektů v okolí. A kousek od toho všeho je na příjezdové silnici návštěvnické centrum.

Zde se nachází jednak vynikající prodejna originálního jordánského zboží – keramiky, oblečení, šperků, nábytku, kosmetiky, suvenýrů a jednak místnost, kde se vytváří zajímavý projekt – největší mozaika na světě. Po dokončení má být dlouhá 30 metrů a obsahovat tři milióny kamenných dílků. Na tvorbě mozaiky se podílejí i turisté, každý si může (pod dohledem pracovnice projektu) na připravenou předmalbu nalepit pár kousků mozaiky. A pak do návštěvní knihy napsat svůj e-mail.

Epilog a hrst čísel

S Ammánem jsem se rozloučil, jak jinak, v hospodě. Na večeři jsme zašli do „Orthodox Clubu“, centra, které provozuje zdejší křesťanská komunita a které zahrnuje i fitness nebo tělocvičnu. Češi si zvykli restauraci říkat „nádražka“, je totiž obrovská do rozlohy i do výšky a navozuje tak dojem nádražní haly. Ale jídlo je tady výtečné a pivo čepované.

Na letiště jsme se vypravili až před půlnocí, letělo mi to až o půl třetí ráno. Až teď, při příjezdu k letištnímu terminálu v noci, jsem mohl patřičně ocenit jeho krásu. Oproti všem letištím, která jsem dosud poznal, není toto řešeno „krabicovitě“, ale jako soustava prosklených oblouků, které září do dálky. K tomu ještě podlaha z leštěného tmavého kamene a spousta světla a dojem je dokonalý.

Čísla, čísla, čísla:

50 km dokončilo 57 běžců, 51 mužů v časech 2:50:57 až 6:57:04 a 6 žen v časech 4:12:22 až 5:36:58.

Maratón 119 běžců, 88 mužů v časech 2:28:26 až 6:10:28 a 31 žen v časech 3:11:45 až 5:31:32.

10 km 4.299 běžců, 2.627 mužů v časech 30:59 až 4:44:22 a 1.672 žen v časech 40:14 až 4:57:59.

Češi / Slováci:

Na 50km nestartoval nikdo.

Maratón: já 3:50:54, Martin Cerman 4:19:52, Tomáš Sipocz (SK) 4:28:55.

10 km: Renata Hoppová 41:29 (třetí místo!), David Polák 1:03:27.

Prize money:

50 km: 2.000 $ / 1.500 $ / 1.000 $ (muži i ženy)

Maratón: 1.500 $ / 1.000 $ / 500 $ (muži i ženy)

10 km: 500 $ / 300 $ / 200 $ (muži i ženy)

Nadmořská výška startu maratónu cca +400 m, nadmořská výška cíle cca –300 m.

Značení vzdálenosti – po 1 km.

Občerstvovací stanice – po 3 km.

A na konec

Jsem rád, že jsem tento závod absolvoval. Pro nás je to jiný svět, těžko se v Evropě na startu potkáte se zahalenou běžkyní a také se často nestane, že své jméno ve výsledkové listině najdete ve společnosti běžců z Afghánistánu, Iráku, Sýrie, Palestiny, Pákistánu nebo Saudské Arábie a samozřejmě z Jordánska. A jiný svět je hlavně samotná země. Sice muslimská, ale překvapivě tolerantní a otevřená, se spoustou památek a ne ledajakých. Stálo to za to!

Dead Sea Marathon na facebooku

Web závodu

Autorem příspěvku je Petr Hrček, trvale žije v Brandýse nad Labem, je vojákem z povolání a jeho vášní je maratonská turistika. Absolvoval více než 350 maratonů!