Běh. Běhání. Tento sport a vše, co se kolem něj točí, mě fascinovalo již od útlého věku. V mládí jsem vyhrávala veškeré běžecké disciplíny na základní škole v Praze, kde jsem se zapsala také do sportovních školních dějin několika svými rekordními výkony.
Bez příslušnosti a zázemí atletického oddílu a s nulovým tréninkem jsem často svými výkony okolí překvapila. Tělocvikářka mě přesvědčovala o nutnosti nepromrhání mého talentu a zúčastnění se závodů především na kratších tratí. Ale vzhledem k tomu, že jsem do školy dojížděla a tenkrát jsem měla velice špatné spojení s Prahou, tak to nepřipadalo v úvahu.
Asi v deseti letech jsem začala chodit do Sokola, kde jsme se všestranně pohybovali. Velký a nečekaný úspěch přišel v závodech Prague open. Soupeřky byly natrénované a nechyběly tehdy známé oddíly.
Soutěžní discíplínou byl trojboj – skok daleký, hod granátem a běh na 60 m. Jednotlivé výkony byly obodovány a poté sečteny. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem odhodila granát a mé soupeřky si z toho doslova sedly na zadek. Neznámá holka z vesnice se pro ně stala velkým soupeřem. No nebudu vás napínat více. Celkově jsem skončila druhá a poprvé okusila pořádnou porci úspěchu.
Zdravotní nejistota a pauza
Na tento úspěch jsem v dalších letech bohužel nenavázala. V období dospívání jsem běh vnímala spíše jako prostředek vedoucí k vytoužené postavě. Pak však přišly roky zdravotní nejistoty. Potýkala jsem se se zdravotními problémy, kdy mi doktoři nejen nebyli schopní říct, co mi vlastně je, ale dokonce mě nazývali hypochondrem, až jsem narazila na svého zachránce v podobě velice šikovného doktora.
Neúprosnou diagnózou byla Lymská borelióza ve druhém stádiu. Jestli se teď ptáte, zda-li jsem měla červené kruhy, tak nikoli, o žádném klíštěti jsem ani nevěděla. Můj imunitní systém byl narušen na velice dlouhou dobu. Každý týden mi teploty vylítly nad 38 stupňů Celsia a můj dosavadní životní styl byl najednou obrácen o 180 stupňů. Studia na Právnické fakultě jsem vzhledem k mému zdravotnímu stavu přerušila a vrhla se naplno na léčbu. Vakcinací, antibiotik, odběrů a pravidelných kontrol začalo ubývat.
Několik následujících let jsem strávila ve Velké Británii, kde jsem se vybavená vakcínami a nutnými léky vrátila opět k běhání. I přes náročnou práci, studium anglického jazyka a téměř nulovou fyzičku jsem si vybudovala slušný základ. Po svém návratu do Čech mi již nebránilo nic v tom, abych se běhu věnovala naplno a podřídila mu svůj život.
2012: Přelomový rok
Nyní jsem na běhu úplně závislá a již jeden rok se snažím efektivně, i když z pohledu naprostého laika, připravovat na závody. Přelomovým rokem je pro mě rok 2012. Mám za sebou totiž šest závodů, setkání s mnoha zajímavými a milými lidmi, ale hlavně vyplnění jednoho ze svých běžeckých snů a přání. Zúčastnila jsem se dvou půlmaratonů – v Praze a v Ústí nad Labem. Jedinečné atmosféře spolu s euforickými stavy při tomto bežeckém svátku se nic nevyrovná!
V nohách mám za sebou nedávnou a svoji první Velkou Kunratickou a již přemýšlím o svém dalším tréninkovém plánu. Na jaře si přeji sáhnout na dno svých sil a snad se mi podaří zaběhnout poprvé Pražský maraton, spolu s dalšími tisíci stejně motivovanými “blázny” a milovníky tohoto úžasného sportu.
Nejen, že přispívá k výbornému zdravotnímu stavu, ale i psychickému. Myšlenky se krásně vytřídí a dlouhodobý problém se zdá být najednou úplně malinkatý. I když se nestanu známou a uznávanou atletkou, o které jsem snila, tak jsem díky tomuto sportu hlavně duševně obohacena.
Tímto bych chtěla pozdravit a poděkovat za vše nejen běžcům kamarádům, ale hlavně svoji rodině, bez které bych nebyla nikdy tam kde jsem. Myslím, že nic není nemožné.
Autorkou článku je Martina Steklá, mladá běžkyně ze středních Čech. Nyní studuje Metropolitní Univerzitu v Praze, obor Angloofonní studia, trénuje a pobíhá v Úněticích nebo v Milovicích.
