Hlavní město Slovinska Lublaň není žádná vzdálená exotická destinace a tak maratón tady už běžela spousta Čechů a Slováků a další jistě poběží v následujících letech.
Z Prahy je to kousek, vlastně je to blíže než do Košic (ve věži Lublaňského hradu byla uvedena vzdálenost do Prahy 449 km), ovšem jízdenka stojí dvojnásobek! Cestoval jsem vlakem, trvá to okolo 12 hodin. Dá se jet přes Villach nebo Maribor, zvolil jsem tu druhou možnost.
Do Vídně nočním lůžkovým vlakem s odjezdem v pátek po půlnoci a příjezdem do Meidlingu po šesté ráno. Počítal jsem s tím, že je tam normální nádraží, kde si budu moci dát během dvou hodin, které jsem tam musel strávit čekáním na přípoj, snídani.
Ne, že by Wien, Meindlig bylo nádraží nenormální, ale kromě kolejí a nástupišť tam je už jen pokladna a čekárna, jinak nic. Vypravil jsem se tedy zkusit štěstí v ranní Vídni. Samoobsluhy měly ještě zavřeno, ale nebyl jsem na tom ale ještě tak zoufale, abych šel do „mekáče“, kde fungovali už od pěti. Zachránilo mě pekařství, které bylo o kousek dál, takže jsem hlady nezahynul a ještě jsem se vybavil na další cestu.
Vlak z Vídně do Lublaně byl docela plný, byl jsem rád, že mě napadlo koupit si místenku. Mohl jsem tak spokojeně podřimovat nebo sledovat ubíhající krajinu, kterou jsem viděl samozřejmě poprvé. Na rakouské straně byl nejzajímavější průjezd oblastí Semmeringu se spoustou tunelů a na slovinské straně pak město Cejle (ultráci! Celje – Logarská dolina!) se zajímavým hradem.
Většina spolucestujících z Vídně jela jen do Grazu, pak zase přistupovali lidi za slovinskou hranicí. V Mariboru (který je mimochodem pro letošní rok Evropským městem kultury) ke mně do kupé překvapivě nalezli hned čtyři angličtí fotříci. Až večer u televize jsem zjistil důvod – ve čtvrtek se hrál zápas fotbalové Evropské ligy Maribor – Tottenham.
Po příjezdu do Lublaně jsem se hned cítil trochu jako doma, ulice před nádražím se jmenuje Masarykova, naproti hotelu jsem měl Komenského ulici, je tady i Dvořákova (i s tím háčkem nad „r“, přestože toto písmeno Slovinci samozřejmě v abecedě nemají) nebo Pražákova. Do hotelu to bylo z nádraží pár minut a tak ještě nebyly tři hodiny a já už byl ubytovaný.
Maratónské expo nebylo daleko (ostatně jako všechno tady), tak jsem spojil příjemné s užitečným a vydal jsem se prohlédnout okolí a zároveň si vyzvednout startovní číslo. Expo bylo umístěno v jedné z budov veletržního areálu (nebo co to vlastně je) a bylo to expo se vším všudy. Bylo sice o něco stísněnější než v Praze na PIMu, ale svůj účel splnilo.
Své stánky tady měli prodejci nejrůznějšího sportovního zboží, od obuvi, oblečení, výživy až třeba po sportovní elektroniku. Mimo to se na expu prezentovaly třeba i firmy zabývající se zdravotními službami pro sportovce. Trochu mi tady chyběly obvyklé prezentace jiných závodů (s výjimkou maratónů v Terstu, Novim Sadu, Ferraře a Skopje). Kromě technické obálky jsme nafasovali ještě triko, tentokrát s dlouhým rukávem (pokud si pamatuji, tak takové jsem dostal pouze jednou – v irském Dublinu).
Následující den, v sobotu, pršelo a pršelo, pro objevování města ne zrovna ideální počasí. Nejdříve jsem se vydal na hrad, jako obvykle s tím, že nebudu řešit nějakou přesnou trasu. Pár kroků od hotelu jsem měl centrum Starého města – Prešerenovo náměstí (neboli „trg“, jak tady říkají). Prešeren je slovinský národní básník, na náměstí má sochu, jeho podobizna je i na reversu jejich dvoueurové mince.
Nynější podobu historické části města (ale nejen jí) nejvíce ovlivnil geniální slovinský architekt Josip Plečnik. Pro nás je sice jeho jméno spojeno s Pražským hradem, na jehož renovaci jej po vzniku republiky pozval prezident Masaryk (a kde byl v letech 1919 – 1934 architektem), ale největší stopu zanechal Plečnik ve své rodné Lublani. Hned u Prešerenova náměstí je jeho Trojitý most, o kousek dál kolonáda u centrální tržnice, vlastně celé nábřeží řeky Ljubljanice v centru města je jeho dílem. Mimo to je architektem Národní a Univerzitní knihovny, řídil také obnovu Lublaňského hradu, prostě novodobá Lublaň by bez Plečnika vypadala úplně jinak.
Při svém putování na hrad jsem se dostal na tržnice na náměstích Vodnikově a Pogačarjevově. Tržnicí se tady nemyslí změť vietnamských stánků s podřadným sortimentem, ale místo, kde své zboží prodávají místní zemědělci a řemeslníci. Navíc je podzim a tak jsou tržnice plné ovoce, zeleniny i spousty podzimních květin.
Vtipně je vyřešen prodej ryb (a chobotnic a mušlí a podobné havěti vůbec), pro který je vyčleněn prostor v podzemí. To všechno doplňuje pár hospůdek, prodejen pečiva, sýrů nebo vína, stánků s pečenými kaštany. Nádhera! Ale třeba se dočkám něčeho podobného u nás. Obě náměstí ohraničuje směrem k řece Plečnikova kolonáda, vypadá to spíše jako v Karlových Varech než na tržnici. Na druhé straně je pak barokní katedrála (neboli „stolnica“) zasvěcená svatému Mikuláši.
Konečně jsem se dostal na hrad. Je na zalesněném kopci a dá se k němu vyjet autem, lanovkou nebo turistickým vláčkem, ale také samozřejmě vyjít, zase buď po silnici, nebo lesními chodníčky. Hrad není tak rozlehlý jako v Praze a ani v něm nesídlí žádné instituce. Je to prostě historická (nebo spíše historizující) stavba, která symbolizuje dějiny města i celé země.
V infocentru se koupí jediná kombinovaná vstupenka a pak už je možno bloudit hradem podle libosti. Od podzemních kasemat po věž s vyhlídkou (prý jsou odsud vidět i Julské Alpy, ale při počasí, jaké v sobotu panovalo, bylo vidět sotva dolů do města), od paláce k pětiboké věži, od filmu o historii hradu po výstavu obrazů.
Dá se i posedět v baru nebo restauraci. Já jsem nejvíc času strávil v expozici slovinské historie. Je řešena trochu nezvykle, hmotných artefaktů je v ní minimum, je zaměřena na komentovanou projekci jednotlivých etap slovinských dějin od prehistorie po současnost.
Než jsem to všechno prošel, byly dvě hodiny, nejvyšší čas si dát na hotelu dvacet. Večer pak procházka po dalších koutech Starého města a večeře. Vybral jsem si zastrčenou rybí hospůdku, kde jsem byl jediný host. Pochutnal jsem si, což o to, ale nemyslím si, že v zemi, která produkuje spoustu vína, je nutné účtovat si za deci vína (i když kvalitního) čtyři a půl eura. No a pak zpátky na hotel, kde jsem si mohl lámat hlavu se zítřejším počasím – místo dnešního deště a teploty okolo 15 stupňů má padat déšť se sněhem a teplota klesnou k nule, to jsou vyhlídky!
Maratón
Tak předpověď počasí nevyšla úplně přesně, ráno když jsem byl na snídani, nepadal venku déšť se sněhem, ale docela regulérně sněžilo. Když jsem pak o půl desáté vycházel z hotelu, sněžit už skoro přestalo, ale zato byla na silnicích a chodnících sněhová břečka.
Na Náměstí republiky, kde bylo zázemí závodu, jsem to měl asi 15 minut, než jsem tam došel, měl jsem promočené boty. Jako šatna sloužil velký, trochu vyhřívaný stan. Převlékl jsem se, dal si gel a šel odevzdat svůj batůžek do úschovny. Tak idiotsky řešený odběr bagáže jsem snad ještě nezažil (snad s výjimkou loňské Bratislavy). Na maratón i půlmaratón bylo po jednom odběrném místě, které obsluhovaly tři nebo čtyři holčiny. Ty každému odebraly útržek s jeho číslem, napsaly číslo na oficiální sportovní tašku, kterou vydávaly a do ní strčily každému jeho vlastní zavazadlo.
Celý ten nesmysl se příšerně táhnul, v té řadě čím dál nervóznějších běžců jsem stál přesně třicet minut. Do toho navíc kosa (už jsem byl v běžeckém) a promočené boty. Když jsem konečně celou tu proceduru vyřídil, byly do startu 3 minuty! Takže úprkem do startovního koridoru, kam jsem úspěšně dorazil 30 sekund před startovním výstřelem. Musel jsem být jedním z posledních, co to stihli a to ještě za mnou byla u depozitu řada minimálně 50 zoufalců (a zřejmě ještě víc kolegů na půlmaratón).
Start maratónu i půlky byl v 10,30, ještě předtím byl v 8,30 start lidového běhu na 10 kilometrů. Závodilo se ale i v sobotu. Odpoledne (od půl jedné do pěti) tady měla své závody děcka, tak tady pobíhali učenci a učenke, cicibanči i cicibanke a dokonce i otroci.
Start našeho závodu byl na Slovenské (= Slovinské) cestě, závodní koridor byl rozdělen do šesti zón podle výkonnosti. Na číslech to rozlišeno nebylo, bylo na uvážení každého, kam se postaví. Mně podle předpokládaného času příslušela zóna číslo 4, ale v tom předzávodní kalupu jsem byl rád, že jsem našel v plůtcích nějakou díru a vybíhal jsem tak (myslím) ze zóny 3.
Startovní výstřel jsem neslyšel, ale viděl jsem na časomíru a tak jsem odmáčknul stopky podle ní. Chvilku se pochodovalo, startovní čáru jsem proklusal po necelých třech minutách. V tu chvíli to byl pořádný rachot, na horní části konstrukce startovní brány byla parta bubeníků, kteří do toho řezali, seč mohli.
Od startu už byl závod zabezpečen na úrovni a žádné další výstřednosti si na nás pořadatelé nenachystali. Běželo se výhradně po asfaltu (žádné kostky ani koleje), stoupání na celý maratón bylo deklarováno 40 metrů, značení bylo na každém kilometru. Občerstvovačky s bohatým sortimentem (ale chyběl čaj) klasicky zhruba po pěti kilometrech, mezi nimi stanice s vodou. Překvapující byla pro mě účast diváků, připomínalo to spíš Košice než Prahu, ale podobně jako v Košicích se ve druhém kole skoro vytratili (což se jim nedivím, já bych do toho počasí nevylezl!).
Trasa vedla po předměstích a přes novější část města, asi dva kilometry byly lesem. Pár kilometrů po startu přestal padat sníh nebo déšť nebo co to bylo, ale i tak bylo hnusně. Mokrá silnice, kde mi to podkluzovalo (hlavně na bílém značení a na přechodech pro chodce), v lese, kde sníh tál pomaleji, sněhová břečka, občas spadl mokrý sníh z větví stromů.
Pro mě byl nejhorší asi dvoukilometrový úsek po 14. (a potom samozřejmě po 35.) kilometru, kde se běželo po otevřeném úseku podél železniční trati. Jednak tak byl několikasetmetrový kus silnice s napadaným mokrým listím, kde mi to klouzalo ještě víc a jednak tam (aspoň ve druhém kole) vál citelný protivítr.
Originální bylo regulování běžců v polovině závodu, kdy půlmaratónci končili a my pokračovali dál. Poslední čtyři kilometry vedly po rovné, hodně široké silnici (po Dunajské a Slovenské cestě), z ní se odbočilo na Kongresové náměstí, kde byl asi po sto metrech cíl. K dělení obou běhů ale došlo už dva kilometry před cílem a běželi jsme tak souběžně vedle sebe.
Bylo zajímavé sledovat, jak závodníci na půlmaratón s blížícím se cílem postupně zrychlují, zatímco my jsme klusali víceméně rovnoměrně. Navíc je hecovali i diváci, kterých v těch místech bylo docela dost. A když se do toho přidal i spíkr v cíli, byl to docela hukot.
Proběhli jsme metou půlmaratónu a najednou to byl jiný závod. Startovní pole prořídlo, diváků zbylo taky jen pár i kapely, které v prvním kole vyhrávaly, se někam ztratily. A pomalu se vytrácela i naše energie, stoupání v lese, o kterém jsem v prvním kole ani nevěděl, už dalo zabrat, protivítr u železniční trati byl taky nějak silnější a i vlaky projíždějící okolo mě docela sraly. Pár lidiček se už u obrubníků snažilo zbavit křečí, několik jich už pochodovalo, občas projela ječící sanitka. Prostě normální druhá polovina maratónu.
Ale i druhá polovina musí někdy skončit. Už jsem byl zase na Slovenské cestě, už byla odbočka k cíli a konečně cíl s efektním výhledem na hrad přímo naproti na kopci. Na krk medaili (nic moc!), nafasovat ještě jedno běžecké tílko (bílé, modré nebo zelené, jen tak), flašku vody.
Čekal mě ještě přesun na druhé náměstí, kde jsem měl věci. Věděl jsem, že mi jde o zdraví (načínal jsem už šestou hodinu v promočených botách, byl jsem utahaný a zmrzlý po maratónu, navíc začínalo znovu pršet), tak jsem se raději přidal k podobným troskám, které ale vypadaly, že vědí, kam mají jít. Povedlo se, vyzvedl jsem si svůj báglík (a těžce vystátou sportovní tašku), převlékl jsem si aspoň vršek do suchého a šoural se na hotel.
Po cestě jsem ještě zašel do stánku s občerstvením pro běžce, kde jsem sice systém nepochopil, ale i tak jsem se dostal k teplému čaji, nějakým tyčinkám a čokoládě. S vlastním pivem, co jsem měl, to na cestu stačilo. I na těch pár stech metrech k hotelu jsem stačil zakufrovat, ale velice příjemným způsobem – cestu jsem si zkrátil. No a konečně dlouhá, pořádně horká sprcha, pivo a postel.
Po maratónu
Počasí se konečně umoudřilo, přestalo pršet a občas se dokonce ukázalo slunce. Ideální podmínky pro rozchození únavy z pobíhání předchozího dne. Bylo ale pondělí, tak všechny památky (s výjimkou hradu) nebo muzea měly zavřeno. Nevadí, i tak se dalo po městě motat a poznávat nová zákoutí a zajímavé věci.
Prošel jsem si část parku Tivoli se zámečkem, který kdysi vlastnil i polní maršál Radecký, prohlédl jsem si (bohužel jenom zvenku) pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje, gotickou radnici neboli Mestnu Hišu (tu i zevnitř) s kašnou, která představuje tři slovinské řeky. A samozřejmě secesní památky, z nichž asi nejvíc upoutá budova bývalé banky, která svojí oranžovou barvou a geometrickými ornamenty vypadá jako z pohádky. Dá se také procházet po upravených nábřežích řeky Ljublanice a kromě Trojitého mostu obdivovat třeba takový Dračí most. A určitě nejenom to.
S Lublaní jsem se rozloučil posezením v echt historické hospodě. Jmenuje se Šestica a hosty tady vítají už skoro 250 let. Kdysi to byla zastávka kočárů jedoucích z Vídně do Terstu, teď je to sice pořád venkovské stavení, ale už v centru města.
No a v úterý na vlak a spokojeně domů. Výlet se povedl, maratón jsem odběhl v rámci svých možností (a s ohledem na počasí) na slušné úrovni. Myslím, že je to pro naše běžce dobrá alternativa, jak se proběhnout zase někde jinde a zároveň nestrávit na cestách zbytečně moc času.
Lublaň samozřejmě není Paříž nebo Barcelona, ale zase tady nejsou davy turistů a na příjemný několikadenní výlet je tak akorát.
P. S. A ten křeček? To je prosím překlad mého příjmení ze slovinštiny.
Autorem příspěvku je Petr Hrček, trvale žije v Brandýse nad Labem, je vojákem z povolání a jeho vášní je maratonská turistika. Absolvoval bez mála již 350 maratonů!
