V srpnu se sešlo víc okolností, které mě donutily víc než měsíc neběhat. Celá pauza trvala skoro pět týdnů. Po první fázi, která byla jenom vnitřní psychologický zádrhel (to zní honosně, ale prostě jenom vyhrála na chvíli lenost) jsem se ale přepnul do módu experimentu, protože mi došlo, že takhle dlouhou pauzu jsem neměl víc než dva roky a bylo by zajímavé zjistit efekt ne-běhání.

Neběh fyzický

Krom toho, že jsem přestal běhat, přestal jsem se vlastně úplně hýbat – samozřejmě kromě fyzických aktivit, které vyžaduje běžný provoz rodiny. Prvních dva týdny jsem nezaznamenal v podstatě jakoukoli změnu. Během třetího týdne mě začaly podivně pobolívat klouby a šlachy v nohách a zaznamenal jsem, že se víc hrbím a bolí mě záda. Během dalších dvou týdnů bezběhu se stav stabilizoval na celkový „nedobrý pocit po těle“, snížení pružnosti a hlavně celkový velký pokles vitality. Zkrátka bez pravidelného výdeje energie jsem najednou měl mohem míň energie na běžný provoz.

Vedlejší fyzický efekt ještě spočíval v tom, že jsem přestal řešit jídlo. Když běhám, dávám si víc pozor na to, co jím – vyhýbám se stravě, která je těžká, způsobuje pálení žáhy a obecně mi energeticky nevyhovuje. Teď najednou chyběl kontrolní mechanismus v podobě výběhů a jídelníček se začal mršit. Váha se první dva až tři týdny držela na stejných hodnotách, ale ke konci bezběhového období se čísla rozběhla vzhůru. Finální výsledek byl cca čtyři kila navrch oproti průměru z posledního roku.

Neběh psychický

V první fázi jsem měl pocit, že jsem získal čas. Mé stávající pracovně rodinné podmínky mi nedovolují věnovat běhu velké objemy času, ale i těch pět až sedm hodin týdně bylo prostě znát. Byl jsem večer víc doma, čas se odvíjel bez ohledu na potřebu běhat, což působilo trochu jako „osvobození“.

Jenže tohle „osvobození“ se brzy ztratilo. Po týdnu začalo vyplouvat na povrch to hlavní, co pro mě běh znamená. Vytváří prostor v mysli, vytváří čas, který věnuji jenom sám sobě, kdy jsem pouze sám se sebou a vzniká tak odstup od „bežného provozu“. Díky tomu, že tři, čtyři, pět hodin týdně strávím osamocen, v pohybu, uvnitř vlastní hlavy, dívám se na všechno ostatní s větším odstupem, rozvahou a úsměvem.

Když tedy pominu zhoršení fyzického rozpoložení a nějaká ta kila navíc, to nejzásadnější, co se neběhem změnil, byla právě tenhle prostor v mysli, který zmizel. Teoreticky jsem mohl nahradit běh nějakým jiným cvičením, které by eliminovalo negativní dopad na tělo, ale prostor v hlavě bych asi jinak nezískal… (v mém případě; pro někoho jiného může mít stejný efekt cyklistika, plavání či cokoli jiného)

Návrat

Když jsem se po pěti týdnech rozbíhal, přemýšlel jsem, jestli to ještě budu vůbec umět..)) Bylo to zatraceně těžké a připadal jsem si jako při jednom ze svých historicky prvních běhů před lety. Co mě úplně zradilo, byly plíce (nejslabší článek v řetězu mého těla). Vypadalo to na dlouhý, pomalý návrat zpátky. A moc se mi do něj nechtělo. Překvapově to trvalo mnohem kratší dobu, než jsem čekal. Po týdnu už to šlo relativně snadno a měsíc po návratu jsem dal Běchovice za pro mě rekordní čas.

I když to takhle na jedné hromadě působí relativně depresivně, myslím, že tahle pauza byla strašně potřebná. Běh už se zamotal do mého života tak samozřejmě, že jsem ho přestal „vidět“ a přestal jsem vnímat, co mi vlastně přináší. Zároveň jsem si uvědomil plno věcí, které se týkají těla a honu za rychlými časy…

A co vaše zkušenosti s běžeckými přestávkami?

Autorem článku je Jan Dufek. Člověk, běžec, otec, manžel, režisér, pozorovatel, zachycovatel, zmatkář, cholerik, latentní buddhista a příležitostný vynašeč odpadků. Bloguje tady, v digitálních světech má prostor pro prezentaci sama sebe tady, prostor pro digitální socializaci tady, prostor pro videa tady, pro obrázky tady a běhám tady.