Emoce letošních olympijských her pomaličku ustupují a v těchto dnech mě Rosťa Bažanowski, správce těchto stránek, požádal o zhodnocení vystoupení našich maratonců. Sama od sebe bych to nedělala, jen z kamarádství k Rosťovi.

Limity letošních olympijských her v maratonu stanovil ČAS kvalitnější než MOV, ale pro naše běžce ještě natolik mírné, aby měl vůbec někdo šanci. Bylo dobře, že nešel svaz do extrému limitů OH roku 2000. Protože tím by předem odepsal všechny, kdo na olympiádu pomýšleli.

Ženský olympijský maraton se běžel ve velmi dobrých podmínkách – krátký déšť a „luxusní“ teplota pro letní maraton. Tak výborné podmínky byly pro letní OH v maratonu výjimečné a podle toho také vypadaly výsledky. 29 žen pod 2:30, 19 žen osobní rekord, některé i národní. A přesto, že se taktizovalo, vítězka překonala dokonce rekord olympijský.

Ivana Sekyrová tempo rozeběhla na osobní rekord a ještě mezičas na 25. km ji dával šance. Pak přišel postupný pokles a konečný čas 2:37:14. Jednotlivé pětky: 17:46 (3:33,2) – 18:23 (3:40,6) – 18:16 (3:39,2) – 18:36 (3:43,2) – 18:26 (3:41,2) – 18:39 (3:43,8) – 19:07 (3:49,4) – 19:23 (3:52,6) – 8:38 (3:56). Výsledkem bylo 67. místo, 2:51min. za osobním rekordem.

Z pohledu umístění podala Ivana průměrný výkon, ale nutno podotknout, že na její věk byl čas výborný. Ve 40 letech dokázala splnit limit a tím, že na olympiádě běžela, věřím, že zmotivovala další, i mladší běžkyně. V tom vidím velký přínos. Amatérismus, který se u Ivany velmi výrazně a opakovaně zdůrazňuje, bohužel u nás zažívá většinou každá běžkyně na dlouhé tratě, ale aspoň i ony vidí, že i tak to jde.

Vytknout se dá „užívání si olympijského startu“ – mávání na diváky během závodu, což má určitě vliv na co nejlepší výsledný čas.

Mužský olympijský maraton už nebyl v tak výborných podmínkách jako ženský a zde podle toho vypadaly časy. Pouze jeden běžec z celého startovního pole si zaběhl osobní rekord, národní padl také jeden – běžec ze Zimbabwe. Teplota během mužského maratonu oproti ženskému stoupala víc, a každý maratonec ví, o kolik se snižuje se stoupající teplotou výkon.

Jan Kreisinger na poslední chvíli splnil limit, dost se na něm vyčerpal, odpočinek měl ještě kratší než Ivana, vzhledem k době, která by byla vhodná s ohledem na další maratonský start, takže jen někdo hodně naivní by čekal, že si nějak zásadně vylepší osobní rekord. Přesto na něj maraton rozbíhal. Když srovnám podmínky v Praze, kde bojoval o limit, tak tam byly lepší než v Londýně, v Praze chladno celý závod a tahoun, v Londýně stoupající teplota. Tempo na hranici osobního rekordu udržel necelý půlmaraton. Zaběhl čas 2:25:03.

Jednotlivé pětky: 16:14 (3:14.8) – 16:02 (3:12.4) – 15:59 (3:11.8) – 16:32 (3:18.4) – 16:54 (3:22.8) – 18:06 (3:37.2) – 18:54 (3:46.8) – 18:22 (3:40.4) – 8:00 (3:38.6). Výsledkem bylo rovněž shodné 67. místo s Ivou, 8:37min. za osobním rekordem.

Oba naši maratonci rozbíhali na osobní rekord (takže žádná turistika), oba neudrželi.

Od Ivy jsem více než u Honzy očekávala, že by si mohla vylepšit osobní rekord – delší doba od splnění limitu a mediální zdůrazňování, že ho dala lehce a mohla ještě zrychlit a její trenér a manažer prezentoval, že dlouhodobě spí i v kyslíkovém stanu. Honza, ten si prakticky už od splnění limitu v Praze nemohl výkonnost tréninkem vylepšit – zbyla mu krátká doba sotva na regeneraci organizmu. Na další pořádný trénink už ale ne.

Shrnutí – ani jeden neběžel jako turista, oba se umístili na stejném místě a oba měli málo času na další přípravu po splněném limitu. Na světový maraton je třeba 6 až 9 měsíců mezi závody, což stále nemůžou pochopit na svazu. Je to prakticky, jakoby po ostatních atletech chtěli, aby v každém závodě překonávali olympijský limit. U skokanů, vrhačů, vlastně šestkrát během jednoho závodu.

Maratonec má v závodě jenom jeden pokus. A limit je už na takové úrovni, že se nedá jít každý týden, což se nezohledňuje. Cesta? – Limity nezpřísňovat, aby aspoň někteří z těch amatérských podmínek splnili a pak se zamyslet, jak z toho ven. To je ale nad rámec tohoto článku.

Uvědomujme si, že být výborný maratonec, to chce alespoň čtyřletý cyklus.

Iva i Honza dali příklad všem našim běžcům, že se na olympiádu dostat dá i v maratonu a ať o šampionáty (OH, MS, ME) v maratonu usilují, i když amatérismus, až na několik málo výjimek u nás, bohužel panuje nejen mezi ženami, ale i mezi muži.

Splnění limitu a účast na olympijských hrách byl pro oba životním úspěchem, i když o mezinárodním úspěchu se mluvit nedá. Takové úspěchy jsou zatím hodně vzdáleny, tak jako vytvoření tréninkových podmínek od Českého atletického svazu pro maratonce. Časy, které úspěchy zaručují, leží někde kolem osobních rekordů 2:22 u žen a hodně pod 2:10 u mužů. Ale nějak se začít musí.

Honza Kreisinger a Ivana Sekyrová patří mezi běžce, pro které bylo úžasné, že se na olympiádu nominovali.

Někteří z nás, kteří se na olympijské hry dostanou, bojují o medaile, někteří překonávají osobní rekordy a pro další je životní úspěch, že si na olympijské hry vybojují účast.

Splnit limit a stát na startu olympijského maratonu s nejlepšími, to jsou jedny z těch zážitků, které nám nikdo nevezme.

Maraton je krásný, i když někdy bolí. Často na těle, ale někdy i na duši. Přesto, nebo právě proto nás posiluje. Je pro nás výzvou, a některé okamžiky, kdy se překonáme, jsou tak nádherné, že si je pamatujeme a znovu prožíváme celý život.

Alena Peterková, nejl. č. výkon v maratonu 2:25:19, č. rekord v maratonu 2:27:00, č. rekord v ½ maratonu 1:11:02, č. rekord na 10 000 m 32:27,68.