Alberto Salazar, americký maratonec s kubánskými kořeny, vydal v letošním roce autobiografii pod názvem „14 minutes“, odkazující na incident, během nějž se bývalému světovému rekordmanovi v roce 2007 zastavilo srdce. V druhém dílu našeho seriálu se dočtete, jak se Salazar stal olympionikem, ačkoli na žádnou olympiádu neodcestoval a dále pak o jeho maratonské premiéře, při které zaběhl druhý nejlepší americký čas historie.
Milionář z Oregonu
V roce 1976 nastupuje Salazar na Oregonskou univerzitu, ale zájem o studium biologie, kterou později vymění za méně náročný marketing, je to poslední, co ho sem přivádí. Touží jít po stopách tragicky zesnulého Steva Prefontaina a co možná nejdříve ho překonat.
„Byl jsem běháním posedlý a stále jsem hledal cesty, jak se zlepšovat. Například jsem rozlepil maratonky a pak je znovu dával dohromady ve snaze přizpůsobit botu co nejlépe mým potřebám. V době, kdy se jen velmi málo běžců obtěžovalo s posilováním a cvičením, jsem denně dělal stovky kliků a dřepů. Běhal jsem s únavovou zlomeninou a vyplaval si zánět ramenních šlach. I přes koňské dávky a vítězství v závodech jsem ve své hlavě neustále přiživoval pochybnosti, že nejsem dostatečně fyzicky odolný,“ píše Salazar.
Houževnatý běžec v knize přiznává nadstandardní zázemí buržoazní rodiny, díky němuž se mohl se plně koncentrovat na sportovní kariéru. Zcela se tím vymyká typickému ideálu z nuzných poměrů vzešlých a nestudovaných afrických běžců nebo zkazkám o pracovních návycích Emila Zátopka.
Sám Salazar k tomu říká: „Věděl jsem, že vystudovat univerzitu a najít skvělé zaměstnání není v rodině Salazara nic výjimečného, a proto jsem hledal všechnu svoji motivaci ve sportu.“ V Oregonu Salazar poznává svoji budoucí životní partnerku Molly, která vedle blond vlasů a modrých očí uhranula Alberta rovněž běžeckými výkony, vždyť držela univerzitní rekord na tři, pět i deset tisíc metrů.
V zimě 1980 odjíždí Salazar, toho času už horký kandidát pro olympiádu v Moskvě, na přípravný kemp do Keni. „Nezaujala mě fyzická připravenost keňských běžců, kteří trénovali co do kvantity, tak do kvality, téměř stejně jako Američané, ale především jejich mentální přístup.
Keňští běžci vyzařují auru téměř nadpřirozeného klidu, nenechávají se znepokojit stresem a úzkostí,“ uvádí Salazar a vysvětluje: „Je to proto, že běhání berou jako práci, pohlížejí na sport střízlivěji a nenechají své ego přehlušit zdravý úsudek.
Namísto sebemrskačství po nepovedeném závodu, keňský běžec jenom pokrčí rameny: vždycky je tu přece nějaký další závod a další prize money. Ve chvíli, kdy je vyběhaných odměn dostatek na vybudování farmy nebo domu v Keni, pak s klidem věší maratonky na hřebík.“
Olympionikem bez olympiády
I přestože je v létě 1980 už jasné, že se americká výprava na protest proti sovětské invazi do Afghánistánu olympijských her v Moskvě nezúčastní, rozhodne se Americká atletická federace pořádat olympijskou kvalifikaci a její vítěze uznat za olympioniky.
Atmosféru této akce snad nejlépe vystihl diskař Al Oreter: „Bylo jasné, že to není opravdická kvalifikace, protože se mi celý týden dobře spalo.“ Bez ohledu na to, že se do ruské metropole Salazar nepodívá, se třetím místem v závodě na 10 000 metrů stává už v jedenadvaceti letech americkým olympionikem.
Maraton je jenom mýtus
Po kvalifikaci, která pro americké atlety znamenala předčasný konec sezony, oslovil Salazara zakladatel New Yorského maratonu Fred Lebow, s nabídkou, aby běžel jubilejní desátý ročník závodu, který se původně konal v Central parku a svoji popularitou ležel zcela ve stínu tradičního Bostonu.
Lebow o Salazarových sportovních kvalitách nepochyboval. Byl také dobrý obchodník, proto tisku dopředu oznámil, že od mladíka s kubánskými kořeny očekává výkon na hranici 2h a 10 minut, což u amerických sportovních novinářů vyvolalo posměch.
Salazar, se ctižádosti sobě vlastní a navzdory pouhým dvěma měsícům na přípravu, výzvu akceptuje. „Nečetl jsem žádné maratonské tréninkové plány. Jenom jsem to probral s trenérem, jenž, jak bylo jeho dobrým zvykem, nedělal z věci žádnou vědu: ´Při maratonu prvních 32 kilometrů běžíš a posledních 10 závodíš,´ řekl mi,“ glosuje v knize Alberto.
Nutno dodat, že Salazarova týdenní kilometráž na univerzitě byla 190 kilometrů a o rychlosti, kterou prokazoval opakovaně na dráhových závodech, rovněž nemohlo býti sporu. Když se ho tak na předzávodní tiskové konferenci jeden z novinářů dotázal, zda to s časem 2 h, 10 minut myslí při svém maratonském debutu vážně, odpověděl Salazar oblečen do černé kožené bundy sebevědomě: „Pokud nenastane nic mimořádného, poběžím zítra pod dvě hodiny deset.“
O den později se přání stává realitou: teprve dvaadvacetiletý Salazar zvládl trať za 2:09:41, v nejrychlejším americkém maratonském debutu historie a druhém nejrychlejším americkém časem té doby. „Maraton je jenom mýtus. Každý mi tvrdil, že poslední kilometry budou bolet, ale nebylo to nic, co bych dříve v tréninku nepoznal,“ nechá se po závodě slyšet velkohubý šampion.
Zdroj: Alberto Salazar – 14 Minutes: A Running Legend's Life and Death and Life, Rodale Books, New York 2012
Autorem příspěvku je Milan Janoušek, student Právnické fakulty UK v Praze. Jeho hlavními zálibami jsou masmédia a literatura. Odmalička oblékal dres fotbalového AFK Kolín, ale od roku 2010 visí kopačky na hřebíku a Milan běhá, co mu síly stačí :-)
