Všichni víme, že svět může být občas hodně bláznivým místem. Jako obyvatelé naší krásné planety jsme denně vystavováni mediálnímu tlaku, který nás konstantně nabádá ke zdravému životnímu stylu a hlavně k dodržování spousty zaručený fitness pouček, jež zaručí dokonalý vzhled naší postavy. Nic však není tak snadné, jak se může na první pohled zdát…

Když se dalajlámy jednou zeptali, co jej na lidstvu překvapilo nejvíce, odpověděl, že „člověk sám o sobě.“ Vysvětlení bylo jednoduché: „Proč? Protože obětuje své zdraví ve prospěch peněz. Pak obětuje své peníze ve prospěch zdraví. A následně je tak znepokojený vlastní budoucností, že si neumí užívat přítomnosti. Ve výsledku nežije ani v přítomnosti, ani v budoucnosti. Žije tak, jako by nikdy neměl umřít, a umírá tak, jako by vlastně nikdy opravdu nežil.“

Život je boj

Nicméně jenom fakt, že život není vždycky úplně jednoduchý, neznamená, že musíte vlastní tělo ničit pokaždé, když jdete do posilovny. Každý seriózní sportovec ví, že odpočinek, zotavení a periodizace (čili elegantní úprava intenzity cvičení na základě cílů, výkonů a schopností) jsou pro optimální výkon naprosto zásadní.

Masivní trend současnosti vedený fitness průmyslem se nám snaží namluvit, že cvičení znamená totální válku vedenou proti našemu tělu. Jonathan Angelilli to nazval dokonce fitness militarizací, posilující rutinu a oslavující bolest. Dokonce i způsob zotavování a regenerace je závislý na tom, jak moc bolestivé tyto činnosti jsou.

Takovýto trend je pouhou předzvěstí mnohem většího problému. Žijeme v kultuře, která je posedlá agresí a bolestí, které si nacházejí cestu do každého aspektu našeho života, včetně tréninku.

GIF: Tumblr, FattyFit

Vyčerpání není symbolem společenského postavení

Nebo vlastně v naší kultuře je, nemělo by tomu však tak být. Zde je zakopaný pes. Pracujeme, cvičíme a trénujeme až do bezvědomí, honíme se za co největšími výsledky bez ohledu na ničivé důsledky. Od dětství je nám vštěpováno, že, chceme-li být úspěšní, musíme pracovat přesčas, obětovat své zdraví, přátele, dokonce i svou rodinu, štěstí a zdravý rozum, abychom dosáhli toho, co doopravdy chceme.

Chronické vyčerpání však není klíčem k úspěchu. Je to cesta k onemocnění a obrovské míře dysfunkcí. To představuje utrpení, kterému je však možné stoprocentně předejít. Někteří lidé, jako například lékař Meyer Freidman, který poprvé identifikoval rys osobnosti typu A, tuto převážně západní nemoc nazývá nemocí spěchu.

Je to zvláštní. Nikdo se přece nesází stylem – „Vsaď se, že mé ledviny selžou dříve než ty tvé!“. Přesně takto se ale mnozí z nás chovají. A platí to i pro oblast fitness, kde se masy lidí pokoušejí posílit svůj zevnějšek, ale naprosto tím oslabují vnitřní stránku svého těla i osobnosti. Není troufalé takové lidi nazvat lídry. Protože přesně jim platíme velmi dobrého peníze proto, abychom stejně jako oni chápali zdatnost pokřiveně a naprosto povrchně.

Naše kulturní patologie lze proto shrnout zcela snadno: přemíra jang, minimum jing; spousta práce, málo volného pohybu; přílišná maskulinita, málo ženství.

Jaký má militarizace vliv na váš trénink?

Ovlivňuje vaše zdraví, štěstí, udržitelnost cvičebního plánu, schopnost dosahování výsledků.

Schválně, jestli se v něčem z následujícího najdete:

• Žádná bolest znamená nulový zisk

• Abych se dostal do formy, musím trpět

• Více znamená vždy více. Tečka

• Cvičení není žádná zábava, je to povinnost

• Pokud mi není skoro na zvracení, málo dřu

• Jsem jenom tak dobrý, jak dobrý byl můj poslední trénink

Pokud je vám něco z toho povědomé, do vašeho chápání sportu a cvičení se nenápadně vkradl trend militarizace. Pokud vám to tak vyhovuje a cítíte, že vlastně chcete vést válku proti vašemu tělu, v pořádku. Je to vaše volba. Nelze ani takový postup znevažovat, existuje obrovské množství případů, kdy takové postupy fungují a vedou k cíli. Není to však jediný způsob. Navíc, válečné metody nejsou dlouhodobě udržitelné.

Jaká je tedy druhá možnost?

Je jich mnoho. Jednou z cest je snaha učit se o svém těle co nejvíce, naučit se, co znamená jej živit, posilovat, léčit. Je to celoživotní proces, dobrodružství, průzkum, privilegium, nikoliv zatěžující povinnost ani vojenská mise.

Existuje spousta lidí, která miluje tanec a prostřednictvím něj se snaží nalézt cestu do svého nového těla. Jiní získávají hluboké uspokojení z bojových umění a jejich kung fu cesty k fitness slávě. Pak tady máme jogíny, jež používají pohyb jako způsob, jak projevit velikost svého těla.

O žádném z těchto prostředků nelze říct, je-li správní či nikoliv, všechny však stojí za to studovat, jsou totiž bezpochyby udržitelné, komplexní a pohyb v praxi umí velmi šikovně vyvažovat.

GIF: YouTube, KinoYoga

Moudré využívání intenzity a normalizace nepohodlí

Je veliký rozdíl mezi tím, použijeme-li intenzitu chytře a prozíravě, a chceme-li se do ní pustit s vervou, netrpělivostí a neodolatelnou touhou. Pokud však chceme dosáhnout svých cílů, musíme si dobře uvědomovat své limity a s pocitem nepohodlí zacházet účinně a vhodně. To neznamená, že bychom vše měli brát na lehkou váhu a vnímat cvičení jako věc, která je nám za každou cenu jenom příjemná a nikdy nemůže bolet či způsobovat problémy. Ve skutečnosti jde převážně o to, jak konstantně pracujeme.

Je nutné najít střední cestu. Tolerovat nepohodlí, naučit se interpretovat jazyk našeho těla, vlastní pocity, signály. Díky tomu víte, kdy můžete přidat, kdy musíte ubrat, kdy je třeba ustoupit a nastolit režim obnovy, a kdy naopak můžeme svému tělu dát více zabrat. To je něco, co není automaticky nastavitelné, musíte poslouchat, jak vaše tělo reaguje. O to snazší bude dosahování cílů a cesta, prostřednictvím které se můžete vyhnout zraněním a nemocem.

Na závěr

Jste ochotní zničit vlastní tělo jenom proto, abyste vypadali co nejlépe? Nebo jste ochotní přijmout hlubší pohled, prozkoumat alespoň část filozofie, opustit nesmyslné naprogramování „žádná bolest-žádný zisk“ a nechat své zdraví, sílu a cíle, aby se vyvíjely přerozeným způsobem, abyste mohli celý život objevovat nové zážitky a pohybové zkušenosti až třeba do svých devadesáti? Všechny takové cíle vyžadují trvalou motivace. Je to dobrodružství, ne cíl. Vychutnat si jej budete moci o to více, pokud si uprostřed stáda vyberete svou vlastní a jedinečnou cestu.

Tak, a teď vstávat a dvacet kliků!

Autorem myšlenek je Jonathan Angelilli, článek byl původně zveřejněn na serveru TrainDeep. Jonathanův příběh je vskutku ojedinělý: vyléčený narkoman, pokojný bojovník, populární trenér, elitní sportovec, úspěšný spisovatel, skromný učitel, milující student. Jeho cvičení Alchemist pracuje s tezí o síle holistického cvičení, které umí člověka transformovat v co nejlepší verzi sebe sama a tím tak měnit současný svět.