Na konci května jsem se v Berlíně zúčastnila štafetového běhu 5×5 km. Jednalo se již o 14. ročník, který probíhal v Tiergarten v centru Berlína.
V předchozím ročníku se běhu zúčastnilo více jak 24 000 běžců, tak jsem byla velmi zvědavá, jak se takováto megalomanská akce zvládne. Můj tým byl složen z běžkyň z Humboldtovy univerzity a sraz jsme měly hodinu před vyběhnutím před startem již na místě konání.
Jakmile jsem dorazila na místo, strhnul se neskutečný liják. Jak typické. Vybavena deštníkem jsem začala hledat ostatní, což nebylo zrovna snadné, páč v pláštěnce vypadá každý stejně. Po pár minutách se mi zadařilo a užívání předzávodní lehce napjaté (v pozitivním slova smyslu) atmosféry mohlo začít. Že pršelo jsem brala spíše jako výhodu, protože opravdu nemusím běh na slunci v teplotě nad 25 stupňů celsiových.
Přístřešek vlastní výroby obstál skvěle
Místo závodu bylo vybráno perfektně. Předávka byla vždy na stejném místě, a to přímo před Reichstagem a Bundeskancleramtem, který považuji za jednu z nejmodernějších a nejhezčích staveb Berlína. A protože jsme si postavili relativně odolný přístřešek, mohly jsme se touto nádherou spojenou se sportovní náladou hezky kochat v suchu.
To už se ale blížil start první členky, a tak jsme ji šly na začátek podpořit a rovnou obhlídnout místo předávky. Bylo tvořeno velmi důmyslně. Při vběhnutí do předávací zóny oblast dělil plot. Plot byl rozdělen dle startovních čísel po dvě stě padesáti. Na druhé straně plotu čekali na předávku běžci. Na to, že se čtvrteční štafety zúčastnilo cca 1800 běžců, bylo vše krásně přehledné a u předávek nenastal žádný problém.
Věděla jsem, že poběžím krásným parkem (kde na konci druhé světové války byla vedena rozhodující bitva mezi Rusy a Němci – doslova muž proti muži, dodnes je zde možné nalézt nábojnice), kde se budu moct cestou rozptýlit výhledem na sloup vítězství, zámek Bellevue, Kulturní dům, sochy, jezírka a upravený trávník.
Po nervózním čekání na předávce jsem se chopila kolíku a vyběhla směr sever. Start byl plný fanoušků, kteří tvořili vskutku příjemnou atmosféru a podporu. Nejprve se běželo po chodníku na okraji silnice. Cca po 500 metrech stáli bubeníci a rytmických bubnováním a úsměvem na tváři podporovali běžce (jak mi sdělila kolegyně, ne vždy to bylo ideální, protože například jí to dosti rozhodilo sandál (rozuměj tempo). Já si užívala pouze těch úsměvů, protože zásadně neběhám bez své vlastní hudby, takže nemohu posoudit.
První kilometr proběhl na výbornou. Průměrnou rychlost jsem držela takovou, jakou jsem měla naplánovanou, jediné, co mě nelibě znepokojilo, že cca po patnáctistovce byl vidět průřez celé trasy, kde se člověk musí čtyřikrát vracet, což na mou psychiku mělo neblahý efekt (preferuji jednosměrné trasy). Nicméně jsem běžela dál, nyní už parkem, kde to krásně vonělo po dešti. Na metě 2,5 kilometru byla k dispozici voda, která však nebyla díky vlhkému počasí absolutně třeba.
Psa by nevyhnal, ale mě to nevadilo
Krizička přišla po vběhnutí na silnici, kde se člověk vyskytl pod širým nebem a z oblak se strhla taková plískanice, že by psa nevyhnal. Co naplat, to k běhání patří a ani za zlaté prase bych toto počasí nevyměnila za slunné. O chvíli později jsem se naštěstí znovu ocitla pod ochranou stromů a mohla relativně v klidu doběhnout. Poslední nepříjemná část byla těsně před cílem, kdy jsem si naivně myslela, že jsem již pár metrů od cíle, tak jsem přidala na své maximum (rozuměj rychlost rovnající se důchodci dohánějící autobus), ale velmi podle se cesta stočila o 180 stupňů a já musela běžet daleko dále, než jsem původně plánovala, což mě vcelku nemile překvapilo. Na předávce jsem naštěstí bez problému předala kolík a šla se sušit a hledat dech.
Celkově jsme jako čistě dámská štafeta skončily na 15. místě s časem 2:14:00 na celkově 25 km. Milé bylo, že ani ne tak jako čas nás zajímalo, jak to oslavit a i přes nepřízeň počasí jsme si uspořádaly piknik, kde každý člen přispěl něčím velmi lahodným (obzvláště musím pochválit domácí muffiny české členky týmu!) a šťastné doběhnutí bez úhony zapily vínem, které bylo vyrobeno speciálně pro tento běh.
Autorkou článku je Gabriela Koláčková, studentka doktorského studia na České zemědělské univerzitě, momentálně na hostující Humboldtově univerzitě v Berlíně, kde od půlky října naběhala stovky km.
