Bylo to koncem ledna, když jsem si tady položila otázku, zda ze mně bude Ocelová žena. V průběhu šesti měsíců se mi sice nepodařilo navštěvovat oceláckou přípravku pravidelně a informovat o postupných pokrocích, které dělám. Zato jsem ale pondělní večery pravidelně trávila v posilovně a pod dohledem kamaráda Libora Pavelky si postupně přidávala zátěž na benchpress, vteřiny výdrže ve shybu, opakování sedů-lehů.

Přípravu v tělocvičně jsem doplňovala běžeckými tréninky, účastnila se běžeckých závodů. No a s příchodem jara jsem vytáhla i své horské kolo a o víkendech s rodinkou vyrážela na spanilé jízdy po okolí a ujeté cyklokilometry si navyšovala i občasnými cyklojízdami do práce a zpátky.

Dnem „D“ se pro mě stal 14. červenec 2012 v Klimko­vicích. Poslední den mých devětatřiceti let. Těšila jsem se. Po jednom rozhovoru se svou kolegyní jsem přejala její pohled na věc a do Klimkovic nejela závodit a soupeřit s ostatními, ale otestovat si sebe samu, udělat něco pro své zdraví a strávit příjemný den.

První disciplína benchpress. Zvolila jsem jistotu a nechala si naložit 25 kg. Zdvihnula jsem je celkem 21×, i když s ohledem na nějaké chyby v provedení cviků mi nakonec rozhodčí uznali zdvihů jen 18.

Disciplína druhá výdrž ve shybu. Zvládla jsem pro mě do té doby nemyslitelných 47 vteřin. Pálily mě ruce, třepalo se mi celé tělo, i nohy. V tomto boji mi úžasným způsobem pomohlo povzbuzování. Zkuste se pustit hrazdy, když všichni kolem drží palce…

U třetí disciplíny sedy- lehy jsem si byla jistá, že „to dám“. Po dvou minutách jsem bez větších problémů provedla 57 opakování a troufla bych si i na minutu třetí.

Čtvrtou disciplínou byl běh. A i když jsem na 4,5 kilometrů dlouhé trati pocítila lehké tuhnutí nohou, do cíle jsem doběhla za 22:54 minut. Čili o dost lépe, než žádal limit.

Z čeho jsem však měla velké obavy (a tyto obavy se ukázaly oprávněné) byla kategorie č. 5 – kolo. Narozdíl od většiny závodníků s kolem silničním, já jsem 42 kilometrů absolvovala na kole trekovém. V silném dešti, prudkém větru, do kopce a z kopce jsem opravdu trpěla.

Trpěla jsem bolestí ve stehenních svalech, trpěla jsem při pohledu na cyklisty na „silničkách“, kteří mě předjižděli jeden po druhém a trpěla jsem myšlenkou, že za 2 hodiny trasu nezvládnu. Můj cyklokomputer ukazoval ujetých 41 km a hodinky hlásily čas 1 hodina a a si 55 minut, před očima jsem měla kopec. Poslední minutu do konce 2 hodinového limitu jsem už málem vzteky brečela. Nakonec jsem to dokázala doslova za 5 minut dvanáct, protože stopky v cíli ukazovaly 1:59:15.

Já jsem na tom kopečku v Hýlově byla tak unavená, že jsem ani nepocítila euforii a příval endorfinů. Byla jsem vyčerpaná a rozhodutá, že klimkovický ocelák byl můj ocelák první a zároveň poslední. S odstupem jednoho dne ale vnímám všechno jinak.

Jsem z absolování Ocelového muže – ženy nadšená. Jsem na sebe pyšná. Mám to černé na bílém: nejsem žádná padavka, jsem ocelová žena :-) A vlastně i žena zocelená. Že bych zkusila oceláka i někdy příště???

Nezbytné resumé na závěr:

  • se dvěmi malými dětmi a zaměstnáním je hodně těžké skloubit běžecké tréninky s trénikem na ocelácký závod. Cítím, že přípravou na Oceláka jsem poněkud ošidila přípravu na maraton v Helsinkách. Nezbylo mi totiž tolik času na nezbytné víkendové dlouhé běhy a tak na srpen hledím trochu s obavou.
  • na druhou stranu jsem si všimla, že se mi nějak lépe běhají kratší závody – zejména ty desetikilometrové. Letos jsem ve Velkých Albrechticích po dlouhé době zaběhla 10 kilometrů pod 50 minut. Najednou v sobě cítím sílu do závěrečného zrychlování .
  • ztratila jsem však něco málo z běžecké vytrvalosti. S vyjímkou Kobeřické dvacítky jsem letos na půlmaratonských tratích výkonnostě stagnovala.
  • více si věřím, ač jsem to neplánovala, díky ocelácké přípravě jsem si hlavou odpočinula od běhání. Získala jsem více sebedůvěry. Do běžeckého závodu nastupuji s tím, že sílu na to mám, že mě mé svaly nezradí.
  • jsem větší bojovník. Když už při běhu nemůžu, často si vzpomenu na začátky ocelácké přípravky, kdy ačkoliv jsem u některých cviků doslova „padala na hubu“ , dokázala jsem bolest a únavu překousnout a vydržat. Co šlo v oceláckém tréniku, musí přeci být aplikovatelné i v běžeckém závodě!
  • holky a teď to nejdůležitější­.Trocha ženské marnivosti. Díky pravidelným tréninkům v posilovně a na kole jsem získala hezké lýtka a pěkné ruce. Fakt mě teď těší nosit sukně a trička na ramínka :-)

Autorkou příspěvku je JUDr. Lenka Wagnerová, členka Maraton klubu Seitl Ostrava, nadšená cestovatelka a milovnice bílého vína, odrůdy Veltlínské zelené. Své zážitky ze závodů prezentuje na svém blogu.