To nejlepší na konec. Červen plný závodů v kopcích zakončíme závodem nejkopcovatějším. Brixen Dolomiten Marathon je podle zkušených běžců jedním z nejtěžších horských maratonů v Alpách. Respekt z něj mám obrovský. Navíc jsem docela navená. Mám za sebou měsíc, kdy jsem jen při závodech naběhala 158 kilometrů, měsíc, kdy měním zaměstnání a navíc jsou opakovaně téměř tropická vedra.

Předpověď počasí není úplně ideální, v Brixenu, kde je start má být v sobotu okolo pětatřiceti stupňů. Už v pátek se pečeme při procházce ke zřícenině nad městem a návštěvě domu Karla Havlíčka Borovského. Záchranou je nám otevřený bazén, který máme v kempu hned za stanem. Večer jdu brzy spát, jsem z horkého dne docela zničená (a to jsem ještě neuběhla ani metr). Sobota ráno. Vstáváme po páté. Posnídám osvědčenou ovesnou kaši, do ledvinky strčím gel a pár tablet, do ruky lahvičku s pitím.

Na startu se setkáváme s ostatními české výpravy. Některé známe z loňského Zermattu. Během půlhodiny před startem jdu třikrát na malou, netuším, kde se ve mně bere tolik vody. Na toaletě mě fascinuje dívka, která sponkami do vlasů z rubu běžeckých šortek špendlí malé sáčky s gely. Má jich kolem pasu minimálně deset. Chvíli přemýšlím, zda jí ty sponky nepopíchají či neodřou.

7:30 – Start

Zapínám stopky hned s výstřelem, nějaký real nebo official time jsou mi ukradené. Dostat se na horu a nezavařit motor, toť moje hlavní kredo pro tento den. Už teďzačíná být horko. První čtyři kilometry vedou po rovině a docela ubíhají. Davida s Jitkou ztrácím po pár stech metrech. Začátek běžím s Karolínou, Evou a Josífkem, ale raději je nechávám odběhnout.

Druhý kilometr za pět patnáct, to je na mě s ohledem na dalších čtyřicet kilometrů a převýšení skoro dva a půl tisíce metrů moc rychlé. Sundavám tílko. Proč jsem si ho vlastně brala? Jen mě uvázané na ledvince odře.

První občerstvovačka je zhruba po čtyřech kilometrech. Trochu si přileju vody do lahve, ale hlavně ji leju na sebe – na hlavu a na krk. Tahle taktika se po zbytek závodu vyplatí. Trať stoupá a na pátém kilometru se posuneme o pětaosmdesát metrů výš, běží se lesem. Mám pocit, že mi to vůbec nejde.

Už jen třicet kilometrů

Na osmém kilometru bych se nejraději na vše vykašlala, jak přežiju následující část závodu netuším. Poprvé volím delší několika set metrovou chodeckou vložku (až v počítači dodatečně zjistím, že se na osmém nastoupalo 117 metrů na kilometr). Startovní pole už je zhruba rozdělené podle výkonnosti, kromě štafet mě v této části moc běžců nepředbíhá, tempo máme podobné, občas prohodím s někým pár slov.

Občerstvovaček je dostatek. Piju, polévám se, snažím se všude alespoň něco malého sníst, kus banánu nebo hrst sušených brusinek jsou mou nejčastější volbou. Nemám chuť jíst ani hlad, ale ten kdyby přišel… Na dvanáctém kilometru je první delší seběh. „Už jen třicet kilometrů“, říkám anglicky dvěma Němcům, s kterými běžím už asi deset minut. Vytřeští na mě oči a zřejmě si myslí, že jsem se pomátla.

Běžíme střídavě lesem, střídavě skrz vesničky rozházené po horských loukách. Hlavním pocitem je horko, hlavní myšlenkou, jak na něj vyzrát. Paní, která leje vodu do kelímků přímo z hadice, mi ji ochotně půjčuje a já si na obličej leju ledovou vodu z alpských pramenů. Nějaký dobrák si mě natáčí, vypadám jako vodník, voda mi crčí z vlasů po zádech a stéká do kalhot a bot :-)

Půlmaraton

Něco přes dvě a třičtvrtě hodiny. Zatím nastoupáno něco okolo tisíce metrů. Zbývá přes pět hodin do limitu. To bych měla stihnout :-). Devětadvacátý a třicáty kilometr jsou z kopce. Každý metr dolů si ale za chvíli zase poctivě nastoupáme. Dávám si velký gel z vlastních zásob, k tomu brusinky, trochu se na občerstvovačce zdržím.

Cestou z kopce míjím v lese kamenné korýtko, ze kterého se zas notně ocákám. Postupně pomalu dobíhám pár závodníků, ale s nikým dnes nezávodím. Starší Němec, který běží druhé dvě části štafety, mě upozorňuje, že bude následovat nejhezčí část maratonu – dlouhý zvvlněný traverz mezi azalkami a nízkými jehličnany, ale pak po devětatřicátém se trať prudce zvedne nahoru, tam ať jsem opatrná, tam prý bývá některým běžcům docela zle.

Od třicátého do čtyřicátého kilometru se mi pocitově běží – jde asi nejlíp. Nic nehrotím, tempo udržuji pomalé, piju asi decku zředěného ionťáku na kilometr, polévám se. Okolní scenérie je nádherná. Zhruba na pětatřicátém předbíhám onu dívku s gely napíchanými v šortkách. Podle množství sponek bych tipla, že buď ty gely vůbec nejí nebo masochisticky vrací sponky zpět.

Už to zase začíná

V jednu chvíli škobrtnu o kámen, zachytím se nějakého křoviska a narovnávám se zpět. Pohled vlevo dolů mě děsí. Tady se skulit směrem do údolí, by asi nebylo ideální. Opakovaně se předbíháme se dvěma opálenými svalnatými Italy – z kopce je pouštím před sebe – do kopce jdu rychleji já. Takhle nám to vydrží až do cíle.

Poslední avizovaná velká občerstvovačka po devětatřicátém. Zastavuju, kolu zapíjím gelík, co jsem tady dostala. Přidávám banán. Vím, že když se na pár desítek vteřin zastavím, jde to pak obyčejně podstatně lépe než kdybych občerstvení jen prošla.

Cestička přede mnou se zvedá víc a víc, v dálce nad sebou vidím modrou nafukovací bránu – nejvyšší místo závodu. Není mi moc dobře, ještě zhltnu magnéziovou tabletu. Nějak moc funím a k tomu jdu hrozně pomalu. Vzpomínám na poslední tři kilometry ultramaratonu vloni na Zermattu, kdy jsem málem zdechla. Už to zase začíná…

Dýchám a jdu

I přes šnečí tempo se přibližuju ke dvěma závodnicím přede mnou, obě stojí. Nemám sílu se zeptat, jestli jsou OK., nemám sílu se podívat nahoru na tu zatracenou modrou věc, kdesi pod nebem. Hlavu dolů, ruce v bok, dýchám, jdu, dýchám, jdu. Německý závodník měl pravdu. Tady je to nejhorší. Jednačtyřicátý kilometr má dvěstě výškových metrů a trvá mi skoro dvaadvacet minut (víc jak o deset déle než jiné chodecké kilometry).

Slunce se slitovalo a na tuhle jedinou chvilku během celého dne se schovalo za mrak. Na hromadě kamení mě překvypuje občerstvovačka. Naliju do sebe kolu a vodu. Pokračuju dál, ale jde se už podstatně líp. Krize je pryč. Znovu doháním dvojici Italů, pouštějí mě před sebe. Jak se blížím k modré bráně natahuju krok. Teď už to bude jen z kopce.

Konečně cíl

Kluk za branou dává běžcům redbulla, plechovku si beru do ruky, ale nenechám si ji otevřít. Teď tu trochu fouká, sluníčko zůstane na pár dalších minut za mraky, ale tílko si neberu. Těch pár set metrů se rozbíhám tempem něco nad pět minut a směju se nahlas jak šílená. Povedlo se :-) a ještě mám sil na rozdávání.

Pár metrů před cílem odplul jediný mrak a sluníčko mi darovalo báječný pohled na hory okolo. Nádhera. Čas 6:25:06. Můj nejpomalejší maraton. Dostávám medaili a vítám se s ostatními z Klubu letmých houbařů, kteří jsou už v cíli. Dobíhají dva svalnatí Italové a potřásají si se mnou pravicí. Gratuluju doběhnuvší Slovince, které je pětašedesát.

Dolů na vyhlášení na stanici lanovky nás veze autobus. Naši se neztratili Eva Kollertová je druhá v kategorii a Petr Ulich devátý v celkovém pořadí. Lanovkou klesneme o pět set metrů níž a dál jedeme zase po serpentinách autobusem nacpaným k prasknutí do Brixenu. Doteď nechápu, jak jsem se nahoru na Plose dostala po svých :-)

Autorkou článku je Gabriela Handrychová, úspěšná běžkyně na tratích od deseti km po ultramaraton, závodů se účastní s přítelem Davidem Schovánkem a závodí za Klub letmých houbařů Krč.